poezie a povídky vlado matuška
Muž na prameni


Muž na prameni Vlado Matuška: ostatní povídky

Odepřené dobroty





Prolog: Taková sladká, prostá a téměř bez fabulace.





Možná, jednou budeš tyhle řádky číst velká Markéto a jestli právě tak činíš, čti prosím tě pozorně, ať zvíš co jsi mi kdysi provedla!

Tenkrát jsem jezdil do Brna na rekvalifikační kurz. Odjížděl jsem brzy ráno a vracel se až v podvečer. Celý den jsme se skoro neviděli.



Když tě maminka za prvního světla odváděla do školky, už jsem se dávno mořil s počítačovou sítí. Vůbec mi to nešlo.

A ty jsi zatím dostala od slečny učitelky to svoje kakajo, kakajíčko, rohlík s máslem a tři sušenky co vám paní kuchařky narovnaly na plastový podnos, pro vás mlsné cvrčky neposedně vyhrávajícími za každým stolkem.

Všichni tví kamarádi se ze všeho nejdříve vrhli na bezbranné sušenky a drtili svými zoubky Harryho Pottera, nebo Malého Prince, jejich reliéfy které byly vytlačeny na každé straně tvé oblíbené pochoutky.

Ty ale ne, ty jsi vytáhlá plástek igelitu a do něj několik čarovných kluků opatrně zabalila. Teprve potom jsi poslední kolečko s radostí a chutí skřoupala.



I ze sladké mandarinky co byla na svačinu jsi uschovala dva měsíčky do připraveného obalu a ten mnohokrát omotala pleteným provázkem, žízeň ne žízeň.

A když jste po spánku čekali na maminy a hráli jste hry a za každou správnou odpověď dostávali kostku čokolády, vím, že ty jsi se tenkrát Markétko hodně snažila, moc a moc, jak jen jsi dokázala, abys pak mohla tři ze čtyř vítězství znovu přidala ke velkému, sladkému pokladu.

Odpoledne jsi zase dlouho prosila maminku ať ti ten banán nožem rozpůlí, až jí nakonec v zájmu klidu nezbylo než ti vyhovět. No a v podvečer jsem stál u vašich dveří a z šera chodby koukal na děvčátko co se usmívá v předsíni, ozářená světlem pokoje a se slovy na rtech

„pro tebe“

mi podává dvě sušenky, dva plátky mandarinky, tři čtverečky čokolády půl banánu a to všechno pečlivě zabalené v igelitu, mnohokrát dokola omotaného pevným provázkem.

Stojím omráčený a dostávám ty nejsladší odepřené dobroty, jaké člověk může kdy získat. Užasle držím v dlaních nejcennější poklad jaký se dá darovat, dětskou lásku. Dnes přemýšlím jestli jsem ti dost ukázal, jak moc jsem šťastný, jestli i ty jsi někdy dostala od mě tak velkých a čistých darů. Asi jsem na vždy opravdovým dlužníkem.



Použiji citaci poměrně profláklého a tolikrát prošvihnutého moudra. „Stál jsem po kolena v řece a umíral žízní“ já hlupák.



Ještě jednou moc děkuji, Markétko s velkým SRDCEM!





Biblicko antická

Prolog Použil jsem známé historické příběhy – pověsti – báje či co vlastně, jen ve zcela základních obrysech. Tak aby perfekcionisté nebyli pohoršeni a důvěřivci mystifikováni.



Opravdu blbůstka.








Budu vám vyprávět co se mi přihodilo na dovolený jo. Tak teda čučte.



Byl jsem v lóni na Řecké riviéře pod tým Olympem co šplhá z móře do výšky co Gerlach. No a když takhle navečír se šeřilo, tak jsem jednó sedl do výpůjčenýho opla a jedu si to do toho kopce co se dalo. No to vám teda povídám byl jsem celej u vytržení co se přede mnó vyhóplo. Takový nádherný jezírko. Vylezl sem z teho rozhicovanýho auta a prošel mezi rákosím a strčil ty sví upocený nohy do horský vody až to slastně zasyčelo.



A jak si tam štastně ležím a čvachtám ty křečový žíly, najednó vám naproti mně přijdó takový kočky a hned ze sebe shazujó svoje hadry no a moje pocity a nejen ty pocity stópajó i přes ten Olymp co se pnul nade mnó. Jenže nakonec babáči mě zmerkly, ludry. Asi jak jsem tam v tom rákosí šustil nebo co. Nó a ty roštěnky začaly vřískat a za veselýho poskakování zdrhly.





Ale poslóchéte to není všecko, ještě než motor kárky naskočil přišla ta nejfešnější z kostí a hned mi to valí do hlavy, že mě miluje a že beze mne nemůže bejt a takový ty keci a ať si ju hned zde vezmu.



Nekecám vám, já jaksi neměl v tu chvílu na baby chuť a tak jsem jí to stříknul do ksichtu a vona se slzami v kukadlech zdrhla. Nó co vám mám povídat další dny sem se nemohl dočkat večíru, abych vypadl vod tý svý protivný tlustý baby a mohl spočinót na břehu horskýho voka. A vono se všechno vopakovalo to vám teda nekecám, čumenda den co den.



Až jednou ta křehotinka co beze mne nemohla dejchat začala prskat, když jsem prej takovej, tak že to řekne svýmu tatínkovi a ten si to se mnó hezky vyřídí. Vona totiž byla parchantkou chlápka co tam byl nějaký děsný kápo nebo co. Jakési Dius nebo tak nějak. A ten když to slyšel tak poručil, že až se do jezera podívám, tak že budu sám sebe milovat. No a další den, když se zase ty kůže přede mnó cáchaly zvědavost mi nedala o mrknul sem na svůj vodraz v tý křišťálový hladině no a uviděl jsem Onana.



Tak to vám teda povídám to se mi přihodilo.

KOMENTÁŘ ke Biblicko antická předmět: icariin tadalafil autor komentu: Isosota


icariin tadalafil
Edlbly exostoses https://newfasttadalafil.com/ - buy cialis online reviews buy levitra online from usa buy cialis online from india Ormdpv Research on embryonic layers of cells that form an organ as complex as an



Mapy slz





Konečně si hovím v chládku vesnické hospody a přede mnou zaplněná sklenice pilně vykusuje poslední vlhkost z vyprahlého, srpnového vzduchu a spojuje drobné kapky rosy ve sražené slzy, aby nakonec pod svou tíhou srolovaly dolů na můj stůl, na vetchý papírový tácek a na něm s grácií sobě vlastní přikreslily novou mapu, mapu mé žízně, a vložily ji mezi již vytvořené obrazy minulých opilství.

Čekám na autobus a rozhlížím se po sále, po rozlehlé, zažloutlé hospodě, po tom společenském paláci vesnice Šebetov a vidím, jak se před výčepem zubí parta štamgastů a bodrým špičkováním zahánějí nežádoucí lelky. Opodál, mimo ně si u okna sedí starý pán, jehož oči dávno pozbyly lidskou jiskru, tu potřebnou jiskru bystrosti, života a nyní má oči pusté ke všem vznětům touhy a netečné k nadějím v časy budoucí. Stařec, jehož sklenice již nemá slzy a všechny jeho mapy jsou dávno vepsané, sedí si tam za nápojem, který pozbyl třpytivých perliček kvasu a vznosné pěny, sedí za nápojem, jenž dávno se stal vyčpělým a on si z něj lhostejně usrkuje, je apatický, bez chuti a vzruchu, sedí si tam u okna, on, vyžilý muž, je unaveně nakloněn tak, aby viděl na sluncem zalitou silnici a zároveň mohl pozorovat i hosty v lokále, co kdyby náhodou, snad, snad možná bude vtažen do lidského hovoru, on přeci jen v něco stále doufá.





Než jsem mohl vyhledat rajský úkryt výčepu a schovat se před sluncem pekelným, byl jsem navštívit svou matku ve zdejším sociálním ústavu, v té budově konce práv nad vlastním tělem, v budově, která je zámkem ze století minulých.

Moje máti je už několik let postižená Alzheimerovu chorobou a dávno již neví, kdo jsem a ani nerozpozná nikoho z osob blízkých, ať už prošlého, či současného života, ba dokonce už ani nechodí, nemluví a všechny její dovednosti se smrskly na pouhé sání, kousání a polykání. Tak se stalo, že návštěvy nabyly jediného smyslu a to jen prostého krmení vychrtlého těla, toho obyčejného nasycení nepřirozeně skrouceného zvířete, tvora jenž se bezděky choulí v kolečkovém křesle, zaplnění té lidské skořápky, která vydává nepředvídatelné skřeky s hororovým klokotem jízlivého smíchu. Jsem rád, že se zde mohu pochválit a prohlásit, že po několika návštěvách jsem se naučil svou maminku dobře krmit. Ono krmení zcela ochromeného, dementního člověka není jen tak jednoduché, jak se na první pohled jeví. Ono totiž když chcete nakrmit zcela nemohoucího člověka, nemůžete při nákupu vybírat pouze laskominy, které má rád, ale již předem je nutné rozvažovat, jaké potraviny dokážete dostat do lačných, kousavých úst, aniž byste nenadělali víc svinčíku v okolí, než protlačili potravy za měsíce nečištěné zuby. Především pak v cizím prostředí, v prostředí zcela nepřátelském ke stolování, to jest bez nožů, lžiček, talířů a stolů, v takovém nevlídném zázemí musíte už při nákupu striktně vybírat pochoutky, které dokážete rukou naporcovat na jedno poživatelné sousto, nebo nakoupit potraviny válcového tvaru, které průměrem vejdou do úst nemocného, v tomhle konkrétním případě, do drobných úst mé maminky. Z prožité praxe vím, že přímo tragickým nákupem je obložený chlebíček. Takový obložený chlebíček je horší než smutek, i ten se vám rozkecá a rozmatle úplně všude a i když se snažíte, seč můžete, aby nenadělal svým obsahem spoušť, stejně se vajíčko rozmázne již před poklopcem a hrášek se vykutáleně směje ve výstřihu.

Nejen ze zkušeností s krmením vyvozuji, že mamka není schopná ničeho, co by převyšovalo projevy primitivního zvířete. Ale možná je v nás lidech něco, co nikdy z nás nevymizí a je to v lidech přítomno vždy, až do smrti. Možná?

Víte, někdy se mi zdá, jako by mysl mojí matky nečekaně dokázala přečíst jistá sdělení, přes jakési zasunuté emoce, jako by se něco sepnulo a najednou dokázala rozpoznat zprávu, která je pro ni emočně důležitá. Například když jsem k ní promlouval a jen tak vyprávěl, nečekaje žádné odezvy

„Jestli pak víš, že už jsi babičkou, brácha má syna Matěje?“

Zdálo se mi, jako by vrozené potřeby pokračování rodu, ty její instinkty matky, rodičky a babičky, vyslaly jasné signály ke spokojenosti z naplnění života, a tak aniž by chápala smysl pojmů babička, syn, nebo vnuk, její tvář zářila štěstím.

Naopak když jsem k ní jen tak pro sebe povídal: „Víš, maminko, já i když strašně chci, moc a moc toužím po lásce, po rodině, moc, ani nevíš jak, já nikdy žádnou rodinu mít nebudu, žádné děti, už se mi prostě nikdy nepoštěstí“, zalila se přede mnou kůže potahující kosti nepochopitelně hlubokým smutkem.



Možná jenom chci, aby moje mamka dokázala vnímat vážné emoce související s její existencí, související se smyslem bytí, s životem samým. To možná jen já ve svém podvědomí chci!



Nevím.





„To byla předevčírem zase spoušť a té vody co z nebe spadlo.“ Slyším pronikat slova do mých úvah a jsem rád vytržený ze vzpomínek na dnešní návštěvu blázince. Soustředěně sleduji číšníka a majitele hospody v jedné osobě, kterak se potutelně usmívá.

„Franto, že se nepletu a máš nad barákem kukuřici?“

„Ani nemluv, čoveče“, odpovídá větrem švihaný chlápek, jehož obličej přechází ve strhaný výraz otroka sedřeného na zavlažovacích kanálech Římských zahrad.

„Jakmile ti pitomci z družstva zasejí nad mou chalupu kukuřici, pak se mi do baráku a to s klidem a bez pozvání nastěhuje kus pole. Stačí jenom, když trochu sprchne. Jó, taková vlezlá červenice, ta když se k vám jednou nakvartýruje, pak vám dobrovolně hned tak nevypadne a nakonec vám nezbude nic, než ji vykopat krompáčem a vyházet lopatou.“

„Franto, horší jak tchýně, có?“, přidává se zaujatý chlápek s čadícím filtrem cigarety.

„Ani nemluv, ta také přijela, jen co se začalo blýskat, prostě nic dobrýho ten déšť nepřinesl, jenom spoušť a tchýni, svini.“

„ Netlachej nesmysle, Franto“, oponuje číšník, „porostou přece hříbky.“

„Jenže chlapče!“, nechce se jen tak vzdát svého názoru o absolutní zbytečnosti deště muž s kukuřičným polem a tchýní na návštěvě.

„Tahle bouřka byla zaujatá jako jed v ústech mojí staré, taky plije jenom na některý a ostatní nechá s nití suchou.“

Číšník ztěžka přemítá, jak vyvrátit tvrzení, že pršelo jenom na kukuřičné pole a na hospodu, když z místnosti nalévání se zřídka kdy někam vydá. Rozhlíží se po sále a nachází svou záchranu ve starci u okna.

„Pane Hanák, napršelo do lesa tam u vás V pod hájí? Porostou nám praváci?“, oslovuje majitel restaurace vetchého staříka. Vyzvaný stařec těká pohledem, palci tře sklenici, až kůže prstů tlakem bělá a rozpačitě hledá slova.

„Napršelo, hm.“

Jeho oční zornice panicky hledají správné myšlenky, které ne a ne naskočit do bouřlivého proudu přemítání. Ruce se mu chvějí nadměrným vypětím.

„Jestli napršelo?“

Opakovaně si narovnává nohu, aby ji hned skrčil zpátky hluboko pod židli

„hříbky… napršelo…“



Jsem netrpělivý a zvedám položenou otázku

„U nás nespadla ani kapka.“

A ze zálohy přepadávám unavený transport starcových mozkových pochodů.

„Černý mraky vymetaly všechny kouty, ale u nás ani nekráplo.“

Domnívám se, že dostatečně popisuji srážkovou situaci a o to víc mě překvapují tázavé pohledy všech přítomných.

„U nás v Letovicích“, dodávám, když mi docvaklo, proč nechápou. Hosty uspokojilo moje vysvětlení situace ohledně místa absence vláhy a začali se zaobírat jiným, stejně závažným tématem, jenom oči staříka zůstávají viset na mně a vyčítají mi, nekompromisně, tvrdě mi vyčítají.

Opakovaně jsem dnes udiven nečekaným přílivem emocí, kde se zdálo být věkem zapečetěné prázdno. Z pohledu staříka doslova slyším zlobu, zklamání a smutek. Stále hledím do očí bez jiskry a přesto plných emocí.

Snažím se uchopit podstatu starcova světa. Podstatu světa muže z chaloupky, jehož pes zajde domů, jenom když tulákův hlad nejde vydržet. Světa, kde slepice už dávno nenesou a přesto se nikdo nenajde, kdo by je zabil a uvařil polévku. Podstatu světa neustlané postele, postele vždy napolovic prázdné a ani z půlky plné. Podstatu světa, kde na stěnách žloutnou svatební fotografie, obrázky, na kterých je zachycen hrdý muž s širokým čelem a vysunutou bradou, on, mladík odhodlaný prát se s osudem nesčetných překážek a protivenství a vedle něj stojí žena s pokorným výrazem následnice a jemným náznakem šibalství.

Esenci světa, kde nad stolem zůstala viset prázdná objímka a mouchy krouží zbytečně, již nenaleznou svoje slunce. Ze světa vzpomínek na ženu, kterou přímo od plotny sebrala zem, sebrala ji od stolu, od zahřátého lože a již dávno ji přikryla hlína. Ze světa, kde vrcholem týdne je úterý, den, kdy zajde mezi lidi na ta svoje dvě zvětralá piva. Ze světa, kdy za stolem s nadějí doufá v oslovení, kdy celý nedočkavý touží po otázce o počasí, o houbách, sedí dlouze, přeje si, aby přišel vrchol zábavy celého týdne a já, já jsem mu všechno pokazil, zničil jsem mu sedm snů, za každý den jeden, zničil jsem sedm nadějí osamělému člověku, který musí týden doufat, jestli náhodou nezaprší. Ach jo.

Když už začíná hrozit moje metamorfóza na uhlí, konečně dostávám milost a oči starce mě propouštějí ze svazujícího pohledu a já mohu s ulehčení poslouchat další závažnou debatu se všemi intelektuálními přesahy, které se tak často vedou u výčepu.



