Nic se neudálo.
ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu
hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“
zajeté, jako několik předešlých…
samota
Další den jako včerejší, předvčerejší, před…
Dnes přiletěla sýkorka
ten nejdrobnější druh
v čase
zjevila se spíš dopoledne, než ráno
gecla sebou na zábradlí loggie
aby se nakonec odvážila i dovnitř prostoru lodi
protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli
kde z opěradla
jedním okem bedlivě pozorovala
trup a dno mé lodi
a když zjistila, že nenajde potravu
změřila si mě
a frnkla
Přiletěla ve stejnou dobu jako včera
vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“
vzpomněl jsem si
že jako dítě jsem vydržel
celé krátké hodiny těsně za záclonou
a pohlcený tajil dech abych nepolekal
a zkamenělý pozoroval kosáky
hejna vrabců
i vzácnější koňadry a moje
laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic
přidávala jim i vyvařené kusy loje
a já pozoroval balet křídel
v teple
chráněný domovem
před mrazem
… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice
Dnes jsem sýkorku nezahlédl.
přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?
za dávných let mého capartoství
je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda
děda
vzpomínám
a vůbec kam se poděla máma s tátou?
když si vybavuji dobu otlačených kolen
uvidím babičku, dědu i tetu Alenku
ale kam se zmizeli rodiče?
vím že byli přítomni
okolo
ale ve vzpomínkách nejsou
nebo jsem je vytlačil za okraj rámu
proč?
Byl jsem nakupovat
nebylo mi vyhnutí
po týdnu jsem zase viděl ty lidi
cítil je
dokonce jsem se jich mohl i dotknout…
a lidé byli hladoví
očekávají totiž příchod lásky
a tak plnili nákupní vozíky
majíc nadosah
pokladnu
jenom zaplatit není třeba
já…
setkání s lidmi je mi stále bolestnější
neunesu poznání jak jsem chudý
chudý duchem
nebohatý charakterem
invalida láskou
uzamknu se
už nevylezu
Na sýkorku jsem si vzpomněl
přesto slunečnice nedonesl
lenoch…
Nic, prázdno…
Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí
obral jsem si libové
a zbylé
vystrčil na mráz
na dno
pod jedinou, plastovou židli
mé prostorné lodi
snad přiletí
Štědrý den
nepřiletěla
Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi
jestli neuvidím stopy po stravování
a tak stál jsem úplně nahý
v řízném vzduchu
beton mi pálil chodidla
chlad sevřel moje nepotřebná varlata
a já zkoumal mrtvé maso
žádné vpichy
nikdo se neživý
nikdo nepřilétá
Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ
z obav aby se ke mně nikdo nedostal
pozdě
neschopnost je dávno se mnou
marnost je zabydlená
Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku
navštěvuje mou loď?
pokusím se být ostražitější
Nastal unavený konec
roku
devítka vymázla osmičku
věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách
nekonečno ve smyčce
a stejně se nic se nezmění
sýkorku jsem nezahlédl
nedoufám
Dnes napadl sníh
snášel se ve vločkách
lehounce něžný
jako by nezatěžkán svědomím
kolik tvorů vyhasne
pro jeho studenou krásu
Najednou v podvečer se objevila
ona
Třepetavá
dosedla
rozvážně se rozhlédla na pokraji
a pak se pustila v dílo
dva klovy
jedna kontrola člověka
za sklem
obezřetná
snad byla sytá
když vzala křídla
Zase jsem ji nezahlédl
smutno mi
a večer přemýšlím
jak jí asi je
té drobné křehké
v temné mrazivé noci
dnes
najedla se hojně
má tepla dost v hrudi
nezmrzne
a čiperná unikne ťuhýku
i jeho háku
ve špižírně vyschlých schránek
ano snad
a možná
možná její dcery pra pra
budou hojně živy
tučnými červy
z mého srdce
jenž neuniknou bystrým drápkům
a červům bude nic platné panického úprku
v píďalkovité omega
konce života
počínající alfou
Žij Třepetalko!
Další novější úprava:
Křídla samoty
Nic se neudálo.
ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu
hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“
zajeté, jako několik předešlých…
samota
Další den jako včerejší, předvčerejší, před…
Dnes přiletěla sýkorka
ten nejdrobnější druh
v čase
zjevila se spíš dopoledne než ráno
gecla sebou na zábradlí loggie
aby se nakonec odvážila i do vnitřního prostoru lodi
protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli
kde z opěradla
jedním okem bedlivě pozorovala
trup a dno mé lodi
a když zjistila, že nenajde potravu
změřila si mě
a frnkla
Přiletěla ve stejnou dobu jako včera
vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“
vzpomněl jsem si
že jako dítě jsem vydržel
celé krátké hodiny těsně za záclonou
a pohlcený tajil dech abych nepolekal
a zkamenělý pozoroval kosáky
hejna vrabců
i vzácnější koňadry a moje
laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic
přidávala jim i vyvařené kusy loje
a já pozoroval balet křídel
v teple
chráněný domovem
před mrazem
… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice
Dnes jsem sýkorku nezahlédl.
přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?
za dávných let mého capartoství
je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda
děda
vzpomínám
a vůbec kam se poděla máma s tátou?
když si vybavuji dobu otlačených kolen
uvidím babičku, dědu i tetu Alenku
ale kam se zmizeli rodiče?
vím že byli přítomni
okolo
ale ve vzpomínkách nejsou
nebo jsem je vytlačil za okraj rámu
proč?