„Ta mrcha poštovská mě dneska zase vytočila.“, stěžuje si číšník a podnikatel v jedné osobě, když dotáčí pivo.

„Vysmívá se mi za sklem té své úřednické kukaně přímo do ksichtu. Že prý není povinná lidem rozměňovat peníze.“

Poslouchám kypící kvásek a vybavuji si, že ještě než jsem vkročil do koncentračního místa každé vesnice, rozumějte hospody, byl jsem na poště zaplatit internet.



Již při vstupu do poštovního cirku mě polil studený pot hrůzy z nevyhnutelnosti nerovného boje, a to na jedné straně mého vrtkavého intelektu a na straně druhé s důmyslně chaotickými políčky vytištěnými na blanketu bankovního příkazu. Ze zkušeností vím, že teprve když se mi v hlavě objeví podivné přírodní úkazy a mozek zaplní elektrické výboje z tropické bouře, teprve potom dosahuji bezchybného zaplnění všech chlívečků složenky, ale i to průměrně až na pátý pokus. Dneska jsem však cítil, že bude jasně, tudíž mysl jako po vymetení, bez zápalu a jiskry a tak když mi slečna za přepážkou podala tiskopis, bezděčně se mi podlomila kolena a oči v mdlobách vyletěly v sloup. Mé zornice už, už začaly líbat nebeské andělíčky, ale naštěstí včas, ještě před vypuknutím stavu beztíže se dokázaly vrátily na zem větou

„Nechcete s vyplněním pomoci?“

S vděčností podrbaného psa jsem koukal na slečnu za přepážkou, na slečnu, která nejevila žádné známky flirtu, jejíž hnědé oči byly naplněné jednoduchou ochotou a s tajuplným úsměvem přebrala moji výzvu k úhradě a začala vyplňovat.

Najednou jsem měl čas a pohodu a tak jsem si začal prohlížet vystavené pohlednice. Mezi fádními a otřepanými kousky mě upoutala karta s obrázkem pískomila, kterýžto vylézal z pohorky a nad jehož hlavičkou bublina hlásala: Můžeš být lepší!

Okamžitě jsem si vzpomněl na mou psycholožku, která několik přirovnání situovala na svoje mongolské hlodavce a na její častá slova ke mně, která se mnohdy dala shrnout do věty ‚Můžeš být lepší‘. Bez velkého váhání jsem vyplnil adresu Mgr. a s nadějí, že potěším a mnohé významové nastíním, jsem rázně pohlednici oslintal a poslal.

„Bude to všechno?“, dotázala se mě slečna laskavým hlasem, hned na to jsem služby zaplatil a s přáním dobrých časů lázeňskou poštu opustil.



„Když čumí za přepážkou ta vyzáblá, protivná herka, je lepší se poště zdaleka vyhnout“, pokračuje v obžalobě majitel.

„Hned večer napíšu stížnost, já jí ukážu nerozměňovat bankovky! Ta čůza!“

Slova se mi derou myslí a najednou mě píchá do zadnice, do té mé pohodlné prdele jakési neviditelné bidlo svědomí a spravedlnosti a tak se začínám hotovit k obraně pozorné slečny.

„Před chvílí jsem byl na poště a ta slečna byla ke mně velice vstřícná a ochotná.“

„Nevěřím, to není možný“, odporuje číšník a obrací se na příchozí ženštinu.

„Báro, bylas dneska na poště? Kdo je tam?“

„Nebyla. Proč?“

„Ale zase ta čůza Hejlová mi nerozměnila papírový prachy.“

„Jenže mně slečna pošťačka sama od sebe nabídla vyplnění bankovního příkazu a to, co vy říkáte, se mi nezdá“, vytrvávám na stejné obranné linii.

„Jak vypadá?“

Panáček v saku dotáčí další pivo a nevšímá si, že už přetéká a pokračuje: „Je tam taková dlouhá vychrtlá plošina?“

„Nepřišla mi vychrtlá a bez ňader. A ani nějak obzvlášť vysoká není.“

„No jo, to musí být jiná. Pivo!“

V pobryndaném saku zastavuje pípu, až to hlasitě mlaská.

„Jen jestli se támhle pánečkovi pouze nelíbí?“, ukazuje na mě Bára prstem a přikládá ke svým slovům úsměv, jenž se nazývá všude a na celém světě výsměchem. Přemýšlím nad vysloveným podezřením ženštiny: ‚líbila se mi, to jó, ale ne, hm…‘

Mrknu na hodiny a už nepřemýšlím, jen spěšně dopíjím hořkou sklenici pochybností a kvačím ke dveřím.

„Naschle.“

Přeji povšechně lokálu a pak se otáčím ke starci, co sedí u okna, co sedí za již dávno zvětralým pivem a já se k němu ukláním a pozdravuji jej osobně jen a jen výhradně pro něj říkám: „Nashledanou, pane!“ a snažím se do svých očí a hlasu dát maximum vážnosti a úcty.

Překvapený stařík sotva slyšitelně špitne:„Nashledanou.“





Konečně hačám v autobusu směr domov a v ustáleném dusnu zkouším přenést myšlenky k zívajícímu řidiči ‚jedeme, jedeme, pryč‘, když v tom z pošty zvesela, krok sun krok skotačí padesátnice Bára. Zmerkla mě a dnes už podruhé jsem dostal nafackováno úsměvem. Autobus nabral další ustálené dusno a já se bojím, že budu za naivního hlupáka, který se nechá ošálit každým malým ňadrem a z téhle představy mi není vůbec, vůbec příjemně.

Teprve až po chvíli si uvědomuji, že se sobecky strachuji o sebe a ne o tu krásně ochotnou a pozornou slečnu. Stydím se. Je mi ze sebe ještě hůř. Uvědomuji si: ‚ne, nejsem anděl. Až příliš často padnu na hubu. Ano, jsem mnohonásobně padlý anděl.‘







Panenky přes chodbu

( Povídka-miniatura )





Možná jednou budeš tyhle řádky číst, velká Michaelo, a jestli tak právě činíš, čti prosím tě pozorně, ať zvíš, co jsem ti tenkrát provedl. Tenkrát ti bylo čerstvých jedenáct let a tvoje tělo bylo napadeno prudkým útokem vnějších rysů ženy. Navíc již za několik dnů tě čekala nevyhnutelná krvavá rána nepochybných příznaků dospělosti. Čekala tě nová bolest, jenž je dlouhou a nepříjemnou součástí četných dnů žen, ale která přináší tolik potěšení a i možnosti v životy budoucí a přináší ženám tu nádhernou schopnost mít děti. Úder, který tě tenkrát musel zasáhnout a pak tě zasáhnul nepřipravenou a bez vědomostí, tě nutně učinil vyděšenou v těch tvých dětských, nevinných očích. Přišel a bála jsi se vlastní špatnosti a špinavosti. Stála jsi v chodbičce od koupelny v bílé noční košilce a z kukadel se ti koulely perly strachu a chutnaly slaně koutkům úst, když jsi zděšeně přivolala matku.

„Maminko já umírám, maminko já dole krvácím. Maminko!“

Jenže tohle vše tě čekalo až za několik dní, když my jsme spolu tenkrát objevovali zábavné možnosti počítače.



Ráda jsi oblékala svoje virtuální panenky, královny a zvířátka. Vybírala jsi zařízení a nábytek do virtuálních pokojů a domů. Často jsem ti ukazoval, jak se kreslí v počítačové grafice a předváděl její možnosti. S hrdostí vzpomínám na tvé obdivné „ty jo!“. A já dál obcházel minové pole a mrkal na tebe: „Míšo a tady není mina.“. Vyhrkla jsi: „ty jo, mamí dívé.“

„A zde, Míšo, bude dvojka.“, ty jsi nevěřila a pak se objevila dvojka.

„Mami, to je! Kókéj!“

Také jsi hodně ráda malovala a i já kdysi v dětství dobře maloval, a tak ti přibyla v památníčku ptáčata, co dravě bojují mezi sebou, holátka, ti sourozenci v boji o potravu, o tu nutnost čirého přežití. Často jsme spolu svírali pastely a tužky a já ti radil, nejen radil, a tobě malování šlo, protože jsi moc, moc šikovná. Někdy jsem k vám přišel přečíst pohádku, to spojující lidské vyprávění na dobrou noc, a já jsem četl pro tebe, Míšo, a pro menší sestru Markétku, a ty jsi po chvíli chtěla, abych si mohl odpočinout a také jsi mi chtěla předvést, jak dobře čteš, a opravdu, četla jsi moc dobře. Tak tehdy ty jsi nám mnohokrát četla, a četla jsi pro mě, pro sebe a pro Markétu, ty naše laskavá Míšo. A pak jednoho večera, když jsem přišel k vám přečíst další pohádku pro naši spokojenost myslí, přišel jsem vyprávět těm mým zlatým holkám napsaný příběh, byly na stolku vystavené panenky, které seděly v zařízeném pokojíčku. Hrdě jsi se k dětskému koutku postavila a vysvětlovala mi.

„Tohle jsem já, zde je mamka, vedle Markétka a u mě jsi ty.“

Díval jsem se na tu symbolickou rodinu, která mě přijala mezi sebe, zíral na to obrazně vyslovené přání ‚chceme tě‘ a nic na kráse okamžiku nezměnila ta falešná, laciná krása plastových panenek s nadmíru vyvinutými přednostmi a ani moje mlžná úvaha nad panáčkem zvaný Ken, zda i on je nadpřirozeně velkým. Prostě jsem byl dokonale pohlcený vyjádřením jedenáctiletého děvčátka, tou opravdovostí dívky, které mi špitla ‚mám tě ráda, zůstaň s námi, chci abys zůstal! Zůstaň!‘

Jenže já dál setrvával v zaběhlém režimu své garsoniéry přes chodbu a byl dál mým malým holkám Mikušovým kamarádem a dál ti mimojiné pomáhal s úkoly do vlastivědy. A tak se jednou stalo, že jsme měli odpovídat na otázky k Přemyslovci - Václavu II., k tomu politicky zdatnému panovníku. Jedna z otázek se mi nakonec stala otázkou záludnou. Onen dotaz vyžadoval odpověď, ohledně druhé panovnické koruny, kterou mocný král Václav II. získal. Logika věci se mi zdála být jasná. Českou přeci vybojovat nemusel, Česká mu spadla už v dětství sama od sebe do klína a to v dědictví po otci. Dál o mnoho let později dokázal Přemyslovec svou zdatnou diplomacií a ženitbou vyzískal Polsko a nakonec pro syna uzmul i Uhry. V přesvědčení, že druhou získanou korunou byla přeci koruna Uherská, napsali jsme tedy do vyhrazeného políčka pro odpovědi ‚Uherskou‘. Ach jo, chyba úzké lávky úvah. Za několik dní jsi přišla domů a nohy ti dupali při chůzi: „mami, ono to bylo špatně, paní učitelka mě pokárala před celou třídou.“, vysvětlovala jsi mamince, když do pěsti lapený Ken po švihnutí paže letěl pod postel. Vyřídila sis to s ním nekompromisně, to tedy jo! Nevyčítal jsem nic, jenom jsem se usmál, když mi pohnutý osud panáčka vyprávěla tvoje maminka a klidně dál jsme spolu malovali, a dál četli pohádky a než prošel víkend byl panáček – já - znovu přijat do pokoje rodiny, do toho tvého přání míru úplné rodiny. Děkuji ti, Michaelo, děkuji moc, že jsi mě dokázala zařadit do rodiny i s chybami, s mnoha mými nevědomostmi, mě, člověka s rozsáhlou nedokonalostí. Přijala jsi mě takového, jaký jsem, jsem nedokonalý a já dál zůstal pouhým přítelem v té osamělé garsonce přes chodbu a co hůř, jednoho podmračeného večera já nedokonalý pozbyl tvoji důvěru a to na vždy. Neobešel jsem minové pole a šlápnul na rozbušku i když počty života mluvily jasně.



Promiň, moc se ti omlouvám, já ti nechtěl ublížit, a dnes doufám, že snad přijmeš kajícnou snahu o omluvu a možná kladně přijmeš můj pokus o vysvětlení.

Tak tedy věz, že já tenkrát opravdu pronesl slova o nepopiratelném faktu: „Míša začíná být přitažlivá jako žena, nelze si nevšimnout rodící se ženskosti.“

Jenže je omylem si myslet, že jsem tě měl rád, jen abych se k tobě přiblížil a pak ti ublížil, jak ti bylo naznačeno. Pomáhal jsem ti s úkoly, ukazoval nové hry a možnosti počítače, maloval a to vše protože jsem tě měl rád jako dívku, milou dívku, co si lásku zaslouží. Měl jsem tě rád a nikdy bych ti neublížil, to ani náhodou! Měl jsem tě rád jednoduše proto, jaká jsi. Vím, zradil jsem tě svou chybnou osobností, a ty za mou zradu neneseš žádné viny!



Věř, Michaelo, ty jsi krásný člověk!





Náš výlet na výstavu kamélií





Vydali jsme se na zámek v Rájci, častý to cíl našich výletů, jenž je od našeho útočiště, zbudovaného na faře v Doubravici, hodně, hodně blizoučko. Zámek je od nás takový nepatrný kousek, že by sousedovic Honzík od našich dveří snadno dočůral. No tak blízko zase není, ale kdyby foukal severák a Honzík hojně jedl melounu, pak nepohybuji, zajisté…

Ono totiž není vítr jako vítr, to každý muž jednou poznal, nebo pozná.

Tak tedy proto že je to kousek, tak nám cesta rychle uběhla a než jsme se nadáli, už pod našima nohama vrzaly staleté parkety, které jsme bravurně leštili v plátěných papučích.

A když jedny vysoké dveře na ozdobných pantech vydaly zpěv, zpěv svou hloubkou v blízkosti neslyšitelného infrazvuku, vydaly tón, jenž byl tak nízký, že by i pan Haken v roli vodníka z Rusalky záviděl, rozevřel se před námi spolu s dveřmi i svět bohaté, květinové víly.



Zjevily se před námi pohádkové milióny okvětních lístků z kamélií, lístků přírodou aranžovaných v rozličné tvary, aranžovaných v barevné poutače, vystavěných do ozdobných reklam, reklam na své květinové pohlavní orgány, reklam půvabně upozorňující na něžné blizny s pestíky. Rozprostřel se před námi svět co umně vábily nejen naše zraky, ale dráždil i jiné smysly, především pak hmyzu.



Sloužící nádhera květů v soutěži o potomstvo, o pozornost, na nás křičela, „já, jenom já jsem ta nejkrásnější v celém širém okolí, vyber si mě jenom a jenom mě a žádnou jinou.“

Tak tahle vykřičená nádhera ladila s další součástí výstavy. Co jiného patří ke krásce než světlo a zrcadlo.

A tak všechny květy se odrážely v lesku benáckého skla a zářily ve světle zaplněných luxusních sálů a ptali se okolních zrcadel

„kdo že je na světě nejkrásnější?“



A já jsem si tam mezi květy vzpomněl na růži malého prince, jak se mu vychloubala, prý že je v celém vesmíru jedna jediná, a že ona je tůze vzácná květina a pyšně dodávala

„já jsem svou krásou nedostižná víš!“

Dál jsem si vzpomněl, jak malý princ stál před zahradou kde se tísnily tisíce zhola stejných anonymních růží a jak se starostí pomyslel, na hrdou růži co opustil, na růži své osobní planetky, kterak by ta jeho osamělá růže byla smutná, že není jedinou pouze jedinečnou na celém světě. Vzpomínal jsem, jak malý princ stál před tisíci růží a přesto si stýskal po té své, kterou zaléval, kterou přiklápěl na večer poklopem, aby se za nocí nenachladla. Vzpomínal jsem jak malý princ stál mezi tisíci a toužil po jedné, po jedné o kterou se bál, toužil po jediné o kterou měl starost, a která ho tak často plísnila, neb byla v duši pyšná a marnotratná. Po té toužil mezi tisíci.



Tak jsme stáli my z Pěkné modré uprostřed nádhery a měly v sobě kousek malého človíčka, co ví, že ta květina kterou budeme zalévat, okopávat a bát se o ni, aby nám proboha neonemocněla, živit ji, aby dobře rostla a trochu se s ní i zlobit, tak ta bude stejně tou nejhezčí květinou na celém světě. Bude nejkrásnější i kdyby zrcadlo plácalo něco o Sněhurce a bylo vzácné benácké my na něj stejně nedáme, naše srdce bude vědět své. Když jsme opouštěli výstavu květin a benátských zrcadel, nasycení zrakem, těšily jsme se na ty naše květináče a zahrádky.



Mozek francouzských holí



Už zase musím!

Nedá se to vydržet!

Přitom toaleta s vodou je proklatě daleko a moje ruce vykazují barvu hnoje. Jsem plný zoufalství, rozhlížím se, kde? Rozhrnuji husté křoví, pronikám listovím mé záchrany, za ty trpělivé lapače prachu co na pokraji rušné ulice jsou mi dnes častým paravánem. Stahuji kalhoty hluboko dolů, až ke kotníkům, abych se pohodlně dostat k mým nejintimnějším místům, obnažených, nalitých sliznic, co mě řežou a pálí přímo ďábelsky. Tak a jsem nachystaný zde v ústraní, naplněný studem, krčím se za listy a pozoruji maminu s dvěma malými caparty. Mají otevřené papulky s bílými zoubky, které čarují jiskřivý smích, a to až na krátké přestávky, vyhrazené hbitým jazýčkům co s chutí laskají jahodovou zmrzlinu. Nasliňuji si prst.

„Péťo tady ti zmrzlina steče hned ji olízni“

snaží se hospodyně oddálit vyprání trička, když já ukazováčkem tlačím vyhřezlou sliznici otvoru řitního k svěrači břitnímu na místa kam obvykle patří. Podařilo se, a mám zase na pár minut pokoj. Zatím se opodál spokojená děcka špičkují a matka rozkládá svou pýchu po dobré tváři a já čuchám ke svému ukazováčku, a nepřekvapuje mě, že smrdí stolicí.

„Který z vás mi dá líznout“

děti natahují ruce vzhůru, staví se na špičky a já v křoví, závistně pozoruji rodinnou lásku, když pečlivě utírám ukazováček o listy javoru v marné snaze o čistotu.

„Uf“

konečně zašli, a ač nehet smrdí stále sobotní rybou, vycházím na světlo očí všech kolemjdoucích.



V blízkosti je naštěstí jen plně soustředěný stařec, pohroužený v zápase s despotismem francouzských holí, který se na kraji chodníku chystá přejít dopravní koridu. Žíly v lokti má naběhlé, tvář sinalou, vypouklé, mlžné oči, co s nepokrytou hrůzou hledí k přijíždějícím, zdivočelým plecháčům. Nad silnicí se vznáší opar adrenalinu s převahou testosteronu.

‚Už dost jsem rozjímal‘

uvědomuji si a poháním ruce k dělnickému prstokladu v uchopení dokonale sofistikovaného nástroje, dřevěných hrábek. Šplhám čiperně vzhůru do meze a při hrabání první kupky pociťuji jak mi povoluje řiť. Jó kdo si chce hrabat musí mít vnitřnosti pevné, pak mu všechno leží u prdele a my ostatní, holt se schováváme za keříčky s holou zadnicí. Obhlížím místo kam bych zase za zelení, ale zjišťuji, že nyní obhospodařovat svoje zlaté žíly, jinak zvané hemeroidy, nemohu. Po ulici se šine moje nedávná přítelkyně s dcerou Markétkou.



Vzpomínám na nedávné, časté vzlyky milenky, že prý nebude jestli ji nezačnu milovat, že nikdy s nikým, raději se zabije.

Dlouho, předlouho plakala mi do klína, než moje zjizvené vnitřnosti zapomněly na bolest ran předešlých a začínaly blouznit z pohledu žhavých kaštanů a třást se vášní po dotyku hrátek něžností, zadýchaně čekat na samet pronášených slov ze rtů plných vzrušením. V mou nepoučitelnou jsoucnost se zase vkrádala závrať milostného poblouznění, a právě tehdá v počínajícím požáru, plamenů stravujících rozum jsem ji potkal ve tři ráno, jak vychází od souseda. ‚Jaká banální příhoda.‘

Vzpomínám i na včerejší setkání s ní, s mou milou, kdy na krok ode mne, sledovala svého paroháče, snažícího se nahmátnout ulepené papíry odpadků se rty ve vášnivém polibku. Vřelý, zvlhlý polibek mých rtů, opětovaný rozehřátým plechem odpadkového koše, ovoněný blíže neurčenou tekutinou přetékající hranu pouličního koše vytvářel mi v ústech hořko slanou pachuť žalostného pokoření prožívaného života. Jo, jo včera jsem před ní klečel, objímal odpadkový koš a ona na mne pohlížela z výšky, za hlavou trojnásobný plat mého souseda, plat milence, hleděla z výšky v očích plno blahosklonného soucitu, a tak se na mne usmála.

‚Zaplať pánbů za dnešní hrábky a pometlo,‘ úleva v mých pocitech však netrvá dlouho, cítím, jak mi zcela povoluje prdel a jak se mi oteklá smradlavá sliznice lepí na trenky…

„Čau“ křečovitě se usmívám

„Čau“

slyším opovržlivou odpověď, ale v tom už Markétka křičí

„ahóoooooój“

mává na mě se zoubky vyrovnanými do radostného projevu.

„Ahóój“

oplácím, mávám pomrkávám směji se i když pálením zjizvených, vyhřezlých střev bych nejraději vzlykal. Konečně zašly ‚holky moje‘ a já opatrně drobounkými krůčky

„ach ta prdel“ povzdechnu si

znovu mizím za prvním keřem. S obezřetností pozoruji okolí, stahuji si kalhoty, trenky. Oddychnu si mám pro tentokrát opravdu štěstí, nikde nikdo, jenom zoufalství invalidy dochází hranic únosnosti života. Celý se třese na svých kostnatých dlaních, které křečovitě svírají madla krátkých holí. Kůže kloubů napnutá v barvě ledu, jenž je mnohokrát protnut mramorem drobných, červených žilek. Oči vodnaté a nedávno utopené prosbou v moři zoufalství. Koutky úst naopak ustupují v poušť slin, naděje z dechu se rychle vytratila.

Nepřejde. Nikdo nezastavuje.



Uvažuji kolik ponížení člověk dokáže vydržet, než se rozhodne skoncovat s přítomností útrap, zabít trýzeň v sobě. Vzpomínám na svou sebevraždu, na hrníček se stošedesáti analgetiky a hypnotiky, na tekoucí vodu a můj prst namočený v hrníčku, jak ve vlažné vodě, ten stejný ukazovák co právě smrdí lejnem, jak tenkrát živě proháněl prášky něž se rozpustily v šedivou vodu, zrovna jak moje naděje a sny, tak jako se rozpustila sebeúcta. Tenkrát? Vzpomínám na zvládnutý odpor žaludku, příčícímu se plnému obsahu láhve vodky, vzpomínám na spolknuté zvratky, a na to jak smířený jsem opustit vědomím existenci našeho světa. Dál žádný tunel, žádné světlo, či mystické náznaky pekla, či ráje, jenom pachuť koberce a všude kolem pětidenní sračky a chcany, co zakrývaly gigantické modřiny proleženin. Pět dnů jsem se rochnil v bezvědomí, jako to prase ve svých výkalech, než mé bytí procitlo v reálnou depresi. Ještě dnes není skvrna z nedokonaného činu vyčištěná, nejde ji odstranit. Pořád je vetřená v záhyby nitek, tam u lůžka, u hlavy. Jak tenkrát i dnes jsem zase bez naděje a snů, na pokraji své sebeúcty a i úcty mě projevované. Ptám se sebe kolik ještě vydržím, já věrný milec odpadků za plat pod hranicí minima? Přecházím pocitem v závist k prostitutkám, když v tom mě vytrhuje z úvah známý smích.



Zpoza rohu se řítí Markétka, skotačí krok sun krok a volá.

„Áhój.“

Mává na mě mrká v naší časté hře daných radostí za potkání. Nedávám se zahanbit, zbožňuji tuhle hru na nehrané. Děvčátko letí po špičkách až ke mně, musím ji chytit, aby nepřepadla, je mocně zadýchaná sotva dokáže mluvit

„ já jsem říkala mamce, že až budu velká budu pracovat stejně jako ty. Že budu mít úplně stejný nářadí jako ty tady.“

Její šťastné očekávání v očích vyhledalo moje zorničky a přesvědčivě hledá mou radost. ‚Markétka je zlatá neskutečně zlatá‘ pomýšlím si, ale má hlava si následovnici z řad nejmilejší nepřeje, ba má přímo k představě metařky neskonalý odpor

„Makulko ty můžeš mít lepší práci. Ty jsi moc šikovná holka a až půjdeš do školy snaž se, a i kdyby ti náhodou škola nešla, věř že jsi chytrá holka a mnoho dokážeš. Něco ti určitě půjde co já vím třeba počítač a pak si najdeš dobrou práci, tahle je špatná, věř mi Maky.“

Cítím, že v rámci přiměřenosti svého věku pochopila a pokračuji.

„Víš, nestačí že jsi šikovná, ale musíš to sama o sobě vědět, věřit si že jsi a ty jsi neskutečně šikovná a chytrá. Víš pak teprve najdeš dobrou práci ne jako já. Já sice jsem chytréj, šikovnéj, ale neodkáži…“

pozoruji jak se Markétě mezi obočím prohlubují dvě čáry a já už vím, že jsem v dobré víře přestřelil. Vybavuji si článek na téma nevhodnosti přenášení vlastních problémů na děti a je mi posledních slov líto. Děvčátku se naštěstí vrásky záhy vyhlazují, je tak bezstarostně mladá, a už se zase směje

„můžu ti pomoct?“

„Můžeš, jenom se nejdřív zeptej maminky jo?“

Než jsem dokončil větu zmizela mi za okapovou rourou skrz kterou nyní nakukuji, abych uviděl, kterak moje bývalka o několik metrů výše, zapomněla na všední starosti ve spřízněném hovoru s kadencí kulometu.



Vracím se v místo pracoviště, kde stařec přesáhl hranici a svůj život hodil v ruletu, sází na rudou, jak jinak v dopravní koridě. Brzdy piští, řežou uši, křik řidiče

„Ty debile zde je přechod? Vole!“

zase řežou duši. Netrvá dlouho, další svist a další vlídnost

„Ty seš magor ne? Pajdáš chromajzle a budeš přecházet silnici tady, to je místo blbe jeden. Kdybych tě přejel jenom dobře, už bys nezavazel.“

Invalida hlavu hluboko pod rameny, otupěl, doklopýtal.



„Hurá! Můžu, můžu!“

utíká Markétka k hrabkám.

„Podívéj Makulko, stoupneš si bokem a takhle táhneš vidíš, jak se tráva hromadí dolů?“

„Jo, jo ukaž já sama“

hrne se k práci s neohrabaností dítěte.



Zápasí s délkou násady v odporu zakouslých zubů ve strništi.



Nechávám ji zápolit.



S uvědoměním si čuchám k ukazováčku.



Stále smrdí.



Děvčátko svírá násadu.



Zase mi povoluje řiť.



„Do prdele!“



Provinilý snažím se od milované holčičky co nejvíc vzdálit a s koštětem vymetám trávu z odtokových žlábků pro dešťovou vodu. Až příliš brzo mám vymeteno, musím se vrátit a už z dálky vidím, jak Markétka svou činností obaluje lidské hovno seschlým senem. Možná bych jako mongolský pastevec nadšeně zajásal a děvčátko obdivně pochválil za vytvořenou briketu, pochválil za to jediné palivo co živí teplo jurty, za chladných stepních nocí, ale jako středoevropan cítím odpor k čemu malá Markétka nevědomky dospěla. Přemýšlím jak ven ze situace a naštěstí hlasité volání maminy

„Kde jseš Markéto. Jdeme!“

přináší vítané řešení. Probíhá rychlé

„Ahój“

„ahoj“

a už nabírám článek vyhořelého paliva, toho odpadu z reaktoru člověka a navyšuji jím mnou navrstvenou hromadu, na nejen dnešní, mou hromádku.



Opět jsem s holou prdelí za keříčky. Ukazovákem zatlačuji smradlavou sliznici, zatím co na místě kde před chvílí invalida vyklepával svou úctu francouzskou holí, propíná nyní svoje kolena, mladá zrzka, živůtek v plném ohni. V hlubokém nadňadří v mléku kůže, pásy rudých sluncí, pih, korálkují dráhu touhy mužských pohledů, tak často vlepených. Hemeroidy mi nechtějí držet v řiti a kolem prstu začaly poletovat otravné mouchy. Slečna střídavě propíná levé tu pravé kolínko a její stehna i hýždě pulsují v obloucích hebké pružnosti, zdravých svalů nedostižných gazel. Pohled chrámě očí v zelené světel semaforů vyzývají zastav se. Silniční koridor zatopila přílivová vlna estrogenu a tak zotročený testosteron vykopal přes rozkrok šílený adrenalin ze silnice ven. Zase je slyšet kvílení brzd. Tentokrát však do silnice nikdo nerozumně nevstoupil, naopak. Řidič čipera, co ještě před vteřinou nadával za volantem nyní již dokázal i ramena protlačil skrze okno Porsche a s nablýskaným úsměvem dolarů má v hlase sladký tok,

„prosím můžete přejít krásko“

a s gestem dlaně vytváří plochu bez zábran.

Zelený pohled slečny, ty oči plné příslibu úrodných lánů, nesporný to kapitál, oplocený závojem dlouhých řas, tak jejich dojem, zkušená zralá samička doprovází živočišným hlasem

„Vy jste takový gentleman.“

„Já vím to se dneska už tak často nevidí vite, ale vy si zasloužíte pozornost kotě.“

A to už brzdí vozy i v protisměru a za čelními skly zuby ve dvou řadách, laskají ego ženy, které stoupá k výšinám, kde jako balónek vzduchu nabude objemu, až hrozí prsknutím.

„No vida svět dokáže být k lidem přívětivý“

pomyslím si když mi moucha saje sucho v koutku úst.



Ve svých útrobách slyším hrdelní smích, jehož zvonění v srdci tahá Ďábel. (Ve vzdálenosti úderu pěsti na mě civí Markétka.)

(Ve vzdálenosti úderu pěsti na mě civí Markétka mistře od Matky boží.)





Epilog: Jsme poníženi jen tehdy když si ponížení připustíme. Když ta fena si rozhoduje sama kdy nám dá…





Život je jenom nehoda, která se vašim (ne)stala



Úvaha





Všichni víme, že máme dva biologické rodiče, čtyři prarodiče a osm praprarodičů, tedy alespoň většinou. Tenhle nárůst našich předků mě fascinoval natolik, že jsem začal počítat hlavy svých prarodičů na konkrétní letopočet. Z prstu jsem si vycucal průměrný věk narození každého potomka praotci a pramáti ve věku, který jsem vyčůraně stanovil tak, aby se mi staletí dobře počítala a to na kulatých pětadvacet let, což si myslím je spíš vysoké číslo, jak znám dobře své předky, než číslo malé.

Výsledky jsou dost zajímavé. Například kolem roku jedenáct set šedesát mám osobně, osm miliard, pět set osmdesát devět milionů, devět set třicet čtyři tisíc, pět set devadesát dva praotců a pramatek, tedy víc praotců a pramatek než je dnes na celičké zemi a vesmíru lidí. Když otec vlasti v libé paměti započal snahu mé předky vzdělat a zakládal Karlovu Universitu, bylo mých předků třicet tři milionů, pět set padesát čtyři tisíc, čtyři sta třicet dva, tedy víc než má dnes království České s markrabstvím Moravským a knížectvím Slezským duší dohromady.

Netvrdím, že jsme všichni příbuzní, například dost možná nemám bratry ani sestry mezi původními obyvateli Honolulu, ale všechny moje soulože u nás v republice - jinde se mi bohužel nepoštěstilo - byly incestem jako když vyšije a to v jednom prováděném okamžiku incestem mnohonásobným.

To ale zdaleka není všechno. Víte, jaká je to obrovská náhoda, že jste na světě zrovna vy, vy a ne někdo jiný? Stačí, aby jeden jediný z miliard prarodičů se nesetkal s tím, s kým si tenkrát užil a prostě neexistujete. Například kdyby byla jedna z mých pramáti jen o dvě minuty víc nedostupná, už by „prafotr“ topořil jinde.

Nebo jiného „prafotra“ mohli drábi chytit a pověsit o hodinu dřív a jeho semena by uschla v pytlíku na čerstvém povětří, ale i ten se vůbec nemusel narodit, kdyby tenkrát pan hrabě se tolik nevožral a neskočil na první služku co se mihla kolem.

Stejně tak kdyby pramáti uměla jenom o trochu lépe běhat a jiný táta za šera lépe viděl a tenkrát se chudák nespletl. Výsledkem všech nedokonaných náhod je naše nynější neexistence a to dokonce ze stejné příčiny by mohla zmizet i ta holka, kterou přesvědčuji o své vrcholové opatrnosti a sestřička pode mnou mi na to skáče a jdeme falešně kopulovat.

Ono kolikrát by stačilo, aby byl fotr šikovnější a neujely mu nohy a to zrovna s tímhle příkladem nemusím chodit až do tak hluboké historie.

O našem bytí a nebytí rozhodovaly i takové podrobnosti, jako jestli si pramáti vydobude orgasmus na koníčka, nebo „prafotr“ zezadu. Pak totiž jistě vyhraje jiná spermie a ne ta ve vaší linii předků. Pravděpodobnost, že se dnes budete milovat zrovna s tou ženou, se kterou se milovat budete, propočítaná v roce nula, musí být jedna ku neskutečnému číslu.