Byl jsem nakupovat
nebylo mi vyhnutí
po týdnu jsem zase viděl ty lidi
cítil je
dokonce jsem se jich mohl i dotknout…
a lidé byli hladoví
očekávají totiž příchod lásky
a tak plnili nákupní vozíky
majíce nadosah
pokladnu
jenom zaplatit není třeba
já…
setkání s lidmi je mi stále bolestnější
neunesu poznání jak jsem chudý
chudý duchem
nebohatý charakterem
invalida láskou
uzamknu se
už nevylezu
Na sýkorku jsem si vzpomněl
přesto slunečnice nedonesl
lenoch…
Nic, prázdno…
Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí
obral jsem si libové
a zbylé
vystrčil na mráz
na dno
pod jedinou, plastovou židli
mé prostorné lodi
snad přiletí
Štědrý den
nepřiletěla
Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi
jestli neuvidím stopy po stravování
a tak stál jsem úplně nahý
v řízném vzduchu
beton mi pálil chodidla
chlad sevřel moje nepotřebná varlata
a já zkoumal mrtvé maso
žádné vpichy
nikdo se neživí
nikdo nepřilétá
Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ
z obav aby se ke mně nikdo nedostal
pozdě
neschopnost je dávno se mnou
marnost je zabydlená
Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku
navštěvuje mou loď?
pokusím se být ostražitější
Nastal unavený konec
roku
devítka vymázla osmičku
věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách
nekonečno ve smyčce
a stejně se nic se nezmění
sýkorku jsem nezahlédl
nedoufám
Dnes napadl sníh
snášel se ve vločkách
lehounce něžný
jako by nezatěžkán svědomím
kolik tvorů vyhasne
pro jeho studenou krásu
Najednou v podvečer se objevila
ona
Třepetavá
dosedla
rozvážně se rozhlédla na pokraji
a pak se pustila v dílo
dva klovy
jedna kontrola člověka
za sklem
obezřetná
snad byla sytá
když vzala křídla
Zase jsem ji nezahlédl
smutno mi
a večer přemýšlím
jak jí asi je
té drobné křehké
v temné mrazivé noci
dnes
najedla se hojně
má tepla dost v hrudi
nezmrzne
a čiperná unikne ťuhýku
i jeho háku
ve špižírně vyschlých schránek
ano snad
a možná
možná její dcery pra pra
budou hojně živy
tučnými červy
z mého srdce
jenž neuniknou bystrým drápkům
a červům bude nic platné panického úprku
v píďalkovité omega
konce života
počínající alfou
Žij Třepetalko!
Bolesti očí pronikají v křeče
až hluboko v mozku.
loupu mandarinku
naproti hačá soucit i slzy
psycholožka.
v ruce žmoulám kapesník
partnerka mě opustila,
vidím v dětském pokoji vysoké studené mříže
moje nemocniční postýlka.
„Já vás nemohu nyní zavřít“
psycholožka zní dutě
do půlky stěny matná zelená
chci teplo maminky
sterilita nemocnice, vybledlá zelená
jen v dáli zvoní šálina - šílené
„Vytváříte přenos ztráty lásky vaší matky“
pokouší se proniknout psycholožka.
nudle z nosu končí v kapesníku
pokolikáté já tě miloval
a tys mě opustila maminko?
chirurgové už brousí nože
loupu bezděky mandarinku.
„Ztráta lásky neznamená zavřít a nůž“
ta holka psychická bojuje – práce…
kapesník nestačí pobrat příval solí
dělím mandarinku na měsíčky
já v poslední době vždycky s matkou obnažuji mandarinku.
má Alzheimerovu chorobu
už nic neví o nemocnicích
o blízkosti těla, ostré oceli
nezná opakovanou zradu dětské duše
o chladu prázdné místnosti.
už neví že jsem, že jsem byl…
„před tím než si vezmete umýt“
psycholožka vyloudí úsměv
_
Další den jdu lesem
mlčí
vytáhnu kapesník
mokrý kapesník
nasál veškerou bolest
Voní mandarinkami…
ostré nože rotují
ztrácejí pevnost ostružiny
na dřeň přidávám cukr
někdy jemním smetanou
na zimu chystám zmrzlinu
pláču do moře
šiša já
otýpky nosím do lesa
a Athény hynou pod nánosem sovího trusu
anticky hynou
( ostružiny
po vašem černice
snad přijedete )
necedím
zrnka ostružin vám zůstanou mezi zuby
plody budoucí i kapky včerejší bouřky - mírné
zůstanou zrnka léta zpoceného prachu
zůstane i srna co šíji táhla po větru
uši špízovala
a chytala mokré tílko
aby na mé zamávání vzala zadek na ramena
pod bambulí ocasu sněžně zářila do nebe
když přeskakovala výšky zlata - oves
zůstanou vám v zubech trny
srdnatí obránci energie v bobulích
a moje ruce se škrábanci krve
která podebírá nejemnější osiny
aby je namazané hnisem
tělo mé vyhodilo
vetřelce
a také kopřivy zůstanou - tolik hluché
chladivé kůži
uvízne vám skřek krkavce
kroužil sluchem
je dnes vzácný hlas úklidu
neb vymíral se šibenicemi
a Moravskými poli
- „bude zase dobře!“
křičel jsem za křídly příslib člověka
ptal se se
ptáčku jestlipak máš někde v oku oběšenou laň
starostlivý o hlad lidstvu tak blízkého
vše zůstane
i osud ropuchy hluboko v blátě zatlačené
ozdobené vzorkem pneumatik
a hejno much
rozsvítilo pachovou žárovku
polštáře mechu a čtyři půlky
různopohlavní prošli lesem
o prašivku nezakopli - nemohli
pod velkými koši
prokluzují svým potem
on ženatý ona vdaná
s někým dole z vesnice
překročil jsem
málem jsem štípnul vosu v sexy pasu
a pak ostražitý mezi ostružinami
k vosímu zadku sexy
bál jsem se jedu v sexy
(jak dlouho už a vůbec ještě někdy všude křivky)
ona nasávala
nechtěně jsem trhnul s trsem
sexy spadla na křídla
pod obraz
a už jsem ji nikdy neviděl
jen konkurentky z cizích hnízd
uvíznou vám v zubech mnohé letní zadky Michaelo
a ještě obrovský dřevokonbajn
široké gumy
masa kovu
lítost že nejsem strojů zloděj
a hromadný hrob smrků s duby
ještě vonící mízou
zůstaly jen kořeny
těla budou napěchované košilemi
kabáty
jinde zahřejí a vylétnou komínem k nepoznání
poznání
že každé zastavení se stává dřinou
jen kráčet a utrhnout viditelné – snadné je
přesto stojím v úrodném roli
rozedírám se ostny
malé černice se stávají ohavnými
kdežto velké krásné oči hladových černošek
se smějí
postupně přecházejí v škleb
v křeč
až jsou mi odporné všechny čer-nice
přesto trhám a trhám
rvu se
mravenec přes cestu
největší šťastný otrok kterého jsem kdy spatřil – opravdu?