Ono čísla není dobré podceňovat.

Jednou jeden kamarád položil otázku, jakou by měla délku hrana krychle, do které bychom naskládali sumu peněz zahrnujících v celých číslech jedničku a za ní tři sta nul a tuhle celou obrovskou částku bychom vlastnily v tisícikorunových bankovkách.

Schválně odhadněte, kam by se vám nastíněná částka vešla, kde by jste ji uskladnili? Máte už svůj typ?

Jeden z nás typoval hranu krychle metr a půl. Druhý naplnil penězi delší dílnu. No a já jsem se rozšoupnul a uviděl hranu krychle o délce ze Země až na Měsíc. Co myslíte, kdo byl nejblíže správné délce a nakolik se přiblížil přesnému výsledku na metry? Jistě, jak už tušíte, můj odhad se vzdáleností od Země na Měsíc je pravdě nejbližší, pochopitelně, jak jinak! O kolik jsem se sekl? O pouhou maličkost, jenom o mnoho, mnoho světelných let.

Kdybysme si totiž přáli mít ten pakatýlek peněz s jedničkou a tři sta nulami v tisícovkách a přání se nám vyplnilo, zaručuji se nám, že už bysme si nikdy nic jiného nepřáli, protože takové množství hmoty by se okamžitě začalo hroutit do gigantické černé díry. Já a kamarád, co s otázkou přišel, jsme totiž nedokázali spočítat délku hrany krychle našich vysněných bankovek. Vím, že jsme zaplnili bankovkami Mléčnou dráhu a vzdali se dalších propočtů.

Tolik jenom abych objasnil, že znám váhu velkých čísel a přesto si myslím, že pravděpodobnost v roce nula, že budu s touhle dnes, je asi jedna ku jedna a za ní přes tisíce nul.



Přidám závěrem příběh velké náhody. Viděl jsem v televizi fotografie dvou lidí. Ona a on, zjevně zamilováni, stáli na vrcholku skály. Fotili se samospouští na pozadí nádherných hor a modrého nebe nad nimi. Pod nohami se jim válely batohy, co přetékaly dobrotami nachystaných k doplnění energie, spokojené pohody.

Dvojice milenců, co asi prošla bouřlivým obdobím květinových dětí, tou divokou nevázanou láskou, množstvím užitých drog, dnes už našli sebe, uklidnili se a jsou jenom spolu a šťastní. Asi plánují rodinu, drží se za ruce, protknutí navzájem v myslích a srdcích.

Neskutečná náhoda, že všechno divoké mládí zvládli a dostali se až sem a spolu. Smějí se do fotek samospouště a radují se z krásného pocitu a zvláštnosti.

Jejich dlouhé vlasy hippie se vznášejí vzduchem do všech světových stran nahoru i dolů, každý nepatrný vlásek zvlášť ve volném prostoru rozkoše.

A oni se tomu pobaveně smějí a do objektivu dávají najevo nadšení, oni zamilovaní a já jim závidím a pod fotografiemi slyším komentář: „Tyhle fotografie byly pořízeny samospouští těsně před chvílí, než vyfocené osoby zasáhnul blesk.“



Zemřeli snad rychle a šťastní.



Ještě se vrátím ke kamarádovi, co odhadnul, že se zmiňovaný balík peněz vejde do krychle o hraně metru a půl. Když nás slyšel počítat a my přecházeli sluneční soustavu, začal se s námi hádat, že ať se jdeme podívat do skladu na balicí papír, kolik tam toho je a že jsme úplní blbci. Dnes je na významném místě.

Doufejme, že se mu nikdy nestane, aby ulovil zlatou rybku.



Když uklízí Darwin

Prolog:

V povídce, kterou se chystáte číst, si budu utahovat z jednoho konkrétního člověka.

Musím vás ovšem upozornit, že popisovaná osoba bytostně nesnáší, když se jí někdo vysmívá.

Výsměch toleruje pouze u jedné jediné výjimky a onou vzácnou výjimkou jsem já.

Proto vás prosím, vyvarujte se jakýchkoli projevů, především pak smíchu, neboť dotyčný má svoje paranoidní oči všude a jeho malé zamindrákované pěstičky svírají baseballovou pálku, co opravdu smrdí hřbitovem.

Ve vlastním zájmu mlčte a s kamennou tváří doufejte, že se dotyčný nikdy nestane vládcem žádného státu, svazu či říše, neboť malost spolu s mocí neomezenou se často přelijí v krutost bezbřehou.





Když uklízí Darwin



Poflakuji se na svém náměstí a blíží se doba útoku sexuální touhy. Za chvíli přijede ona, ta moje vyhlédnutá, ta se zdravými zuby a mohutnými klouby, prostě žena způsobilá pro předání mých atraktivních informací, vystříknutých v lepkavé tekutině.

Samovolná potřeba rozmnožit se, už mi tlačí na mozek a ten zase do zcela jiných partií. Neúprosné hodiny s rafičkami ztopořených údů nestydatě ukazují na čtyřicet a já se snažím syrový obraz zabalit do přijatelných forem prostřeleného srdce. Nebo naopak?



Především pro značné zvýšení svých nadějí rozmnožovacích jsem vzal práci, při které mám na starost nejen protáhlé náměstíčko, ale i všechny přilehlé ulice, až k hraničním cedulím našeho malebného městečka. Prostě jsem ve výběrovém řízení získal nejen lukrativní místo, ale i slušivé sáčko, vyvedené v super moderních, oranžových barvách s firemním logem ‚Úklidová četa města Letovice‘.



Tak se rozhlížím po tom mém náměstíčku, kterého jsem správcem, jestli se neobjeví tmavomodré BMW té mé, pečlivě vybrané slečny. Zatím očekávaná kára nikde, jenom tři rozkošná děvčátka, co si na procházce užívají volna, prvních, letních prázdnin. Jejich vůdkyně obdařená vlnkami zlatých vlásků, tříštícími se ve vírech o drobné výčnělky ramen, zvedá poučně průhledný ukazováček a mentoruje.

„Jak uhodí tahle horka, staří začnou umírat jeden po druhým, to je nad slunce jasné“.

Pozastavuje se a s přemýšlejícím výrazem upřesňuje. „Nó, stačí když rtuť teploměru vyleze přes třicítku, jak povídal můj táta nad tuhým dědou, pak už staříci kapou jako na běžícím pásu“.

Uchvácen pozoruji její mžikající oči, vytvářející iluzi žluťáska nad květem chrpy.

„Náš děda neměl v nastalém počasí pražádnou šanci. Celý den se potil, hekal, funěl, bojoval, asi se domníval, že si ve večerním chládku odpočine - a ono nic. Tak to prostě zabalil a umřel.“ Zbylá dvě děvčátka v bílých šatičkách a s červenými střevíčky špulí papulky v udiveném „óó“ a hltají každé slovo své kamarádky.

„A jak pod sebe takový člověk nadělá, když umře, no hrůza. Matka to prostěradlo vzala, udělala na něm uzel, prý ‚že to po fotrovi prát nebude‘ a vyhodila prostěradlo se vším smradem do popelnice.“

Poslouchám vyprávění děvčátka a pozoruji přitom jiřičky, jenž vyšívají přemety s výkruty v prostoru nad hlavou pozlaceného andílka. Vše je zarámované v modré volnosti nekonečného nebe. Užívám si poezie obrazů a dělám poslední úpravy, abych na svou rozmnožovací slečnu vybraně zapůsobil. Pečlivě ohrnuji klopy moderního obleku a rozepínám další dva knoflíky, až vystavuji řídké chlupy, letně orosené výrazným odérem.

Pracovní prostředky, pometlo s lopatou designérsky opírám o dvoukolák, opatřený kovovým rámem, na němž visí tmavý, nabobtnalý igelit, zhmotnělý to preservativ mého rozmnožení. Laskám svoje nástroje, nástroje dokonalejší moderních počítačů, neb ty už zítra budou zastaralé, ale ty moje nástroje jsou stejné stovky let. Už stovky let je nikdo nedokázal vylepšit, inu tak jsou důmyslně vytvořené.



Vybavuji si řadu výrazných osobností, které se jich mohly dotýkat a vryly se nesmazatelně do pamětí letovických spoluobčanů. Snad nejvýraznější osobností byl jistý pan Hanyk.



Vzpomínám si, že jsem mu jako dítě záviděl, že si může beztrestně brát z odpadkových košů a popelnic vše, co se mu zlíbí, kdežto já byl za stejné jednání nesmyslně pohlavkován.

Pan Hanyk pocházel z uznávané rodiny význačného letovského továrníka.

Vystudoval gymnázium a ovládal mimo jazyka rodného také němčinu, angličtinu a domluvil se plynule též španělsky. Jenže smůla, na mladíka v rozletu přišla shůry nečekaná rána v podobě znárodnění a pan Hanyk se postupně propracoval až k dvoukoláku s lopatou a pometlem.

Na stejný vrchol sociálních kvalit a sociálního zařazení se mi také nedávno podařilo vystoupat. Je přímo fantastické, že jsem dosáhl pracovní pozice pana Hanyka , ale představte si, já měl dokonce i to štěstí a po jistý čas jsem s panem Hanykem pobýval v jedné místnosti. Tenkrát doktoři našli hroudy zlata u mého dolního východu, otvoru řitního a noži mi vyřezali ven hrče hemeroidů a já tenkrát psal s osobním zaujetím novelu o nesmyslných činech lidských s názvem

‚Tolik krve na hovno‘

a právě když jsem psal už několikátou kapitolu, přiřadil nemocniční personál do našeho pokoje už šestého pacienta, pacienta pana Hanyka. Panu Hanykovi se nechtěla zahojit rána na noze a měl přísnou cukrářskou dietu. A tak pan Hanyk jsa hladový a také snad i ze zvyku, si po každém jídle vytáhnul papírové ubrousky, do nichž pečlivě sesbíral vše to, co jsme my rozmazlení pacienti nesnědli, a pak všechna ta rozličná jídla smíchal v papírovém pytlíku, který vystrčil za okno, vstříc zasněženému, nemocničnímu parku. Netrvalo dlouho a k našemu oknu létaly sýkorky, kosáci a vrabci a z roztrhaného sáčku uzobávali ty naše nesnědené pomeje a na oplátku ti milí tvorečkové zase něco přidávali. Tak se tenkráte dobrák pan Hanyk dělil i s hladovými ptáčky o svoje drahocenné zásoby, které v noci pojídal.

Nemyslete si, že by byl pan Hanyk jenom nějaké bezduché dobračisko, které si nechá všechno líbit. To teda ne! Ten vám panečku dokázal setřít zdravotní sestry, až z nich některé, a to především ty mladé, přerývaně vzlykaly a s hlavou v dlaních opouštěly pokoj. Pán s dobrou výchovou a z dobré rodiny nechodil daleko ke slovům a celé oddělení mohlo slyšet, která sestra je flundra a která zase kurva špinavá, a to vše ve chvílích, když třeba zrovna převlékala pomočené povlečení, co nepochybně mohlo ještě nějaký ten den vydržet.

Až takhle daleko se dostal vzdělaný pán z dobré rodiny, několikanásobný člověk s těmi svými jazyky a já denně ve skrytu duše doufám, snad, snad jednou budu stejně dokonalý a šťastný. Někde v hloubce svého nitra ovšem pociťuji jistou úzkost, abych proboha obyvatele Letovic nezklamal, a abych ve všem dostál předností mých předchůdců. O tom mém posledním předchůdci se nesly zvěsti, že v márnici pomiloval nejednu mrtvolu. Já sám osobně považuji tyhle kvality až za přehnané, ale třeba jednou, jednou se i o mně budou vyprávět podobné pikantně šťavnaté historky. Mohu slíbit, že se vynasnažím všechny nezklamat a pokusím se naplnit závazky a očekávání. „Snad se mi vše podaří, moji milí Letováci.“ Bezpochyby jdu vytrvale správným směrem.



Kontroluji náměstí, zda někde nepřede BMW dokonalé kočky, co je vzezřením zdravější než ty micky po šťavnatém žrádlu v reklamách, maje vlasy pevné a lesklé, oči nezkalené a bez hnisu. Prostě dobrá samice, nachystaná k mrouskání a kvalitnímu vrhu. Zatím je však náměstíčko beze změn, až na tři bezbranná děvčátka, která nyní sedí vedle okrasného záhonu.

„Pohřeb stojí strašný peníze.“, slyším, že holčičky nechtějí opustit mrtvého dědečka.

„Nejlevnější rakev stojí deset tisíc korun. Sežehnutí pak pět tisíc. A naši přece nekradou, to dá přece rozum.“

Vedle ručky zlatovlásky - beruška stoupá k výšinám zeleného břitu trávy.

„A to jsme museli koupit věnec.“

Pod sedmibodkou se stvolek trávy ohýbá a pinkalinka roztodivně přešlapuje na místě.

„A všechny ty prachy vyletěly komínem i s dědou. No prostě něco hroznýho.“

Červené krovky se rozevírají a hedvábná křídla nesou tvorečka do nebe, až ke sluníčku.



Někdy mě napadá hříšná myšlenka, že by moje vyvolená nemusela sdílet můj obdiv k mé pracovní pozici, k mému životnímu úspěchu, k mému povolání. Četl jsem povídání od jistého Fulghuma, který čtenářům vysvětluje, proč nemá rád zdvořilostní otázku

„A co vy to vlastně děláte?“

Podle něj se dotyčný ve skutečností ptá: „nakolik si vás mám vlastně vážit?“

Utěšuje mě nepopiratelný fakt, že mně se jeho popsaný příběh stát rozhodně nemůže. No řekněte sami, může mi někdo položit otázku „Co vy vlastně děláte?“ v byznys třídě poletující mezi Kalifornií a Floridou? „pch“ Představte si palubu Boeingu plnou metařů z České republiky, kteří ohrnují nos nad podávaným koňakem. Také se vám to nezdá? Blbost, že? Ono když tuhle otázku Fulghumův spolucestující pokládal, jistě už předpokládal, že vedle nesedí popelář z Evropy. Je nezpochybnitelné, že čím je člověk sociálně výš, tím víc je hrdopýšek na svoje postavení, a z toho důvodu je pro amerického prezidenta učitelka nebo uklizečka zcela stejná nicka, ovšem není-li zrovna před volbami.

„Řekněte o rovnosti povolání učitelky a uklizečky, (jen v případě že jste odvážný člověk) někdy nějaké učitelce, no víte co, raději nic neříkejte.“

Ne, ne, mé ženě obdařené pevnou pánví a bujnými mléčnými žlázami se bude velice zamlouvat moje pracovní zařazení. Vždyť i moje psycholožka naléhavě radila, abych práci vzal a získal víc sebevědomí.

A měla pravdu, sebevědomí mi roste s každým úspěšně nameteným vajglem.



Někdy ve svém volném čase jezdím do Brna a porovnávám moje umění s ostatními profesionály v oboru. A mohu potěšeně konstatovat, že ani ta metařská šlechta z Brna zdaleka nedosahuje vytříbených technik jako já. Jejich úhly nakloněných rovin jsou příliš náročné na vytvořenou hyperbolu ohnutých štětin a ty se pak projevují cukaciózností námetu, který pak musí zhusta opakovat. Připomínají navěky odsouzeného Sisyfa s vajglem.

Ovšem gigantické dávky sebevědomí mi dodávají především psí exkrementy. Jedno lejno povzbudí mnohonásobně víz než tisíc vajglů. Ono totiž mokré psí lejno, nebo hovínko orosené vlahým ránem je sladce matlavé a tak je velký kumšt nabrat jej na lopatu, aby se vám nerozmázlo přes celý chodník.

Ještě jich z cesty pár uklidím a mé sebevědomí dosáhne výšin předsedy parlamentní strany.



„Představte si, já musela stát přes hodinu v horku, navlečená v dlouhých šatech, aby mi nakonec podaly zástupy lidí upocenou, studenou ruku s blbou větou, ‚upřímnou soustrast.‘“

Za děvčátky se pohupuje ochočená kačena se sedmi žlutými korálky.

„Třeba vám taky někdo umře, abyste mi nezáviděly.“



„Duch“

Klaply dveře uzavřeného luxusu BMW.

‚Ach - málem jsem ji propás.‘ Rafičky údů se na čtyřicítce zachvěly, a já vidím svoje svěšená ramena v odrazu černých brýlí.

„To máme krásný den, slečno“

Používám generacemi prověřenou frázi.

Nic, bez odezvy. Mávám klopou ostře oranžového obleku a se slovy

„máme ale horko“ vířím pach opravdového chlapa. Zase nic, jen mrak se zrcadlí na černých sklech v obručích.

Říkám si: ‚Mám nové, značkové boty, snad ty mi zařídí pozornost procházejícího objektu toužebné kopulace‘ a zvedám nohu na vysoký patník. Vyvracím koleno v nepřirozený úhel, aby znak Nike bil samičce přímo do očí.