dvakrát jsem obcoval ve veřejném domě
a blondýna rozechvělá si řekla o přídavek bez placení
pečlivě jsem natáhnul delší krok
zůstane i hukot všech průhledných křídel
kovový potah brouků
vosí hnízdo v navezené suti
káně myšilov a pohled kterému jsem nemohl uniknout
to vše v zrnku ostružiny
vám zůstane
v zubech zůstane
i když vládu bude diktovat
chladný sychravý listopad
za ostružinami cesta stejná jako včera
koleje strojů jen tráva zvládne obrodit
ostrá pro chlapce mého věku
dnes nenalouduje
křemíkový listu zatne břit
v otlaku kola proti svahu srna
leží - odhadujeme se
co krok udělám v koloucha se mění
jen cukl krátce - běhy zlomené?
dívám se z blízka do očí
krásnějších telete
ruce černicemi obarvené
trny v kůži
kolouch v mysli
co záchranná stanice nebo snad myslivec s kusem masa?
je nám přeci přirozené
nám Velkým primátům
vracím šlápoty a po kolouškovi hovno
doslova
zvedl se kus masa
zvedly se oči krásnější telete
jen vosa divoce vydobývá z toho lejna dobrotu
za týden zvědavý hledám hovno v trávě
marně
myslím si - nezbylo nic z vysoké
v tom závan zpod slunce udeřil mne
amen rozkladu znají jen popeláři dnes - důvěrně
nikdy si nezvyknou
snažím se nahlédnout přes hranu
přes změť jakoby neprůchodnou divokou živou
kde křídly bzučí nafouklý břich
před přílivem moře
pěny červů
příboje co ukusuje z pevniny
a zastaví jej až kost
tam kde člověk vysnil sobě přístav
přílivy nezadržitelné za lunou jdou a jdou
kdyby alespoň alfa vlčice zatla zuby
ženy
co nese rod
trhám černice
na bobule sedla masařka měděnkou potažená
můj sotva zhojený - zlomený loket zabolel
mrkly vápnem lidské oči
nezbyde kdo by zasypal
všechny ostružiny jsem upustil
na výšlap do koše Tatranky
obchůdek v Pinduli po Evropanech Asiati
dvakrát žebry holá zeď
dnes masité regály
z boží
z vůle
borec u pokladny loupe na plastu fólii a kope do sebe
jistota hydroxylu je
za pokladnou Vietnamec oči na podlaze
u salámů Vietnamka
„estě něcó“
„ne“
„neverím ty“
„ty to víš určitě líp“
„todlecto moc moc dobly - móc dobly
achój“
kladívko mi rozbíjí na kovadlince desetník
ten velký z mého dětství jak jsem se snažil přitulit
až se papír protrhal
ještě protlačit jablka do tetrapaku
zaplatit - špatné místo Pindula
smrdí ocelová tyč a zlomené ruce v krajkách Tylexu
přiběhla ona křehká
má delší úzké prsty - ještě dosáhnou na úsměv
lámou je i ženám?
_
Letovice zastávka procházím
do smrky prořídlého podél toku pitné
na Zboněk na Brno čeká hydroxyl v koutku nikotin
pokývnul na mne
jak lidé poznají třídu sobě rovných?
zdržují se miliardáři
svědomí proti prázdné dlani nemám tiché
nikdy
„ty jistě budeš špekulovat proč jdu sám do lesa ve slotě“ říkám si
„copak tam asi mám za pich“ říkám si - říká si
a opravdu oba čela na prdeli – chudých hledáme drobnou minci
zelenomodrý citrón projel kolem nohy kratší
– menší podezření soudruha třídy
_
rozbaluji Tatranky
umělá hmota do kapes
Tatranky co za mého jinošství Tatry neviděli
nic není jak se zdá
nejvýš nad zastávkou dva panáčci v zeleném
pušky zlomené
nestřílí se přeci v církevní restituci
otočili se na patě hned co uviděli nechtěného muže
někde zaduněly dveře od citrónu
nic nevypadá jak vypadá
_
planina u Nýrova
v létě nad pšenicí zavěšuje skřivany
bodá mě jehlicemi prudce
do pravé tváře pálí
se od Sulíkova
od vodojemu
vstávala Venuše
kdysi
pokaždé chlapcům v autobusu
v noci maskované ránem už od mocnáře Josefa
vyšla tmou tomu
kdo do Kunštátu ještě mládenec
musel Kyšice nádeníka s vílou jílu míchat
ještě snil v černi
a obyčejná žárovka vodo v jemu
byla obzorem
byla Venuší z pěny
nic není jak se zdá
_
studený vítr uchem hvízdá
vlevo cestou domů
já otočil se na cestě Sebranic
zelené trsy prokvetly okrem
propadávají prvním stříbrem
nezadržitelně
kráčím s rozsudkem vozíčkářce Janě
„neprojedeš do Nýrova“
já soudce jsem si tak nejistý
s právem bolavých chodidel
něco jen vypadá
_
Všechny cesty vedou do …
těším se na Kláru co pletla svetry za známky z matematiky
sedávala v poslední lavici a Holý ji držel v rozkroku
zíral jsem vzrušený v houfu
připomínala mi překvapenýho dinosaura od Buriana co se nechává žrát zaživa
všichni neschopni se pohnout zvířeckostí jednoduší
jednoduchá je důkazem že hladce a obrace lze vystudovat akademický titul
Pavlína bývala v roli správné kamarádky z filmů pro mládež
promovaná psycholožka manipuluje lidmi na seřaďovacím nádraží
schopná nepřítele odstřelit – na posledním srazu mne přetřela duševní chorobou
byl jsem smutný obraz co tancuje s obecnou - vesnickou bláznivkou na požádání
Hana se Pavlíně vyhne
Hana - skoro láska zvonila za mými pointami a zadupávala energii patami do země
chodila po betonu v baletních střevících
vychovává děti sestře
sestře co je stejného žloutku hladké kůže s nosy v bambulkách čichajících vzhůru
snad ani nepoznají matku od tety
- byl to plán aby jedna se stala zazobanou doktorkou práv a druhá přiživující se matkou jejich dětí?