Celý měsíc jsem si odtrhoval rohlíky od úst, abych si boty mohl pořídit a také se na mě asijský obchodník vděčně usmíval a vesele počítal ty moje rohlíky, když jsem mu podával desetinu výplaty za ty kvalitní Nike.

„Ještě že se mi nepotí nohy, když mám nové boty.“, pronáším mnohoznačně. Zase nic! Ona mě snad mine. Musím rychle něco vymyslet. Natahuji paži a opírám se o svůj sofistikovaný odpadkový dvoukolák, ozdobený naplněným preservativem. Frajerská toť pozice. Póza, která v neverbální komunikaci znamená „Hele, čum! Tak tohle to, to je opravdu všechno, všecičko moje!“

Jenže v mém podání s Nike na patníku se stala tato póza pozicí docela vratkou. Tlak mé váhy působící shora, vyvinutý mimo těžiště dvoukoláku, způsobuje jeho pohyb vpřed.

Přesně řečeno začínám padat. A jak padám, tím víc tlačím na ohrnutí preservativu, toho velkého preservativu, té nabobtnalé šprcky mého roznožení, a onen preservativ se překlápí a veškeré hnijící odpadky, které jsem pečlivě sesbíral po dlouhé cestě až sem, to všechno se sype pod nohy té betelné samice. V závěru výronu veškerého humusu stojí objekt mé touhy po kolena v odpadcích. Moje vše jsem nesobecky položil slečně k nohám a to nejohavnější objalo její holeně a já s křečovitou šíleností se směji. Mám neskrývanou radost.

‚Konečně si mě všimla!‘

Sundává brýle a s nezkaleným zrakem bez hnisu, mi hledí zpříma do očí. Přes zatnuté, obnažené zuby kobylky na prodej cedí emočně plné

„magore!“

A moje odpadky něžně laskají oholená lýtka, co jsou bez křečových žil, když se vzteky vzpěněná kobylka snaží vyprostit ze zahnívající břečky. Rozhlédnu se po náměstíčku a spatřím desítky pobavených očí. Dokonce i dědeček již odpočívá v pokoji. Nyní už vím, hanbu svým předchůdců neudělám. Jsem význačná osobnost! Jen kdybych dokázal svou výraznou osobnost předávat v další pokolení. Jaká škoda!



Tolik autor - přísný, až krutý pachatel, strážce, soudce, vládce a kat.





Dary před párou





Šmajdám rušným podchodem k polednímu, upocenému vlaku. Hlavou mi hučí brněnské nádraží a jistota odmítnutí.

Odmítnutí od člověka, který mě dobře zná, a to hodně, hodně příliš.

Odmítnutí od člověka, který má ve svém poslání mi pomáhat, a to pomáhat dokonce i mně, mně, neskutečnému magoru.

Odmítnutí od člověka, co má v popisu práce provázet všechny, nás všechny pomatené světem, provádět nás přes četná úskalí života a snažit se každého z nás, z nás jemu náhodně přidělených, defektních osobností, nás tápající mimoně směrovat, a to pokud možno navést na schůdnou cestu.

Ach jo, musím být neskutečně ohavný člověk, zasraná sviňská osobnost, nenapravitelná neschopná nula a magor, kterému není pomoci. Moje psycholožka si už se mnou nechce dohodnout další sezení a myje si nad záchodem ruce. Jistě a bez výčitek mě odepsala jako beznadějný případ, jako ztroskotance, co nikdy v životě nebude spokojený, nikdy nepozná ty nutné životní kvality, ty potřeby nezbytné k existenci člověka, jako je rodina, děti, bezpečí nebo úcta. Stal jsem se odborně odhaleným a bytostně odsouzeným a to k bolestnému trmácení se životem a nebo v co doufám, k okamžitému ukončení trápení, k likvidaci přebytečného živočicha, k usmrcení zbědovaného zvířete, které z bolesti začíná cenit zuby a to na všechny kolem a když už jednou cení zuby pak…?



„Prosím dejte mi peníze.“



Přistupuje ke mně otrhaný chlápek mého věku, nepochybně bezdomovec. Z hlubokého dna bolavé hlavy odsekávám.



„Na co?“



„Chtěl bych si koupit nějaký rohlíky.“



Slyším známou větu a přestávám poslouchat ty jeho zkušeností ověřené lži, lži, co vedou nejspolehlivěji k malému bakšiši na předlouhé cestě almužen až k bezvládné mysli opilce mezi lejny. Kdyby bezdomovci při žebrání mluvili pravdu, syrovou, tvrdou pravdu, že prostě potřebují peníze na chlast na útěk z reality, na vysvobození ze sžíravého pocitu zbytečnosti a promarněného života, že potřebují alkohol na zahnání tíživé osamělosti mezi lidmi, na otupění nesplnitelných přání, co jsou každým dnem skromnější a každou dávkou mlhavější. Kdybych od lidí bez domova slyšel tuhle pravdu, která je krutější než hlad na zmrzlé dlažbě, přispěl bych jim na krabici kvašeného léku, ale takhle?

Jenže pak by jim nikdo nic nedal, ani falešný pětník se za pravdu v prach nepohodí a pravda se v živobytí nikdy nikomu nemůže vyplatit a to je pravda.



Rozhlížím se po schodech a vybavuji si, že stojíme přesně na místě, kde nedávno jiný bezdomovec, jsa pod parou plného kotle Titaniku, stáhnul kalhoty nad kolena a za kymácení nezkušeného námořníka v poklopci naháněl tu svoji vlajku, tu bývalou pýchu lodi, co dnes zplihle visí na půl žerdi, a když ji nakonec neohrabaně vytasil, jal se vykonávat potřebu. Davy s tváří nevidoucích viděly obnažené, bílé půlky, viděly ochablé maso, zmítané v marné snaze udržet stabilitu. Mohutný proud nažloutlé tekutiny se tříštil o stěnu a pak zurčivě poskakoval ze schodů naleštěné žuly. Taková domácí fontánka, pomyslel jsem si a pozoroval stoupající páry, které osvěžovaly vzduch, aby se lidem lépe dýchalo. Jen račte inhalovat.



„Mám nemocnou nohu.“



Ze vzpomínek mě vytrhává sounáležitost s člověkem, co světem pajdá stejně jako já a zírám na obrovskou hnátu omotanou onucemi.



„Já moc nevydělávám, já jsem veřejně prospěšná práce“



Vysvětluji svou lakotu a lovím ve šrajtofli drobné a nakonec vytahuji ubohého búra



„Možná co nevidět budu taky potřebovat, aby mi někdo… na, tady máš“ tisknu drobnou minci chlápkovi do dlaní a snažím se co nejrychleji uniknout, avšak jeho volání mě donutí se za ním otočit.



„To pro začátek.“



Ukazuje pevně zaťatou pěst se sevřenou pětikorunou.



„Než bude něco lepšího“ a s gestem fotbalových trenérů, když chtějí vystřídat pozici, s gestikulací změny herního stylu, s tím posunkem prováděným ve snaze zlepšit svoje vyhlídky na vítězství a to v celém zápase, s tím postojem budoucí naděje mává na mě a cení přátelské zuby.

Zůstávám zkamenělý u veřejných záchodků a zírám dlouze do míst, kde stál on, on, který žebral a přitom byl dárcem.

Uvažuji: dělilo nás jen několik pokálených schodů směřujících vzhůru k nástupišti a já nevím kdo byl blíž k cestě za záchranou bytí, takového svého smysluplného jsoucna.

Za hlavou mi pomrkává chladný neon, chatrné to světlo poslední kvality mého života, kvality, kterou si ještě mohu dopřát a zaplatit si pouhým búrem vyvěšení své vlajky a to i ve chvílích, kdy je zplihlá a na půl žerdi, kde mohu provést fontánku v ústraní a bez ostudy a to do nenasytné mušle, mušle k malým potřebám života určené.



Večer přidávám páry do kotle, do kotle na lodi plující mým ledovým mořem a každým zvýšením tlaku se přibližuji k rozpáraní útrob, kdy vodotěsné přepážky praskají jako žebra hrudi a rozevírají poslední údery srdce. Modrou stuhu již stejně a možná právě proto nezískám. Snad ten s pětikorunou dostal šanci, dostal naději za pět korun? Snad!





Epilog: Psycholožce se sice moc nechtělo, ale nakonec si dohodla se mnou další sezení. Ovšem ráda mě už pravděpodobně nemá. Kdo by měl rád zbytečnou práci!









O nešťastné královně

Společnost pro narovnání pohádek na pravou míru vydává pohádku

(parafráze)










O nešťastné královně







Jednoho dne v jednom království v jednom paláci v jedné komnatě sedí král, upoutaný rozložitou knihou, a opodál královna s nepřítomným pohledem.

Lupnutí habrového polena najednou vyruší královnino snění, a zahledí se na divadlo v roztopeném krbu. Jazyky plamenů si v teplých barvách hbitě na honěnou hrají a svou hrou prosvětlují jinak potemnělou místnost. Praskání žhnoucích polen podkresluje meluzína, toulající se bludištěm chodeb. Král, shrbený za mohutný stolem, zadumán něco čte. Vysoké čelo se mu leskne v odrazu svíček, hořících na čtyřramenném stojanu. Venku nastala doba šera a ze zelených stromů zbyly jen šedivé siluety, promítané na tmavomodrém nebi. Královninu pozornost zaujal zdivočelý boj, odehrávající se jen několik palců od ospalé komnaty. Za okny v parku se zmítaly stromy v divoké křeči a pod nápory větru klonily větve až k zemi, aby náhle své paže hrdě vymrštily vysoko k nebi a v mžiku zas, donuceny nárazem vichru, musely jimi u země pokořeny v bolestné křeči škubat.

‚Ach, jaký to ohavný kontrast‘

pomyslela si královna

‚divoká bouře za okny a tato komnata a tady tento král!‘

Ztěžka vstala, pomáhaje si lokty loženými v opěradlech hlubokého křesla. Prošla komnatou na několik kroků od sálajícího krbu, zaujala pózu s nohou mírně vytrčenou, jejíž lýtko jasně zvýrazňovala vrhaná světla a stíny.

„Copak čtete, choti můj?“

Nechala pootevřená ústa tak, aby v potemnělé místnosti vynikly bělounké řezáky a mohly tak upoutat pozornost k smyslně vykrouženým rtům. Král na mžik vzhlédl, aby hned opět zaujat knihou, zabručel.

„Pravdivou kroniku o našem panování.“

„Hm - můj muži. Mohu znát autora oné rozsáhlé knihy?“

Královna šikovně donutila ramínko svých šatů k pozvolnému pádu. Král na vteřinku zvedl oči od spisů a ještě nevrleji odvětil.

„Soběslav Vtěrka z Patolízalovic a Tlachova.“

Žena u krbu přivřela oči. Dlouhé štíhlé prsty vetkla do zlatavých vlasů.

„Králi.“

Nechala líně klesat svou paži tak, že její vlasy protékaly mezi prsty a vytvářely vlny zlatých paprsků.

„Čte se vám dobře? Je kniha zajímavá?“

„Ó ano, velmi.“

Shrbený muž ani nevzhlédl, zato hlas mu zněl nadšeněji. Královna doširoka rozevřela oči a jejich barva náhrobního kamene se ozbrojila výstrahou.

„Copak píše Soběslav Vtěrka z Patolízalovic a Tlachova?“

Vladařova tvář se rozjasnila a nadšená slova svižně letěla komnatou.

„Že nastaly zlaté časy našich krajů, že král je neskonale moudrý a spravedlivý, a že každému šlechtici a učenci dostane se vyslyšení, že za našich časů se vzdělanost rozhojnila, že umění vzkvétá a barbarství je na vymření, že právo a spravedlnost se stalo prostým vzduchem a každému je k dosažení. Zrovna čtu trefnou kapitolku.

‚I musel vladař vytáhnout do pole. Král přesvědčil moudrými argumenty pana Přibislava z Marnoty a Beznaděje o svém právu nad rebely, držíc a mučíc jeho choť i dva syny, kterýžto pak dobrovolně vyzradil místo ležení vojska vzbouřeného, jenž bylo královským doposavad utajeno. Onen úkryt, les, byl z půle obehnán skálou vysokou a z jedné třetiny rybníkem bahnitým. I král dal strategicky poslední únik svým vojskem přehradit.

Vzbouřenci, překvapeni odhalením svého skrytu, počali se v lese opevňovat. Avšak důvtipný vojevůdce, král, nakázal setnině na skálu odejíti a na toho roku neobvykle vyschlý les zapálené smolné sudy vrhati. Tak král s tisícem mužů dokázal zmoci nepřátelskou přesilu, sto tisíc pobivše, padesát tisíc uhořivše a patnáct šlechticů zajmuvše. K onomu velkému vítězství došlo u Křivého lesa třináctého dne, pátého měsíce, toho roku. Do měsíce král zavřel universitu, pomatené kantory a studenty utopil, knihy, obrazy spálil a popravou čtrnácti odbojných šlechticů prostý lid pobavil. Neobvyklé veselí vzbudil už zmíněný Přibislav z Marnoty a Beznaděje, jsa nedůstojně rozzuřen, sebou zmítal a nemoha jej nikdo udržeti, byl setnut až na potřetí. Jediným ušetřeným pánem byl Milan Obojaký z Vypočítavce a Poračí, jenž slíbil panovníku svému věrnost bezmeznou, a jsa chráněncem krále Velkomocného, jehož dvanáctou dceru si za ženu vzal, i mohl ve spravedlnost oprávněně doufat. Tak král, ukazuje svou šlechetnost a dobrou vůli, dal panu Milanovi, nepříteli – statečnému bojovníku, se všemi poctami zaslouženou milost. Z boží pomocí král zemi sjednotil, řád a spravedlnost znovu nastolil.‘“

Královna si podložila nohu lenoškou a nechala stéci lem sukně ke kyčlím. Předstíraje masáž kolena a prohřívání zkřehlých údů, koutkem oka pozorovala manžela.

„O mně, králi, se pan kronikář nezmiňuje?“

Král sklonil hlavu, až se nos dotknul papíru.

„Hmm. Ale jó. Choť králova je králi oporou a vladaři manželkou znamenitou.“

Královna zuby pevně sevřela a pod ušima jí pravidelně pulsovaly boule. V zoufalství vyklonila kolenní kloub, lem sukně se napnul a v králově zorném poli se naráz vylouply dva měsíčky pomeranče.

„O mé kráse, mém šarmu, o mé chůzi, vlasech,“

královnin zvonivý hlas přešel v řev

„očích, rtech, nosu nic, vůbec nic?!“

Postava zpoza knihy zabručela.

„Anó.“

Žena se prudce vzpřímila. Zrudla a jen s vypětím všech sil v sobě dusila nahromaděnou zlost. Spánky jí tepaly ve zběsilém rytmu. Z venku pruty stromů začaly bičovat okenní tabule.

„Vy jste oslepl, králi?!“

Zabručení „anó.“

„Ty hajzle!“

Královna prolétla jako blesk komnatou a s hromovým bouchnutím dveří zmizela překvapenému choti z očí. Z jeho nechápajícího výrazu rozmazleného klučiny, co dostal prvně na zadek, probral krále až ostrý zvuk padajícího skla. Prut stromu právě vyšvihnul okenní tabulku.



Královna chodbami zámku sviští, dupaje přitom patami do žuly. Hlavu plnu myšlenek v prudkém víru.

‚Já, já, že nejsem krásná! Ten starej impotentní plesnivec. Všichni, všichni muži touží sevřít můj zadek. Že to nedávají najevo? Netroufnou si. Nemohou. Zrcadlo. Jenom moje zrcadélko. Že nejsem stará? Že jsem všem neodolatelná? Ještě kousek, už tam budu. Musím to slyšet.‘ Královna běží a hroutí se jí svět.

Poslední dveře, už je rozevírá. Vběhne do malé komnaty s velkým nablyštěným zrcadlem.

„Zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější?“



„Sněhurka, královno!“



Královna loupla pohledem do kouta, kde se schoulená Sněhurka otřásla chladem.





Postřehy zpod Tvlaku





Průvodčí opisuje paží velký kruh, dělá dva tři rychlé skoky a už sebou klátí s jednou nohou na stupátku. Budovy, silnice, chodníky, sloupy nádražního osvětlení, vše se znovu dává do pohybu, jenom postavy osob se zpomalují, zastavují a najednou si vše rozmýšlejí a vydávají se opačným směrem.

Opouštíme Blansko - město.

Rozhlížím se po vagóně a na všech čtyřsedadlech jsou dvě, tři místa obsazena, jenom já, sedím zase sám. Už dávno jsem zpozoroval, že lidé ke mně nechovají důvěru, že lidem vadí má odlišnost, můj pestrý šátek na mé hlavě, a tak jako se cítí vedle všeho odlišného, neznámého a nezvyklého v ohrožení, tak stejně i v mé blízkosti pociťují nebezpečí.

Lidé se bojí nezvyklého.

Lidé se bojí neznámého.

Lidé nevyhledávají nebezpečí.

Zasměji se svým úvahám, protože vím, nejsem jiný! Nepřisedl bych si k sobě!



„Je tady prosím vás volno?“

Z po za hlavy mě najednou oslovuje dívčí hlas.

‚Přišla odzadu‘ pomyslím si‚ a neviděla kdo zde sedí.‘

Představuji si, jak asi byla nadšená z tak prázdné čtyřky. Ohlédnu se a vidím nohy, nohy delší než na zem. A tak moje oči hledají ony vzdálené oči její, co jsou až kdesi v nebeských výšinách a ty moje oči zlézají vzhůru tou božskou cestou, ale už jsou ty moje oči unaveny náročností dlouhého výstupu a celou nekonečností objevné túry a už by rády v oblasti podbřišku, ty moje chudinky unavené oči, dosáhly zaslouženého vrcholu, a nebo alespoň bivakovaly do příštího dne, ale nakonec má vůle popohání ty neslušné bulvy až k dívčině hlavě a s úsměvem projevených sympatií

„Ano je,“

slečnu usazuji.

Jenže během doby setkávání pohledů, se naproti mě u okna zakotvil malý klučík a nechcačky se sebou dotáhnul i dědu a ta dlouhonohá holka skládá obtížně svoje lajny a musí se celá zkroutit a strká lýtka hluboko pod svoje sedadlo, aby se posadila.

„Shodou náhod je na čtyřce i se mnou plno,“

přemýšlím si a mrknu na dědu co je v plné síle a vidím, zřetelně projevovanou nedůvěru. ‚Strach o vnuka‘

odhaduji situaci a mám k dědovi pochopení.

‚má krásného vnuka‘

a se zaujetím hledím na klučíka co si s nadšením užívá svou první cestu vlakem a pozoruje ubíhající krajinu. Vyndává ze rtíků flašku, zakončenou dudlíkem a ze široka zívá a jak se ta jeho dětská pusina rozevře a ukazuje mi čerstvě vyklubané stoličky, které bíle září v tmavé červeni, bezděky se usmívám. Mrknu na dědu a udeřily mě zvětšující se obavy, které se mísí s podezřením a nenávistí. A jak už to tak chodí, vždy přijde naschvál a co se neděje, klučinovi padá flaška, on k ní klučík hbitě seskakuje a hledá ji na zemi mezi mýma nohama a já ve snaze mu chycení té láhve ulehčit roztahuji nohy, ale to už vím, že za žádnou cenu se nesmím na toho kluka, ani koutkem oka podívat, jinak bude děda strachem bez sebe a cesta se nám oběma stane hodně hodně nepříjemnou. Slyším zlostné:

„Dej sem láhev!“

a dál se snažím nedívat, ale mně se stává ve chvílích kdy se někam nemám dívat, nebo je jakákoliv pozornost nevhodná, tak ty moje nesvéprávné zornice, neustále těkají v místa nechtěná a vůle je nedokáže zadržet, zrovna jako teď. Úmyslně otáčím hlavu na vedle sedící slečnu. Někde jsem četl, že ženský vidí v širším zorném úhlu než muži. Jestlipak ty její nádherný chrpy stříknutý petrklíči si už všimly, jak na ni nepřirozeně čumím? Všimly! Ach jo, za chvíli mě bude nenávidět.



Naštěstí se do sedadel přes uličku vrací otec se synem a kluk nadšeně volá přes celý vagón. „Já jsem viděl v díře od záchodu koleje!“

„Nó my jsme se dívali viď.“

Potvrzuje s radostí otec.

Matka ještě hlasitěji odpovídá

„já jsem se taky kolikrát dívala, jak v té díře ubíhají koleje.“

Kluk usedá na lavici

„to je có.“

„No super.“



‚Takoví jsme my Češi‘

Přemýšlím.

‚Holanďané by se po kolejích rozběhli, Němci by neustále kontrolovali jejich rozvor, Italové by se nad nimi nenávistně pohádali a pak vášnivě pomilovali, a my Češi se díváme skrz díru v hajzlu, jak koleje ubíhají‘.



Chlapec ještě nadšený záchodem vytahuje s jinou, novou radostí školní brašnu a všem ji hrdě ukazuje.

Hodnotím - ‚Hrozná‘!

Matka se usmívá a huláká přes všechna sedadla.

„To jsem ráda , že jsem ti udělala radost!“

„Ale mamko za dva tisíce osm set? „ Podotýká dobrácky muž.

„To jsou ti pokémoni taťko. Ti pokémoni tolik stojej.“

A ukazuje na lesklé figurky.

„Podívé toto je pokémon a další pokémon“

„Ale dva tisíce osm set mamko?“ Nedává se stále dobrácky muž.

„Jenže já jsem ráda, že jsem svýmu klukovi udělala radost.“

Mrknu na kluka a je mi jasné, udělala! Jeho obličej září nadšením a žena spokojeně dál ukazuje na postavičky a počítá pokémony.

„Svýmu klukovi udělala radost“

opakuje a muž už nic nenamítá, jen nastavuje dlaně a chlapec do nich vší silou buší, těmi svými drobnými pěstičkami, aby taťkovi předvedl svou sílu, a aby se za chvíli při hře vystřídali.



A já už nepřemýšlím nad Holanďany běžících po kolejích, ani nad Italy ve vášnivém objetí, ale přeji tomu klukovi, ať mu škola vůbec nejde, ať má samý špatný známky, ať propadá, aby se taky jednou mohl radovat se synem z kolejí v záchodové míse, aby nikdy nepřemýšlel nad ohavností figurek, které obdivuje jeho potomek, aby se nesnažil mu vnutit jinou tašku, aby nepřemýšlel o malichernosti ztráty peněz, o které je nějaký nešťastný člověk okradl, aby prostě mohl být jednoduše šťastný, nejen ze štěstí svého syna, dcery, aby mu žádné nepravosti světa nemohly v štěstí a v prosté dobrotě ublížit!

Tak tohle všechno tomu klukovi, tomu budoucímu školákovi přeji!



Vlak opouští Adamov.

Téměř všechna sedadla jsou obsazená jenom já sedím sám.

Pohodlně si natahuji nohy a ty pohodlně natažené nohy mě na plících zabolely.





Radostná žihadla v kalužině cukru







Strýc Horálek seděl za dubovým stolem a smáčel vetchý pytlík v horké vodě. Když jej několikrát energicky vymáchal a byl spokojený, vytáhl váček z vody, vytáhl pytlíček dokonale scvrklý louhováním a položil jej na víčko sklenice, plné medu. Po thé zvednul panenky očí a když mě jeho vždy dobře naložená tvář uviděla, vycenil zuby do upřímného úsměvu a já věděl, jak moc mě rád vidí.

„Zase tě tvá Xantipa zmlátila, Tondo?“, zeptal se a přidal k slovům další úsměv, můj dobrácký strýc Horálek.

„Pravda, strýcu, zasejc, a jak! Ani vám nevím, za co? Zrovinka jsem umýval nádobí a v tom Miluška přišla z koupelny a vyšila mi takovou baňu, až mi hlava klepla o kredenc. Pokračování v nářezu přišlo hnedle, co mne dohonila a další rány jsem schytal v ušáku, schoulený, jako embryo, jako děcko skrčený do kozelce, lokty a holeně vytrčené proti kostnatým dlaním mé zlaté Milušky. Podívejte, strýcu, jaké mám modračiská.“

Usměvavá očka přítele si ze zájmem prohlédla zčernalé skvrny a pak se zadívala vzhůru, až ke stropu, do míst, kde nejedna hladová moucha zůstala chycená na lep, zůstala za živa pohřbená v masovém hrobě. Strýcova šedivá očka rozkošně přeskakovala z jedné mrtvolky na druhou a já věděl, že přijde vyprávění, aby mě můj starý přítel v těžkém údělu podpořil, radu mi udělil, a že v těch mrtvolkách hledá inspiraci.

„Takovýho facana, co já dostal, strýcu“, povídám, abych jej popohnal. „A včíl mě napadá, jestli já blbec nenechal na záchodě zvednutý prkýnko. No jó, to pak jó, já si ji zasloužil!“

„Na prkýnku od záchodu prdelačky záleží, Tondo! Ženskou si nesmíš nechat přerůst přes biceps. Chlap když má víc, nemusí být tyran, ale ženská, Tondo, ženská jak má možnost, tak chlapa zničí a ještě bude ječet na rynku, jaký ona je chudák a co má doma za hovado. Víš, abys ženu zkrotil, musíš být v sobě neustále přesvědčený, že se klidně zítra sbalíš a že už tě Miluška nikdy neuvidí. Nemusíš, ba nesmíš jí to vykvokat, ale vony ty baby to vycejtěj a jsou hnedle krotký a něžný, jak ochočená krysa. A ty, Tondo, ještě si neustále mysli na nějakou tu radost, když ženská vidí, že má chlap veselou mysl, pak je celá nesvá a pro jistotu si nic nedovolí. Nic ženskou nezarazí v rozmachu víc, než mužova spokojenost.



Stejně tak bylo se mnou, když jsem před lety bejval u nějaký Bětky v Dedvarech. Víš to, že Dedvary nejsou žádný nevýznamný město? Už tehdá před lety měly Dedvary svý tři vrahy a město se třemi vrahy není žádný zapadákov, tři městští vrazi mají svůj zvuk a já k takovýmu městu pojímal úctu. A jak já měl tu úctu, tak se mi zrovna nikam nechtělo a abych spával v prachových peřinách, zanechával jsem ve falešné naději tu slečnu Bětku. Já sice věděl, že s prvním sněhem odtáhnu na jih jako tažní ptáci, přesto jsem každéj den na dvoře štípal dříví, aby bylo čím topit, až budou mrazy a Bětka byla ráda, že u ní zůstanu do jara, když štípu to dříví, ale cejtila ten můj neklid tažnejch ptáků a z obav byla jak mílius. A mě šla práce od ruky, poněváč jsem se bavil představou, že až jednoho rána Bětka vstane a mě vedle sebe nenajde, bude tuze zklamaná. A tak mi k té práci nosila sladký limonády a palačinky, já jsem na sladký a ona mě chtěla potěšit za to dříví na zimu, celá v naději, že až se vrátí na komín čápi, já budu pořád zachumlaný u ní v postýlce. A tak si všechno chtěla pojistit a každý večer si přede mnou klekla a prosila mě svým vystrčeným zadkem, prosila tolik přesvědčivě, až mě nejednou málem ukecala. Tondo, to byl ale gigantický kolos, co mě přesvědčoval. Hnedle jsem byl jak obrovský chlapák, když jsem ovládal tolik masy, která mi říkala pane. Cítil jsem sílu chlápka v buldozeru a připadalo mi, že obcuju s tankem Sherman. Rozumíš mi, Tondo?“

Podíval jsem se na strýcova stehna připomínající násady od pometla a upřímně jsem pokýval hlavou.

„Rozumím vám, strýcu.“

„Tondo, já se cejtil tak chlapsky za tou vystrčenou zadnicí, že sem bušil co chvíla, ale jak měla pedóny obrovský, myslím jsem v ni vůbec nedosáhnul, ale mi to bylo jedno, kde jsem, vona Bětka byla hebká úplně všude. A Bětka byla šťastná, jak ji pořád chcu a raději mi nic neříkala, abych se neurazil, jak jsem pindíkem malej, ale mě to dělalo potěšení, jak se vobětuje a její vlastní tělesný požitek k ní ani na čtvrt metru nedojde. Ta si vůbec neužila, holka.“



Najednou Horálkův slovní tok přerušil zvyšující se kmitočet blanitých křídel. Strýc se spokojeně usmál a zálibně hleděl, jak se každým pokusem o vyproštění nebohá masařka boří do lepící hmoty a jeho oči zajiskřily, když už se nedokázala ani hnout a započala dlouhou cestu k udušení.



„Musíš se dívat na svět pozitivně, Tondo. Kdybych si tenkrát nenašel nějakou tu radost, pak by mě Bětka jistě zničila, ale já si našel.

To bylo tak.

Víš, jak já tehdy štípal dříví a Bětka nosila furt sladký limonády, nechtělo se mi běhat až domů a chodil jsem na dvorku na jedno místo. Zanedlouho navštěvovaný plac zdobila stálá loužička a smrdělo to k sousedům na deset metrů. Když si tak jednou ulevuju a přidávám k moři čuránků další podíl, vidím včelu, jak mi ty chcanky saje. Druhej den jsem napočítal tři medonosky a úplně jsem uviděl jejich nadšení, viděl jsem je v úlu vrtět pruhovanými zadky, aby tak dalším včelkám ukázaly směr, kde najdou ty moje úžasný chcany. Postupem dnů jsem se víc a víc těšil, až zase půjdu s vodou a počítal jsem rekordy sajícího roje a těšilo mě pomyšlení, jak si lidi mažou med na chleba.“



V tom strýc odšrouboval ze sklenice víčko a do čaje vmíchal obrovskou lžíci medu.



„Víš, ta představa, jak lidi nevědí, že si pochutnávají na mý moči, mi byla tolik naplňující a povznášející, no prostě nádhera. Jenže všechno bylo za nedlouho uťato, sekyra se svezla po špalku a zůstala mi zaklíněná pod kolenem. Ty vole, ta bolest a krve jako z býčka a Bětka plakala, když mě pod majákem odváželi a pak ve špitále byla furt nakvartýrovaná a každej den až do noci sekýrovala sestřičky, až ji začaly smrtelně nenávidět , tak moc ty sestry komandovala, ta moje prdelatá Bětka. Jenže pod kolenem mi pořád zela díra jako, jako, no, jako Věstonická Venuše a nechtěla se vůbec hojit. Vony ty včely nelítaly se jenom napít, ale i na cukr a já měl v moči třtiny nadbytek, kam se hrabe Fidelova Kuba.

Když mě jednoho dne propustily na naléhání mojí pečovatelky, už se protivné Bětky chtěly zbavit a já šel do domácího ošetření, musel jsem furt ležel v pelechu a díra pod kolenem mokvala, a já jsem propadal trudomyslnosti, já neščastník začínal být na Bětce závislý. Moje naděje na únik mi zmizely v nenávratnu a slova Bětky mezi péčí už kousala až běda, běda mužům. Už si byla jistá, holka jedna!

Jenže jednou mi donesla do čaje med, ten prý si občas můžu dovolit místo cukru a jak já viděl, že přidala do čaje lžičku medu, tak to byl se závislosti okamžitě konec! To neměla dělat, Tondo! Já si hnedle představil chlápka, jak močí a včely chlemtají ty borcovy chcánky. Představoval jsem si, jak se baví pomyšlením, že lidi pak všechno vypijí v čaji. Musel jsem se usmívat, když mi Bětka dopřála druhou lžičku a já měl radost z chlápka, který se baví a ještě neví, co ho čeká za svízel, páč neví, že má cukrovku. A od té chvíle se mi vrátila radost ze života a Bětka mě zase přemlouvala vystrčeným zadkem, jenže já už se uzdravoval a věděl, že mi nohy zůstanou a na jaře odejdu do světa. Vidíš, Tondo, musíš si najít svou drobnou radost, třeba v chlápkovi, který ještě neví, že je nemocný.“



Horálek dovyprávěl a pohnal koutky úst k ušním lalůčkům, když se zadíval na sklenici s medem. Pan Horálek je prostě bodrý muž.

„Už musím, strýcu, jít, abych nedostal moc nabito“, řekl jsem a zvednul dvě stě centimetrů výšky a sto dvacet kilogramů svalové hmoty.

„Víš, strýcu, moje zlatá Miluška je kolibřík, ale ten forhand, až se mi hlava zvrátí, div obratle nevyskočí.“

Vstávám a odcházím dnes bez chmurů, tentokrát se budu dlouho usmívat a promítat si příběh strýce Horálka a moje žena bude zuřit se svojí sžíravostí, proč se tolik culím, když mi ubalila pěstí a třeba najednou bude tůze ne svá, až pro jistotu s bitím přestane.

„Sbohem, strýcu“, loučím se na prahu pokojíku a vyprovází mě spokojený úsměv. Strýc dobře ví, co mě s Miluškou dnes večer potká a když si přidal do čaje další lžíci medu, poživačně na mě mrknul.







Zasloužená odměna







Jen co Ellen otevřela oči, uvědomila si,

‚mám dnes svůj šťastný den. Dostanu od Johna to nejcennější co mi může dát.‘

Představa u ní vykouzlila spokojený úsměv. Vstala a svižně přešla od postele k šatníku. Při chůzi vnímala jemné, klouzavé doteky silonové látky, noční košile. Tento pocit se znásobil, když drobný oděv nechala sklouznout podél ramena až na zem.