Hana a Anna adoptované párem z po - větrné vesnice
Laďa nepřijede
jediný nemusel kolaborovat s penězi
zdědil snadnou obživu
zemřel
dřív než jsem vyhořel všimnul jsem si dívky
chodilo se ještě do hospod
po půlnoci k partě bezdomovců jsem napínal opilý mozek
reklamoval jsem svoji chytrost
ukazováčkem položený na jejich bezdomovectví ve svobodě
líbila se mi
líbí se mi vzezření kobylky do tahu
klame
málem mi rozbourali vystavěný obličej
chycený tuk na pánvi vymaloval a smrděl mým obydlím
šel jsem spát proti proudu toku pitné vody
seděla si na lýtkách kolena ozářená světlem jazyků
mluvili jsme o společnosti lidí
ta její měla přijít hluboko pozdě se sluncem
když jsem překřtil černou na bílou a tvářil se - neexistuje
myslíval jsem na dívku že bych si ji umyl ve sprše
přeměnil bych ji jako křemen v žáru? jenom se mnou bez nebe a semknutých bolestí
okolo ohniště
v černých bíle přetřených zdech?
v žebrech dálkovýho topení?
jednou u trafiky stála s okem fialově oteklým na štěrbinu zraku
koupila někde od někoho konkrétní
tušil jsem který je její chlap
jenže neznám nic o lásce v tlupě bez stropu
pouze krev jsem chutnal
její kamarádi se topili ve Svitavě opilí
nová ubytovna a cesta pod mostem bez zábradlí se dotkne toku smrti snadno
šikmé kamení
zase si seděla na lýtkách a svíce obnažovala její kolena
mramorovou vzpomínku ke kmeni přibila
dneska na poště lidí co by hnali z pošty na Brněnským nádraží byla opilá
času - chlápek bez ruky přede mnou zablokoval moje naskočený číslo padesáti dopisy
živí se - s batohem za odrbanou kůží pružila šlapky
od svýho krasavce co nabobtnal a zestrupatěl
prostřílel si játra každou odšpuntovanou sebevraždou
na náměstí u lékárny láhev
už bych si ji neumyl ani pod sprchou
bříška prstů pálená v hlíně
a ve fjordech můj otisk v čaji
rozdával jsem tvary
a ňader ukojení chtěl
zbylo jen plocho žel
stopy zadupané
v hliněná ech
a jiní stisknou v kůži dech
snídají si a pijí z darů
rodin svých
a já z vyhořelých tvarů
žiji jen vypitý
jsem ve střepech
Bílé stopy
vedou lesem vzhůru
až k nebi
sklenka zvučí
na čistém ledu
bublinky zaperlí
na povrchu prasknou
zubaté úsměvy s párou
ční z obleků šatů honosných
každý ženichem nevěstou
sobě si svědci života
konfety padají
pravé krystalické
prsteník zastudí
obruč se slzou perly
navléká ženich nevěstě
vždy věrní a pozorní
na věky v pravdě
v udusaném tichu
překousli šampaňské
půlí se jahoda
sníh zakřupe
dodávka plná života
v krajkoví
bránu svou zavírá
zimu duší odstraní
plynová kamínka.
Polibek……
Šíji k moudrosti obnažím
svádím tě
tepe bolest v ní
pulsuje od první pochvy muže
nejen
kdy Chronos spustí stavidla
a zubatá kola nezastaví
v drcení plev
Poznávám tě souputnice života
uštknula při vyplodění
tenkrát
struky v žebrech hledal jsem
žadonil teplo
a tvůj vítr půlnoční zvonil hrudí
pevně přivinula dítě
jsi
v kostěné náruči
vytvořené pouto na věky
patřím…
Šíji k moudrosti obnažím
svádím tě
v očích hledám nejhlubších
soucitů
hrana dávno vyklepaná je
utni lásko už…
V úzkých kyčlích velké oči září
když jablka hodila do nebe
a sedmkrát usmívá se zblázněný
prolnutím
polykám nektar rozevřených plodů
laskavý vedu tělo v křeč
a pleť ze smetany škube slastí
nehty mi jedou masem
vrním si
zastavte planety v hodinách
jak pes lízat navždy
Lásko
kousat
čekám na povel paní má
řetěz a bouda
vrtím ocasem za pohled
že by psa nevyhnal
nedočkavý vzývám návratu
a hůl si najde
plazím se v kolena
přední na hruď a slintám do tváře
bič mi vysekává maso
úsměvem špičáků teče vzteklina
morda líbat hrdlo i vraždit touhy chtíč
schoulený v blátě kňučím
kopni si
Lásko
hladit
řežu zuby do živého
učený všímal si patolog potřeb duše
rvu kusy tepů a kůže smetanové
miluji tě
( Zaručuji se vám, že při čtení začnete znova slabikovat jako prvňák :DD )
Hodiny tlučou celou
velká dohání malou
sýček smilnit sinat smysl
ó dril zaskočil sám sebe
ještě pět minut a chlup rozkoše
a malá už bude překrytá
sen kočky jazýček ve smetaně
pihou je hýždě drátkovaných parket
samota stlaná tmou postele
každé převrácení zanaříká
malá maže po žluči
velká zalepená medem jest
a tiká
(Text písně)
Na stole pivo zvětrá
Ženy musím se bát
Prkýnko sundané štětká
Kukačky rozeřval hlad
My dva a časopis
Zažijeme mnoho lásky
My dva a časopis
Známost velké něhy
My dva a časopis
Máme tajné schůzky
My dva a časopis
Cucky mé vysavač sbírá
Svíraná mosazná tyč
Květináč jazyky hlíná
Ach ten můj ovadlý chtíč
Na chodbě soused náš čeká
Nemusím chodit již pryč
Na koních manželka vříská
Našel jsem na chvíli klid
Kufry mé zacvaknou poutá
Z bytostních kroků jde děs
Pod mostem krabice z víná
Umyji nádobí dřez
(Text písně)
Jo v kupé
na skle nápis miluji
roní slzy vločka
ubíhá tmou krajina
čerti žení hoška
Tudům tudun
tudům tudun
Ocelový sváry jí
na kolena hrají
echo se promíjí
když řízeček pojí
Tudům tudun
tudům tudun
Jo v kupé
střepy jedou do kůže
tam kde hoví hýždě
dívenka je na zádech
a princ ze snů umře
Tudům tudun
tudům tudun
Ocelový sváry jí
na kolena hrají
echo se promíjí
když řízeček pojí
Tudům tudun
tudům tudun
Jo v kupé
na věšáku svléknuté
houpou oschlé duše
těla jsou tak hambaté
zaznívá ret tuše
Tudům tudun
tudům tudun
Ocelový sváry jí
na kolena hrají
a echo se promíjí
když řízeček pojí
Tudům tudun
tudům tudun
Jo v kupé
lesk plíšku od řízků
kutálí se flaška
děti mámě žalují
řekni co je láska
Tudům tudun
tudům tudun
Ocelový sváry jí
na kolena hrají
a echo se promíjí
když řízeček pojí
Tudům tudun
tudům tudun
Konečná…
Kutálely se dvě kuličky
z bordelu do uličky
kalhoty maj v půli půlky
chlapcům lezou oční důlky.
Cvrnk !
Korálky pochodují zvonivě
po smíchu taje i med
a armády zubů drancují skály
Sezam otevře poklady mé
žena ohnivá krajina a bílá pleť
Mléčná dráha v ňadrech drobí
mi zbloudilci
dál v očích mele kámen žulový
mé obavy
a ze sanic horký dech přiková
šlachy napnuté
velký třesk
zrodí se slečna Galaxie?
Dívka plavky od Gogha
smočila pod bříškem vlna modře
každé chmýří z pupence vyrůstá
trhají plátno hroty rudé
slunečnice tknutá ve vlasech
otáčí se nad chrpami oken
jinde štětec zvířil klasy vyzrálé
v ošatce pahorku z/ve nůše
Mistře ach ach…
vy ale umíte vymalovat žár léta
Tam
kameny po sta let souloží nad řekou
vysokou trávou roztáhli jsme prsty
když na skále jazzovaly borovice
a na mechu umíralo tvé mládí
položilo se nedočkavé natěšené
bujně dýchalo chvatně
tenkrát nemuseli jsme loudit úsměv
Byla jsi tak…
a růžová halenka namítala
proti černé depeši módy
snad i mouchy kakaly srdíčka
a za krajkoví víček bílým
hořely tvoje kaštany a moje nebe
ještě mnohokrát padne anděl
v nich
A tvůj otec brousil kníry
když večer obcházel okna dveře
policajt pod zákonem ty jsi znásilnila
city
marně babička konejšila děvčátko když
ukovali jsme v Hutích Amora
vykloubil se
a zakalil studenou Křetínkou
Šup ByChtěl()
Dím žena As New Object
Dím Item As New Láska
Dím X As vŘetězech
Dím Já As Subject
X = Nešťastný
Pro pokusy = LBound(výdrž) To Maximum(výdrž)
Set žena = velká. kráska
If žena = dostane tenhle dopis Then
If žena = bude potěšena Then
If žena = půjde se mnou Then
ReDím X = "Šťastný , Moc Štěstí"
Já = X
Else Smrt
Else Smrt
Else Smrt
Next Pokusy
Exit Smrt
End Šup
(moderní je facebook trvalý je dopis)
Předhozený obraz v plac
pitvoří se slečna
tolik vědomá je si krásy
neoklame oko modré
co vídáme po deštích
jak příslib Slunce
trhá grimasy
znám vás slečno z fronty od pokladny
kde modré drahokamy
nad e mentály zářily
a já bez šátku
netroufal si loupit jiskry
a platit slepotou mezi květy
tak omamně vonících na šibeničním vršku
ptám se
co píše slečny dlaň
jsem zprávou
nebo i cesty kus
a půjdu - li
tak kam…?
Bubny dupou do země
pahorky táhnou med - nosí bosky
a vzedmuté hroty jsou - duní rytmem
i bouře v černou zem - bílé sémě leje
nahý chtíč je šlechetný - vinné je techno
buší tělem
škube se po vlnách
trhá smlouvy panenek upnutých
na hýždě v křeči
najdou hvězdy pod křovím
dnes
snad
Prolog: ženy jsou krásné
i ty chlapecké
Než zhasneš
tak za snem
vychrtlá dívko pluj
za molem po vlnách pluj
pluj plachetnicí
pluj za rackem a rumem
houpej se v dál
v obzory houpej
dívko tak hubená
kolíbej svůj krok
a napni látky
kolíbej s větrem
a žehnej si
kormidluj obliny požehnané
kormidluj sluncem dívko chlapecká
kormidluj zlatem
za princem čestným
nebo čerstvou břízou
vypluj již dnes
uchop své kosti
pohlaď sny
Vášně
svaly mladíků napínají se
touhou údů
plodit - vraždit
naplní pochvu
nebo vytasí -z ní- zazní
dívky drží paže?