‚Jak zvláštní‘

pomyslela si,

‚nikdy jsem nepoznala, jak může být pohyb noční košilky příjemný až dnešního rána. Prostě mám svůj vysněný den.‘

Probrala sedmeré šaty, než si vybrala ty, které se hodily pro vznosnou příležitost a zároveň nesly správnou symboliku.

‚Nádherný model od Versačeho‘

ohodnotila a začala vzpomínat.

‚Tyhle mi koupili dva chlápci ze CIA, kteří mě odvedli z pokoje a od manžela, abych nepřekážela při tajném rozhovoru. Tenkrát jsme se musely stěhovat z New Havenu kde manžel přednášel a byl členem výzkumného fyzikálního týmu Yelu, až kamsi do pouště. Ach v New Havenu bylo nádherně. Zelené stromy, svěží vzduch, a přátelé, spousta přátel. Kámoška Jean, věčně usměvavá s dobrou náladou dokázala vždy všechny nabít veselím. Její manžel Bob, kterému jsem se strašně líbila a který mi dával najevo svou neškodnou náhlost. A Sára otevřená světu, ale i všem myšlenkám a nápadům. Především však Mary obětavá nezištná s nikdy nekončící energií. Ach jo ty nádherné podvečery s grilování a sklenkou vína. Pak najednou ze dne na den poušť, všichni lidé neznámí, odtažití, příšerně zaměstnaní a tajuplní. Tenkrát když jsme se nastěhovaly do bytu, vybudovaného několik metrů podzemí, řekl už zase a později mnohokrát opakovanou větu.

„Jsi Ellen to nejlepší co mě v životě potkalo a jednou ti všechno vynahradím, jednou ti dám to nejcennější co ode mě můžeš získat.“

‚Správná volba,‘

utvrdila se při další kontrole šatů, poté když je oblékla.

‚Musím vybrat vhodný šperk.‘

Otočila se čelem k zrcadlu a z pod přepadajícího ubrusu, který stékal přes malý stoleček, vytáhla secesní dřevěnou truhličku. Plna v očekávání dalších vzpomínek odklopila bohatě intarzované víko a okamžitě ji upoutal náhrdelník z tmavého zlata na němž se houpaly perly.

‚Ano ty jsou vhodné.‘

Přidržela si náhrdelník u dlouhého štíhlého krku s povadlou kůží. Začala vzpomínat jak se ozdůbka dostala do její šperkovnice.

‚Už víc jak dvacet let tomu co jsem kráčela po Stockholmské ulici manželovi zakleslá v rámě a s Richardem Feynmanem po boku. Byla jsem na Johna nesmírně pyšná, právě dostal Nobelovku za fyziku. Ve chvíli když začalo pršet Richard se nečekaně zastavil a ukázal na výlohu luxusního klenotnictví a zeptal se manžela.

„Tak co Johne necháš vybrat Ellen nějaký šperk, když ti nečekaně spadly do klína Švédské korunky?“

John nevěřícně vytřeštil oči.

„Proč by si měla něco vybírat?“

Richard se shovívavě usmál.

„ Ale Johne nezpochybňuji přínos tvé práce v oboru kvantové fyziky, ovšem kdyby nebylo skvělého propagačního zanícení Ellen možná bys dnes od krále Gustafa žádnou cenu nepřebíral.“

John tenkrát s nechutí musel zacvakat pěknou sumičku, protože jsem se neohlížela na cenu a vybrala si šperk, který se mi líbil a slušel mi. Konec konců jsem si odměnu jednoznačně zasloužila. Celé tři roky jsem se snažila Johnovu práci ve světě pořádně zviditelnit. Těch dopisů, telefonátů, setkaní, jen aby John mohl dál pracovat a zkoumat.

„Víš lásko já na ty marketingové serepetičky moc nejsem. Jednou ti však dám to nejcennější co ti mohu dát. Jednou ti všechno vynahradím.“ Povídal mi.

A já se všemi možnostmi prostředky snažila, studium medicíny jsem zanedbávala až jsem prošvihla poslední termín zkoušek. Říkala jsem si, že je udělám později. No už nikdy na ni nevybylo. Díky ti příteli Richarde, snad ti bůh víc než jednu cihlu s celé tíhy Manhattanu za ten náhrdelník odebere, jak jsi se mnou s oblibou žertoval. Chudáka Richarda po celý čas ho zmařené životy v Hirošimě a Nagasaki trápily a vysvobodil ho až konec jeho dnů.‘ Zkontrolovala naposledy svůj věrný odraz v orámovaném zrcadle, a byla spokojena.

‚Boty už zbývají jenom boty.‘

Ellenina nedočkavost a těšení se proměnilo krok dámy v běh rozverné mladice. Když doběhla k vestavěné skříni, která byla zbudována hned vedle dveří do obývacího pokoje, zbrkle zatáhla za posuvné dvířka botníku. Jejich náraz do stěny uvolnil špatně zapadlý jazýček dveří do pokoje, a ty se na tři palce otevřeli. Ellen okamžitě ovanul proud jemně nasládlé vůně. ‚Vůně dnešního dne.‘

Pomyslela si.

‚Za těmi dveřmi na mě čeká můj miláček, aby mi předal to nejcennější co on může dát. „Počkej Johne, už si jenom vyberu boty a hned přijdu za tebou“‘.

Křikla na dveře a podívala se do botníku. Hned našla ty správné. Téměř bílé lodičky jen s mírným nádechem citrónu.

‚Tyhle botky mi koupila sestra před dvanácti lety. Tenkrát jsem u ní hodiny a hodiny brečela a naříkala, vůbec se Molly nedařilo svou nešťastnou sestru utišit. Bylo mi třicet čtyři let a strašně jsem toužila po dítěti. Už rok jsem každý večer, když se naskytla příležitost směrovala Johna k pomyšlení na zplození syna. Až jednoho pozdního odpoledne se na mě utrhl.

„Poslyš Ellen oč ti jde? Vidíš, že si nemůžu dovolit děti. Mám práce až nad hlavu, NASA, SIA a přednášky na různých universitách. Věčně nejsem doma. A já nechci aby moje děti znala tátu jen z fotek a vyprávění. Počkej deset dvanáct let a pak můžeme na děti pomýšlet. Dřív ne!“

„Ale Johne to už mi b.“

Nenechal mě domluvit.

„Nechci dál nic slyšet. Jen počkej. Budou nejen děti, ale navíc dostaneš i to nejcennější co ti mohu dát.“

Toho večera jsem utekla k sestře a naříkala jí na rameni až do příštího odpoledne, kdy navrhla.

„Víš ty co? Půjdeme si něco koupit pro radost.“

‚Dík za botičky sestřičko.‘

Poděkovala v duchu setře a otevřela dveře dokořán, když vcházela noblesní chůzí do obývacího pokoje. Místnost byla prosycena oním zvláštním nasládlým pachem výjimečného dne.

„Ahoj Johne. Jsi hodný, že na mě trpělivě čekáš.“

Jejich oči se střetly.

„Ty máš Johne nechápavě překvapený výraz, jako včera když jsem tě pozdě v noci opouštěla.“

Posadila se do křesla za konferenční stolek, hned vedle manžela. Ledabyle se ohnala po několika mouchách provádějících na stole svou originální hygienu.

„Ty hnusné mouchy chtějí být u toho až mi budeš dávat to nejcennější co máš.“

Usmála se potměšile na manžela.

„Pamatuješ Johne na dobu kdy jsme spolu začali chodit? Strašně ses mi líbil. Tvoje charisma působilo jak magnet. Když jsem poznávala tvoji osobnost věděla jsem, že s tebou a pro tebe chci žít. Byl jsi tak sebevědomý, inteligentní, asertivní, dominantní a to vše s neskutečnou přívětivostí. Vůbec jsi se nezměnil Johne.“

Podívala se zkoumavě na něj.Uviděla zase překvapeně nechápavý výraz.

„Johne byla jsem na tebe moc, moc pyšná, když jsi získával jedno ocenění za druhým. Dveře se u nás netrhly, jak zde pořád někdo chtěl získat tvou radu pomoc a spolupráci. Často mi říkali, „váš manžel milá paní, to je hlava, to je mozek, ten by chtěla nejedna universita, nejeden výzkumný tým a každá země by si jej cenila víc než státního pokladu.“ Jsem na tebe tolik pyšná Johne.“

Když pozvedla k Johnovi oči, koupali se v slzách. „Často jsi mi říkal, jsi to nejlepší co mě potkalo, ty si zasloužíš ode mě mnohé, a nemůžu ti nikdy tvou obětavost splatit. Ale počkej jednou ode mě získáš to nejcennější co ti mohu dát. Tak proč jsi mi včera říkal, že čekáš dítě se svou asistentkou! Proč jsi to udělal? Proč jsi najednou měl čas na výchovu toho děcka a chtěl jsi se semnou kvůli tomu rozejít a sní se oženit? Proč jsi mi neudělal dítě? Tak řekni Johne proč! Proč? Proč!!“

Utřela si slzy rukávem, a jako mávnutím kouzelného proutku, její tvář zkameněla bezcitností.



„Johne už mi musíš dát to nejcennější co máš. Sladký zápach výjimečného dne začíná být nesnesitelný“.

Stoupla si nad manžela a uchopila ho za vlasy ze kterých se vzneslo hejno masařek. Překlopila bezvládné tělo tak, aby Johnovo čelo dopadlo na konferenční stolek. Z opěradla křesla sebrala chirurgickou pilku a přiložila ji na temeno geniální hlavy.

„Díky Johne, že si mohu vzít to nejcennější co máš.“



Místnost naplnil zvuk vycházející z otvírané lebky.



Stvořitel je lechtivý a předvádí se





Dva pánové ve věku s dvanáctkou třikrát pryč a čtvrtou držíce lačně rozpitou, jsou spolu druzi tuctoví s dvanáctkou na schůdcích k bazénu, spolu stojí a téměř vidí ve čtyřech a své postavení mají toporné. Stojí dlouze uhranuti plavkami a jeví známky diskriminace, a to diskriminace nejtvrdšího ražení. Pány totiž nezajímají všechny plavky bez rozdílů, ale preferují výlučně plavky dvojdílné a ty s menším obsahem látky, ale košíčky bývají nakoupené k prasknutí.

„Máme na světě krásy kolego.“, proneslo vypouklé břicho.

„Také jste si všimnul?“, odpověděla holá hlava.

„Nejde si nevšimnout“, pokyvuje hluboce břicho a společně s holou hlavou notně filosofují a stoicky dodávají: „Tak, tak“, jako by odhalili podstatu bytí člověka, odhalili mladé ženy, tedy obnažili je v podstatě, ve svých představách.

Ve svém stoickém postoji svírají pouze sklenici piva, i když před nimi sotva, ale překrásně dozrálá blondýnka z plných ňadýrek křičí:„Ty hajzle, opovaž se mě tam hodit“, zatíná nitě prstů v klubíčko a hrozí křehkou pěstí, ale veselý smích zvoní v kontrastu vyřčených slov. A stejně činí i náctileté kamarádky a mezi smíchem hrubnou: „Nechte nás na pokoji, vy hajzli hnusní.“

Jenže puberťáci se nedají zmást a už tu s nákupem sice skromným, za to s tváří antické geometrie, vyrovnaných to rtů pod přeponou, s tváří přesnou na palec, nebo akorátní k libosti jiného tělesnému údu, tu blonďatou samici s tělem a pružností zpěněné pumy, tak to nedávno zapálené děvčátko chlapci dohání a šlapky dupou betonem v boji, svaly pruží zdravím, ženská prdýlka se chvěje vypětím a žlábek ve stehnech přeskakuje, až náhle nevydrží nápor zapálených hormonů, stavebních to kamenů mutujících těl mladíků a rázem hřebeny prstů z nártů mizí stejně jak děvče mizí pod vodou. Ovšem ztratilo se jen na mžik; než perly vzduchu opustily vodu, už jiskří modré oči nad hladinou, je veselá a šťastná

„Vy kreténi.“



„Tohle já nikdy neuměl“, vykrucuje svou holou hlavu chlápek toporně honící svou výšku.

„Copak?“, zažgrundal pupek.

Holá lebka vytknula ukazováčkem směr k další pranici pružných těl, těl jen protnout osudy bijců v chtíči, těl co rády by spolu již pozítří v perforaci lásky. Holé lebce v projevu zůstal pouze vytrčený ukazovák, dál marně hledá slova a ta mu zůstávají zkoprnělá s uslintaným jazykem v otevřené hubě.

Zírá, jak dychtivé paže mladíků právě lapily zdivočelou kočku lesklých černých vlasů, prskající kolem, své drápky však pečlivě zatažené.

Holá hlava nahodila výraz tragéda v cirkusu a plačtivě pronesla.

„Nikdy jsem nedokázal hodit dívku do vody. Nechtěl jsem ubližovat a věřil jim, věřil, když nadávala, vyhrožovala. Nikdy jsem nedokázal zkroutit její ruku, když křičela \'avů, javů\'. Nikdy jsem nedokázal udělat modřinu na její kůži a ona mě děvčata pro to všechno měla méně ráda.“

„Ale to je mi vás líto.“, nadmulo se pyšně břicho.

„Pokud neslyšíte ‚strhni mě‘ v křiku ‚opovaž se‘, pak máte erotický hluch, pane a zbytečně přicházíte o hodně udýchaných zážitků.“

„Přicházel, pane, přicházel. Dnes si mohu čerstvě sladká stvoření leda představovat, ale že si umím vymalovat Sixtinskou postel s nebesy, to byste koukal. Nejraději maluji námět z vyprávění mojí kamarádky v nedávné paměti, tedy ona žije, jenom přátelství pohřbeno, ach smutně nepochováno, nikdy v náručí, jo jo. A tahle kámoška, profesorka angličtiny na zdravce v Dačicích, Saša se jmenuje, jestli ji znáte? Neznáte, ale to o moc přicházíte, pane“, lituje tuctového druha holá hlava.

„Ježíšku ta má nohy! A jak vznešeně a vysoko nosí ten svůj zadek. Nikdy jsem neviděl vznešenější prdýlku. A jak se vám okázale pohupují ty inteligentní hýždě, vzhlíží tak vysoko nad zemí na to mravenčení kolem jejích půvabů.

A na hrudi, pane, i nad hrudí antické tvary jemně oblené bohyně z mramoru, co ji obdivují školáci po mnoho století a postávají u dokonalého kamene, mají dlaně hluboko v kapsách, žmoulají kapesníky, nešťastní z rušného náměstí a tříbí si vkus dospělosti pouze okem.

A tak já nepochovanou profesorku neoslovuji Sašo, ale soško. Viděl jste někdy nohy grácie z mramoru? Ach, kdyby řečtí sochaři viděli nohy sošky, zahodí svoje dláta a jdou kydat hnůj, protože budou vědět, co doposavad stvořili a jak je jejich talent nicotný.“

„Víte, že nejuznávanější sochaři novověku Michelangelo a Rodin raději ztvárňovali mužské atlety, než ženskou hebkost?“, vložil se do vyprávění pupek.

„Na mužích jsou prý výraznější detaily a jsou členitější…“

„Kdoví, jak to je, pane.“, nenechal holá hlava domluvit pupek.

„Já bych taky musel tvořit muže, páč když si představím, jak hmatem beru sošce tvary lýtek, abych je přenesl do kamene, jak se snažím pobrat tep modrých žilek a upamatovat si teplo pórů sametové kůže, ach, vidím, jak se nemohu odtrhnout a už hmatem beru koleno i libé prohnutí stehna. A najednou vím, že dlaně jsou mi malé na tak dokonalý zážitek a měním se v hada a tak se ovinutý snažím pojmout sošné obliny i v jejich jemné pružnosti, vnímám celým tělem, až se nemohu odtrhnout, dokud nenasytím lačnost muže, abych pak musel si vše vštěpovat nanovo. Moc bych za roky nepokročil a jako lev v poušti umírá vysílením a hladem, tak bych i já v prach položil svou hřívu.“, vypráví holá hlava, když si palcem jako stěračem auta utírá pot z temene hlavy.

„Chtít vytesat dokonalost by byla moje smrt, to vím zcela jistě. Ale já chtěl přeci vyprávět zcela něco jiného, á, už vím. Paní profesorka angličtiny se studentkami v Londýně.