Vymítání štěstí?
na krajině prázdných frází
moudro vejce sází
a kominík ze sazí
moura v nesnázích
knoflík svírá
Vitalita
na loknách oči
loučí se žena těhotná
doufá v příchozí
za břichem nevěrností
Pořadí
po zadním skle
na zadním sedadle
posouvá formuli jedna
dítě
Zhmotněno
domeček s babičkou
koupený na splátky
s láskou i bez lásky
žijeme plodíme
-náhražky-
až půjde stará
půjde ona sama
-
vychovám si já
vlastního syna
Namlouvání namlouvat
ach to pánské přirozené - zní
v soupeření o samici
a ruka v nohavici
kvalitní lež
značí
sjel blesk a hrom
v divoké křeči stromů
hlavy líbnou Zemi v kořeny
vyvrátit se chtějí
tak tísní je
oči ženy
(Básně jsem nechal autentické, jak vznikly v okamžité reakci co stačila pojmout klávesnice v čase. Zůstaly i překlepy a nevylepšené jako třeba jako.)
Ale to jsi napsala hezký odstaveček (jakpak ti jej jen oplatit? No jak se večer chodím projít byl jsem dvakrát za tratí a vzpomínal na tebe pod těmi hvězdami)
to mě hladilo
to ti děkuju
kuju kuju železo žhavé
____
Já jsem mazel a mám rád laskající ruce a ústa
jak svoje tak Tvoje
a ty toužím pustit všude
to je mi z intimností nej
dál touží chtíč muže ke krásné ženě
Tvá představe je krásná
a já Ti nemohu nutit víc než co se ti líbí a ostych dovolí
____
Já jsem mazel
a mám rád laskající ruce ústa
jak svoje tak Tvoje
a ty toužím pustit všude
to je mi z intimností nej
dál touží chtíč muže ke krásné ženě
Tvá představe je krásná
a já Ti nemohu nutit víc než co se ti líbí a ostych dovolí
____
Báro TY nejsi nemožná ne ne ne!
Máš v sobě hodně krásného
nejsi hloupá
a sice asi budeš pro mnohé chlapecká
ale oni jsou slepí! Jsi krásná!!!
____
ah právě jsem se zasnil
krásně zasnil
a jko bych tě obejmul
tak krásně jsem snil
____
Po kapkáchskáčou slova
jsou vlhké jako něha
a déšť zkrápí střechu tvou
tak i moji
na tisíc krokků daleko
snem svoji
____
Dobrou Barboro
krásná
jako slunce horníkům
____
už jsme si řekli dobou a v dobré víře šel jsem spát
a ráno
ze snů o ženě pevný
jak král já zůstal ležet
a nechal polibky poslané
dopadnou kam jsem si vzpomenul
PS jen aby jsi věděla, nejde si poručit a na příkaz opakovat včerejší psaní. Ale třeba zas jednou samo od sebe slova budou hladit.
Sebeslouha na dar
řekli jsme si dobou a v dobré víře jsem šel hmotnit touhu
až ráno
pevný ze snů
král - já - dříč žezlem zůstal ležet
v rukou
a víčky zavřel prázdný svět
nechal si polibky zaslané - padnou
kam jsem zasténal
Povodeň vzdálenosti
po kapkách skáčou slova
jsou vlhké jako něha
a déšť neustáje zkrápí střechu tvou
přec i mou
již prošlápnutých tisíc kroků daleko
za bubínkem však svoji
Výněžná
ach právě jsem se zasnil
krásně zasnil
a jako bych tě obejmul
tak krásně jsem snil
Patrona oslepení
dobrou Barboro
krásná mi
víc Slunce horníkům
Na skále
pod křížem co křičí
‚poslední krok omlouvám‘
hledala jsi hmatem
mě
Porouchání osob
milenec odkopal se
schoulil v kozelec embryo
a palcem zadadá naprázdno
nenasytí již dluhů hlad
po Matce mrtvé
v prostírání milky - marní hledáním bez podmínek
za křik vřelého objetí a políbení za lejna
dnes roh hojnosti v struku nespatří
a vlhký klín vstoupit povolí
jen nasyceným mámou
milenec odkopal se v embryo
odkopaný na vždy
ženy jej odsoudily k zimě
Pro lid ba
živote dej všem co se na mně provinili
a jsou si vědomi svých křivd
živote dej jim sílu
ať mi svoje křivdy odpustí
krásní žena v husí kůži
odívá se
schopná plnit do sytostí
pohárky hmatové
zabloudí vší - kdys chlupatice
u mých varlat ztopoří se piče
nevoním jí - odplivne si
v semeniště špatného
_
to chvály vší vyroní si biče
jim hovna v hubě zlátnou více
a šuliny jiné
ty
láskou sežerou
kde dnes tvoříte most - Vaše ohebnosti?
rád bych bříšky prstů šel
a na prsu přešlapoval - okouněl
tam kde pahorek v údolí se kloní
a plody ženou voní
časným létem
(Pro štíhlé Barbory)
kdy se stane ta přeměna?
co bylo rozkošným zájmem - ač úplně stejné - dnes je slizkým chtíčem…
masařka jménem Řezníková
neshovívá nade mnou se
a ze srdce semele jelita
paží vysekne sval - jenž ke stáří schne
váhou pleskne odvaha
obejmutí věkem k zemi viset zůstává
prosil bych jedny žabí stehna stříhat
jednou ještě jednou před smrtí
ochutnat
uchechtla se
barví hrubky - údem krev
promiňte mi děravost tanečnice listů
víly přeci neumí psát
pak by básnici v zahanbení pera zlomili
a slova zahodili
v oněmění
-marně jsem mohl doufat v odpověď-
Svou dívku je licencí básnickou
svou tu kterou hledám ač mou není...
Tak jste to vy
co osedlá koně aby obkročmo kola protočila
co její bříška prstů přvalují nehty ve znaku nejistoty až zranění
co jiskří úsměvem v očích
kde inteligence nedokáže zapírat
jste to vy co vídat mohu jen za přepážkou skla
v uniformě listovní
jste to vy?
paní knihovnice
oči z lagun
když dno padá v hlubinu
- nad hlavou pokládá se ažúr
máte chuť skočit a naučit se plavat
číst
obávat se
nebo utonout
_
Šel jsem v místa kde před rokem ráj - i zatracení - čouhalo za příštím vzdechem
tak blízko jsme zastavily pohárky
krev
nalitá vřela potřebou - míchat se
zazvonil mobil
_
ženy věkem překračují poslední radost v další
pod kopcem klád nevnímají starost jeřábníka – naložit do vozu
překračují
v hole alpské
jsou tolik tolik opité jarem – kláda je nerozmáčkla
_
v prudkém svahu smrčiny divoká třešeň kvete
poslouchej!
divoká kvete
_
sadoví třešní - květů ulehnout
naplnit dlaně zadkem mléčně koupaným
poslouchat tvé starosti – adopcí - synové – lásky všech – unavují tenký rudý vlas
položit hlavu a poslouchat jalový prs – malý mléčný prs - bít se v plnost otevřených chlopní komor
být se opravdová
ulehnout
sevřít chladící póry sevřít je do bříšek
do prstů
do svých vypálených mříží
do svých odloučení dětské postýlky
chladivě se mazlit
_
šel jsem cestou vysoko nad zastávkou kolejí
a hledal místo kde tráva pamatuje otisk hýždí - abych hlavu v ten otisk uložil
marně
nedávno stroj vytrhával kmeny
_
hlava když uložit chce má všechnu moc i všechny zámky
a krásy nikdy nepřebere
to každý list břit i stvol náhle pamatuje jen vtisklé tebe
i má ruka je rukou tvou
vítr nabral pylu mrak
plýtvavý a samosprašný pohodil jej nad cestu
vyšlapali dva na kolech rytmicky sehraní
ona byla štíhlá
on z mlhy vykreslil -hlavu - tvář muže - tvého muže
mozek mi zbytní v nohavici
posouvám zadek v nebe
k zemi líci
Řezníkové
řeznice jménem Řezníková
dejte mi šunky ochutnat
můj jazyk bude pak - na vás básně psát
Daniele
…ale jistě jste inteligentní a v tomhle směru - by se slušelo napsat na vás
na vaše tělo
báseň jazykem hbitým - báseň nevšedních obrazů
nevšední tahů
nevšedních zvuků
rozeznít struny mezi žebry
až souzněním
probudit jsoucno v přelivu...
předvádím své nedostydky
Pohnutek pohůnek
v praku hlava
připravená vystřelit mi mozek
opakovaně
rozevírá čelisti výronu
_
komu podržíš kosti ve věčném souboji dívky s chlapcem?
co vyhnije nepostavíš
(střihači básní)
dívka chodící po pravidlech slov
napít se touží piva - hlavu pod hladinou
jsem zajímavá ukazuje - nebo z láhve fyziky nikdy nepila
Alice má prsa
Ema má maso
prvně žitá poezie – podruhé poezie ve slabinkách
mladík Čadí novotvary
afro zkrácené na začátku vlny
_
v látce (provizních to plavek) tři muži zabořené tváře
vypité je stále nalité
hledají ženu z aviváže
na všech jsoucnech člověka nenechají suchou nit
(a femme fatale- matka i Pampeliška)
Vlado Matuška
za jménem úsečka - křivka radosti
osoba jednorozměrná od sádrových botiček na cestu
(toužím být Kaligulka – smilnit několik let – zvířecky a bez zábran lidské fantazie)
po srdce prorostlé tukem
od kosti schází údy
vesmír vystavěných planet co zhroutí se – na hrudi korálky
? věčný vnějšek života jest
maso ani prach se neprolne
vánek jde loukou Pampelišek
vánek čistý jako faleš
Ženský akt
ženy se přikradou od zad
po hrudnicích praskají obalové bubliny – fólie – fobie - fób blije -
vášnivě křupne vypustíš
-
změnou tlaku je teplo nebo chlad
přijde od ženy od pozice od žeber
Z desatera
nenapíšeš báseň na ženu bližního svého
na letním stole někdo spletl vánočku
houpací síť
mlsná Smrtka vylupuje hrozinky
voní těstem prsty
s políbením na hřbet – můj
odbarvené vlasy proplétají klíční kosti
v žebrech třepí se
hrudním košem proletěla světluška
v útlých kyčlí pánev ženská
otvorem neprošly děti – nikdy
jen vyhaslé Slunce Pampelišky pouští větrem půlnočním
miluji
toužím souležet
Rozhovor s něžným a uslintaným …
přece jen mám koule
a v mozku dvě prázdná místa oválných tvarů
zde končí vše
co řekne žena v náznaku
Panenská průtrž
bezdětné učitelky zestárly
promisky byly v hledání
lesklého hřebce naběhlého v tepu
mocných údů nad Taxisem jen do slabin bodnout
dřít intelektuálním oraništěm - třídní důtky
co krok zchromlí se bořili v pravopisu
pod kopyty měkko
být
bít
_
plechem ještě teplo válců
vybroušené hlavy cinkají smrštěním
vločkám odtávají prsty paže žebro
pronikají ve štěrbiny - rozevírají vrásky a mrznou
zvedat již zbytečné kapotu od šmíru vyučeným
Od suchého k lapenému
zdá se mi že jsem motýl který si vzal do hlavy
že lítat z kytky na kytku ho nebaví
a rozhodl se hned
pro nejkrásnější květ
a jenom pro něj hodlá žít
jenže to už se v té písni nezpívá
že to byla masožravá květina
/_
toužím po sotva zvlněných hrudnících žen
kapsy na plast které bez peněz zůstanou krásné
ne pro mne
pro-mne na světě není
a velké nosy otevřených chřípí
co Michelangelo kouzlil se zdáním vkusu
mramoru prach z dlaní pouštěl
k velikosti radních
Davide!
králi židovský na velikosti záleží?
a všechno chmýří co na dech se laskal
zůstal jen vpich spařené svině
strhaných voskových figurín
hlídač já?
následovat achillovy paty bych svedl paní
chtěl
výraz mi zbrunátní jen co se k vám přiblíží - byť bez žihadla trubec
i zuby vlčáků mám
protéká jimi Pavlova slina - hned co se usměješ královno
hlídač já?