Znáte ty Londýnské křižovatky? Že jste v Londýně nikdy…? Tak ty křižovatky jsou věčně ucpaný a každý stojí na červenou ve štrúdlu aut, dlouhý nekonečný minuty a nudí se, což musí kouř výfuků všechno hutně uspávat otrávenou nudou a představte si v patře autobusu, toho orange, co znáte ze žánrových pohlednic, tak v té vitríně Londýna je obsazeno každé místo děvčátky, jen se rozevřít, prostě sladká šťáva plodů v rozpuku, takový ty krásný budoucí zdravotní sestřičky, co vídáte v Dačicích u vchodu před zdravkou, když věžní hodiny odbíjí osmou. Snad už si, pane, dokážete představit naše slovanský holky za skly doubledeckeru, no já vám řeknu, až se mi tají dech nad těmi netrpělivými kůzlaty v hrudnících, naposledka uvězněnými před výběhem a tyhle slečny na výletě začínaly zívat, znáte to, když se dívenka v cíli své krásy unaveně kouká na všednost velkého zvonu a právě tak zívaly, když jedna z nich pookřála a hnedle drcla vedle do kamarádky a už se chichotaly, dlaně před zobáčky a klapaly o sto šedesát šest. Tak mi uhyhňané divoké šťávy vždy připomínají kolibříka, víří kolem sebe život, nespoutaný, nenasytný, pestře kmitají barvami a jsou si nakažlivé až běda, ty čerstvé labutě, jako plameňáci přeskakují, hoří každá zvlášť a prostor se zaplňuje bzukotem, stejně tak tenkrát a doubledecker se nahnul ke straně, no prostě pozdvižení. U okýnek bzučel roj medonosek a ze shora se chichotaly na kabriolet v horkém létě, na sporťák s černochem a panečku s jakým to bijcem. Mohutný tepající černoch, co bývá vidět na startu stovky, žíly pumpující testosteron, sval připravený nechat každého bělocha za sebou o několik délek, prostě nadupaná mužnost v kopnutí hřebce, jen, jen vystřelit, rozvalený nadupanec, tmavý na kůži ze smetany sedaček, vyrýsoval se za strojem divokým, autem samá mosaz a kůň v potrubí, chřípí rozevřené divokostí býka, stál minuty na červenou a ty naše slovanský holky kulatých úsměvů, vyloupených Dačic, ty budoucí zdravotní sestřičky poskládané ve vitrážích patra autobusu orange se bláznivě chichotaly a nemohly se odtrhnout, tolik živočišné, naplněné švitořením a touhou vyzíraly na chlapa ve sporťáku, co obrovskou dlaní svíral pořádný klacek z tvrdého dřeva v tmavé šedi zploštělý jak habr, širokou tlapou třel o kůru a kdyby měl Big Ben odnaproti duší, okamžitě se zahořklý přejmenuje. A že ty naše holky s kůzlaty na skle měly svou třídní rády, volaly nebojácně kámošku \'paní profesorko, pojďte se podívat\' a věděly, že zážitek potěší ztepilou ženu a dodávaly \'honem, honem, než se rozjedeme\', stříkaly slova a sošná třídní uviděla černocha, co bývá vidět na startu stovky, pulzující testosteron, sval připravený nechat za sebou bělocha o několik délek, jen, jen vystřelit. Dlouhé minuty stál nejen autobus a auta v řadě, ale i studentky vyrovnané na červené světlo, v doubledeckeru hned vedle Big Benu. Nakonec zelená skočila bez výstřelu a autobus vdychl zklamáním. Myslím, že večer v noclehárně po dvaceti, panenky před sebou tajily dlouho dech, dlouho do noci, převalovaly se a ruce v klín složené, nemohly pořádně zabrat.“







„Vy kreténi!“, křičí poslední děvčátko, které ještě nezdobí žádná perla vody a hlava jí žhne poledním žárem a touhou po násilné lázni.

„Vy puberťáci nedospělí!“, zlobí se až na maximum hlasivek, jenže křik neprokládá smíchem, jako již smočené kamarádky a v dívčiných očích místo jisker doutná zoufalství a s narůstající jistotou, že bude milostivě ušetřena, zahalují se její panenky smutkem.

„Bojíte se mě, srabi!“, dupe patou do betonu, až duní dívčin celý svět, jenže puberťáci se k ní točí zády, baví se mezi sebou, jako by vůbec nebyla.

„Máte jediný štěstí, šulini nevyvinutí!“, mláďátko v rozpuku propíná žebra, vystavuje probuzené citrónky jarních vitamínů, pne se v poslední nadějí, ale už je pozdě.

„Zkuste nás ještě jednou otravovat, brácha vám rozbije hubu!“

A každé citlivě nastražené ucho neslyší zlobu, ale klouzavou bolest. Ovšem pohled na káčátko prozrazuje víc, prozrazuje vnitřní tragédii. Koutky úst se mladé tváři křiví, až málem obkrouží bradu. Zůstala sama, opuštěná bez družek a nápadníků. Zůstala zkamenělá v postoji těla, ještě připravená k dychtivému útěku, s tváří však utopenou v bolestném ponížení, nezájmu a poražené rivality.



„Škoda že nejsem mladší, pane.“

„Ale jděte, za starce se považovat ještě jednu dvě dvanáctky nemůžete a že máte hlavu jako koleno, pane…“

„Kdepak! Je mi líto děvčátka, co zůstalo suché a jako mladík bych dokázal osladit a zahnat kyselost.“

„Tak, tak.“ , dodali filozofové a šli pro další orosené pivo.







Morální dovětek.

Otcové, naučte své syny, kterak slečny do vody naházet.

A pokud nevynecháte ani jednu, manželka vás dozajista pochválí.













Spravedlnost svobodné myšlenky



Prolog: Mnohdy pravdivě přesná myšlenka je trestána ze všech stran.





„Vstaňte, přichází soud.“ Slyším povel a pozoruji soudce, který dopoledne v blízkosti Vietnamců bezděky, jako když láma točí modlitebním válečkem, bezděky nadával do špíny zažrané do všech koutů našich, našich, jenom našich ulic. Pozoruji obtloustlou jeho ctihodnost, která denně lituje Hitlerovu nedůslednost v konečném řešením zásadní čistoty bílých měst. Sleduji jeho ovarovou důstojnost opatrně natáčet špeky a jeho-vaše ctihodnost si žuchla na polstrování a stejně s ulehčením činí zvědavci v síni a šustí zadky o židličky a i prdel policajta justiční stráže šolichá podestýlku a já se zaměřuji na zcela jiný zadek. Bulvami vyžínám prdýlečku slečny zapisovatelky, co spočinula, až kostičky kyčlí bubnují o dřevo a uvědomuji si budoucnost cely odsouzení, uvědomuji si, že mé zorničky dlouho nespočinou vchodu vlhké jeskyně, vlahé to štoly za všech ročních období stabilně temperované přirozením na 38,5° C. Bulvo, bulvo, žádná vulva. Ach jo. No i když křehounký spoluvězeň a otvor zvlhčený přepálenými tuky za svitu luny ve vitráži oken z ocele…

Z poezie nadcházejících nocí mě vytrhává plně přítomný pocit prasete v krustě bláta.

Chci se podrbat, marně. Má bílá kůže pod bílou sádrou neuvěřitelně svědí, když ctihodný soudce čte rozsudek a já sebou ošívám jako kousaný štěnicemi.

„Obžalovaný článek Rasizmus na webu vystavil, čímž obžalovaný Vlado Matuška naplnil skutkovou podstatu trestného činu a odsuzuje se.“

„No jo, půjdu sedět“, říkám si, „jen kdyby mě i zadek nesvrběl“, škrábu se a kameraman z Nova lačný mého pohnutí v těžkém, lidském okamžiku najíždí detail a já se ukazovákem drbu na tvářích div punt nepovolí a obtloustlá vážnost taláru pokračuje: „K čtyřem letům a deseti měsícům nepodmíněně.“

Fajn, uvažuji, za tu dobu na mě snad skini zapomenou a neoblečou mě s baseballovým zaujetím do sádrového fraku, až za pět let vylezu.

To jsou ty paradoxy, soudce rasista mě odsoudí za článek do kriminálu a za ten stejný článek mě namlátí neofašisti.

„Pro závažnou společenskou nebezpečnost a potřebu nápravy osobnosti obžalovaného, trest bude vykonán ve věznici s nejvyšší ostrahou.“

„Vstaňte, senát odchází.“ A všichni v sále pozorují představitele, neohrabaného představitele státní moci, který upocený, ctihodný vstává a mlaská v představách pečené krkovičky, až trojitá brada eroticky poskakuje, ve svých vizích budoucích, usmívá se důstojnost vaše, zvedá kýty státní spravedlnosti a opouští místo výkonu slepé, strnulé sochy s ostrým mečem. Policajt vedle pozvedá jízlivé koutky a škodolibě cedí přes zatnuté zuby. „Mám kamaráda bachaře, takový přirozený psycholog, ten tě převychová. Každý měsíc jiná cela, jednou zasraní cikáni, pak skini, cikáni, chlapečku vylezeš barevnéj od jelit. Cha cha, blbe.“ Má mysl se dostává v depresi a upíná se na jedinou naději, v naději silného muže, muže s láskou za svitu luny, láskou za hrází v tmavém žlíbku.





Muž na prameni

Divadelní skeč



V trávě je velký balvan a na něm stojí muž s tvrďákem v ruce. Křičí. Kolem jde muž s deštníkem, zastavuje se a poslouchá.





Tvrďák: \"Když já se stanu politikem s vysokou státní funkcí, budu poctivý, neúplatný a dbalý zájmů státu a jeho lidu, nikoliv zájmů vlastních.\"



Deštník: \"Na koho zde křičíte klaune?\"



Tvrďák: !Proč mi říkáte klaune? Jsem já nějaký klaun. Vidíte zde (ukazuje si na nos) nějaký opilecký nos jak oschlé rajče a modřiny z pitek kolem očí?\"



Deštník: \"Podle mě jste klaun a basta.\"



Tvrďák: \"Cha cha. Já a klaun, tak to mi budete muset vysvětlit, pane!\"



Deštník: \"Vy tady křičíte, že budete poctivý, neúplatný politik. No to musíte být klaun pane. Leda že by?\"



Tvrďák: \"Nó leda, leda, že by, dopovězte.\"



Deštník: \"Leda že by jste byl opravdu politik. A to dobrý politik.\"



Tvrďák: \"Dyť říkám pane budu dbalý zájmů státu a jeho lidu, nikoliv zájmů vlastních.\"



Deštník: \"Ale vy mi nerozumíte pane já nemyslím dobrý ve smyslu slova, že by si někdo na vás pochutnal…\"



Tvrďák: \"Jakpak to vy takhle můžete vědět jak chutnám, když jste mě vůbec nezakusil. Víte já jsem dobrák od kosti pane, mě by si kde kdo s radostí vychutnal.\"



Deštník: \"Nepřerušujte, nechte mě domluvit. Já nemyslím dobrý ve smyslu slova, že by si někdo na vás pochutnal, ani dobrý politik ve smyslu kvalitní politik to teda už vůbec ne, ale dobrý jako úspěšný politik.\"



Tvrďák: \"Kvalitní a úspěšný politik je rozdíl?\"



Deštník: \"Nebetyčný pane! Dokonce kvalitní politik nikdy nemůže být úspěšným. Ten by dopadl, chudák nebohej. Cha, cha. Prý nedbát zájmů vlastních, to zkoušejte na voliče a ne na mě jó.\"



Tvrďák: \"Vy snad chcete naznačit, že jsem lhář?\"



Deštník: \"Ne ne! Vždyť vám říkám klaune a ne lháři.\"



Tvrďák: \"Teď nevím jestli mám být polichocen nebo uražen.\"



Deštník: \"Proč zde vůbec stojíte na té soše…\"



Tvrďák: \"Já stojím na soše? Já mysle, že to je kámen, pouhý kus šutru a ona je to socha?\"



Deštník: \"Tak jest pane, stojíte na soše od akademika.\"



Tvrďák: \"Vidíte já myslel, že mistr dynamit a on mistr akademik.\"



Deštník: \"Ano, nedávno jsem s mistrem slyšel rozhovor v televizi. Ten vám povídal prapodivně. Musí být velkým, unikátním umělcem.\"



(Tvrďák hladí kámen)



Tvrďák: \"Vidíš já tě měl za obyčejný šutrák a vida ty jsi socha.\"



Deštník: \"Ano dlaň mistra povýšila obyčejný kámen na umělecké dílo a vy na něm vandalsky stojíte.\"



(Tvrďák seskakuje)



Tvrďák: \"Ten pán musí mít neuvěřitelnou moc když se dotkne skály a je z ní umělecké dílo. Jestlipak umí podobné kousky i s jinými materiály?\"



Deštník: \"Umí i s jinými.\"



Tvrďák: \"Umí i se dřevem?\"



Deštník: \"Samo sebou umí.\"



Tvrďák: \"A plast?\"



Deštník: Bez problémů. Plast je pro něj hračka.



Tvrďák: \"A pozor pane co takhle s.\" (Tvrďák ukazuje jako by mu něco padalo od zadku)



Deštník: \"I s tím.\"



Tvrďák: \"Aby bylo jasno. On položí dlaň (zase ukazuje pád předmětu od hýždí) na ono a už ne ee, ale umění?\"



Deštník: \"Přesně jak říkáte, už ne ee, ale socha obrovské hodnoty.\"



Tvrďák: \"A na vaše položí?\"



Deštník: I na moje. Kéž by se mi dostalo té cti.



Tvrďák: \"A nyní pozor i na moje?\" (Ukazuje.) \"Přiloží dlaň a...\"



Deštník: \"Mistrovi je jedno koho bude. - Výsledek stejný. Dotkne se a je hotovo.\"



Tvrďák: \"Prokryndáčka kde k dovednostem přišel? Mistr je zajisté velkým šamanem.\"



Deštník: \"Nepřišel, nýbrž poctivě vystudoval pane.\"



Tvrďák: (ukazuje) \"Na tohle jsou školy?\"



Deštník: \"Ano několikaleté.\"



Tvrďák: \"Neuvěřitelné! A stejně s člověkem mocnějším než král Midas neradno se setkat. Musím si na vzdělance dát pozor abych proboha ne některého učence nenatrefil.\"



Deštník: \"Kdeže, akademičtí umělci nejsou nebezpeční lidé. Nemusíte se bát, věřte mi. Naopak setkání s tak prazvláštním, vzdělaným, vnímavým člověkem je příjemné.\"



Tvrďák: \"Myslíte? Já bych jim ruku nepodal.\" (Zacpe si nos a hned na to předvádí umytí rukou.)



Deštník: \"Vy nechápete, všechno co jsme řekli byl jenom příklad, pane.\"



Tvrďák: \"Jen jestli. A vůbec tihle Midasové oslí uši nenosí, zato je všem vnutily.\"



Deštník: \"Vy vůbec umění a životu nerozumíte, už jenom vaše žvanění o poctivosti v postech zvolených je magorský blábol. Měl by jste se léčit klaune.\"



Tvrďák: \"Vidíte a blázen má povoleno vše.\"



(Tvrďák vyleze znovu na kámen)



Tvrďák: \"Já když budu politikem s vysokou státní funkcí, budu poctivý, neúplatný a dbalý zájmů státu a jeho lidu, nikoliv zájmů vlastních.\"



(Ťukne se do hlavy a zase sleze z kamene)



Tvrďák: \"Víte pane co mě bzučí hlavě?\"



Deštník: \"Moucha?\"



Tvrďák: \"Vy jste se trefil, nepříjemná otravná moucha.\"



Deštník: \"Ale jděte.\"



Tvrďák: \"Ale kdepak nejde mi na rozum co jste prve povídal. Jestlipak umí přiložit ruku (ukazuje odpadávání od hýždě) i jiný vzdělanec. Třeba právník.\"



Deštník: \"Umí, ne sice tak přímo fyzicky a také samotný akt nenese tak výrazné pachové stopy, ale v přeneseném slova smyslu (ukazuje) umí.\"



Tvrďák: \"A taky umělecké dílo?\"



Deštník: \"Kdeže, právník se dotkne a je třeba dům.\"



Tvrďák: \"Co? Ne! Dotkne se a dům?\"



Deštník: \"Ono záleží na okolnostech dotkne se a jednou dům, jindy fabrika, nebo auto, dokonce i dítě, ale nejčastěji se dotkne a peníze.\"



Tvrďák: \"Neuvěřitelný. Za pět let studování?\"



Deštník: \"Ono ani studovat není potřeba, stačí jenom papír, že jste vystudoval.\"



Tvrďák: \"Ne! Bez učení dotkne se tam toho a to všechno co jste jmenoval, domy, auta, děti? Jenom na papír?\"



Deštník: \"Ano pane dokonce ta listina může být padělek a dotkne se a obrovské hodnoty.\"



Tvrďák: \"A co ekonomové.\"



Deštník: \"Ti jsou v tom mistři nad mistry. Ekonomové umějí i obráceně.\"



Tvrďák: \"Jakože dotknou se peněz a…\"



Deštník: \"Přesně tak, pane.\"



Tvrďák: \"Z toho jsem teda blázen a těm všechno projde.\" (hladí kámen)



Tvrďák: \"Promiň já tě mám pořád za kámen.\" (a vyleze na šutr)



Tvrďák: \"Když já se stanu politikem s vysokou státní funkcí, budu poctivý, neúplatný a dbalý zájmů státu a jeho lidu, nikoliv zájmů vlastních.\" (křičí přes scénu)