Čárko dnes konečně se stínem
konečně léto
snad proto vzpínal jsem na tebe s touhou poustevníka
i vzpomínat se píše vzpínat
fantazie je
rovný proutek s pupenci studené vody
na drobném prsu několikrát prohnuté slunce
z mušle perla voní duhou
jiskříš
Kdepak je rozléváš ženo
které je těžké pohlédnout do očí
muži zvednout panenky
když tolik váží
žena před níž jsou si rovni tíhou
vzácně
intelektuál a dělník
zloděj i poslanec
Obdařená pohledy – další verse
Kdepak je rozléváš ženo Procházková
ty které je těžké pohlédnout do očí
muži zvednout panenky
když tolik váží
žena před níž jsou si rovni tíhou
vzácně
intelektuál a dělník
zloděj i poslanec
dokonce i já básník plochodrážník
co raději krouží na Markétě
než Prochází motokros
/_
chtěl bych být tlačítkem zdviže
přízemí
_
holky filozofky z nejvyššího patra
na zmáčknutí
neonku rozsvítit
/_
chtěl bych být tlačítkem zdviže
přízemí
přímo uměřovat schodů stupně
nejvíc ze všech ohmataný
_
holky filozofky z vysokého patra
po zmáčknutí
neonku rozsvítit
O rozbalený plech pleskaly tenisky
odrážel léto stříbrný
mé šlapky odrůstající
trhaly kliky plátýnka
výkřikům poštolek
co ze zubů vížky roztáhly křídla
nad Letovice
nad zámek
nad mou hlavou stříhaly
lovit
okolo mrtvých hradeb živo žilo
rozděleni mladí chytali se ve hře boje
moje první - čistého Ó mezi pysky a nárty
z jedné čtvrtiny pravá cigánská
naředěná kýta
očima jazyky žhnula - atletka ČKD
na jiném plechu s jiným lehla ve hře jiné
kam jsem nemohl běžet
Radce
píchat do hnusné staré ženské nemusím
naštěstí
miliarda mladých štěrbin mě nevpustí
objekty
židle auto duše
odevzdávám se
po lži zůstává chřtán
obnažila sliznice
hraje si se mnou žena
směje se a vytěžuje
ve mně svoji úctu
na palec místo prsu
vykázaný jsem na lůžko pod nehtem
dítě nahé odkopané - chvěji se
včera moje
dnes šťastná je bývalka svou mocí nad mužem
dokazuje si a
zítra pohrdá stopařem
(Hutě, malá vesnička zasazená mezi skály v údolí řeky Křetinky)
rychlý dech pod zákonem
otec s majákem mi sliboval partu příslušníků
co vyběhnou co
odradí nešťastníka od čísla
ano třináct ale prsa vrcholného sedmnáctého století
dnes
dívám se na tvář v knize tváří
konečně nepochybuji že děda byl cigán
mažu oleje na ta slova písničky o vlasu a ohni
prošel jsem tvými filckami
milenci
byl jsem milenci
- spaření to kapouni
co jsi vylákala na jedno smetiště
chtělas vidět nože
blýskat očima
naběhnout si na krev zduřelé sliznice
zbožšťuji na všechny věky tvoje oči
rozžhavené Hutě
„Google vyhledej!“ poroučím ti na kuří nožce
hlavu ve dvou oknech
small tits porno tube
Vlado Matuška Národní Knihovna
? který výhled ukojí
bude se onanovat
za černě namořeným plotem
z planěk v černých chlupech
dvě oči dychtí
milejší mi byly vždycky kočky u žen
ulízaný pes bych vydržel
žít
jednou v zoo jsme si s pumou hleděli minuty do očí
pohnutí - bez
- měla vědomí o sklu
mezi líbající lesby strčit jazyka chci
ta-je
abych zvěděl všechno – úplně všechno
nasadil bych tomu korunu
na svoji hlavu
uprostřed zlatolistých růží med kape do postního kostela
kape do postela
ještě jeden krok udělám ke stejné modlitbě
á?
král jsem
poznal jsem
prostředníkem levé ruky tlačím na podstatu
v prach
honím se
V samo - obsluze
v regálu mlasknuté
jako kus masa
na pokraji spotřeby
do data
povadají
prodávají
moje varlata
smradlavá nemytá
tekutina lepkavá
odkapává v špínu
inspektor
Darwin
doplnil pod slevou
hysterickou
pro život
nevhodné
svět padnul
na hlavu
nebo mám já otřes mozku
z čeho?
lidé bloudí
popelaví
oči těkají v samotu
nedotýkají se svými pahýly rukou
kosti sunou se bojištěm života
hrudi rozdrásány
pulsuje v nich rosol
u některých sype se zas
prach co měří v hodinách
místo krve
volám na ně
hlavu odvrací
maso odpadá od kostí
zuby drkotají smíchem
bolestným
prosím lidé pohlazení
nikdo neslyší prosebníky
jen pokřivená ozvěna
navrací se
vytrvale neodbytná
chci k nim udělat krok
vyjít vstříc
zavázat jim rány
ošetřit bolesti
uklidnit oči ve víru
obejmou je
sebe
dělám první krok
a padám v kolena
natahuji ruce
v oči se mi vžírá děs
namísto laskavých dlaní zvednuly se
pahýly kostí
ostřejší břitvy
chci se probudit chci se probudit
živote chci se probudit
I.
vkládá mezery své existence plod
kdysi
černá kočka zubatí až šíří neprojde
tam kde pampelišku čert zalil pro feny
orosil okvětí z otvorů a hovoří
nehodlá mi
II.
v oku uvízla plotice a čeří vodu
maso obrat kostlivci nelze
smrt je návnadou smrti
jsoucnost bít můj potenciál kopulove
chroptí z klobouku děravých kolen
vydláždila si
kozelec bez žen a hýždí
v portu chudých
smyčka života
zeje v pytli
na půdě semeno uschne
Test, just a XRumer 23 StrongA
I'm truly enjoying the design and layout of your site. It's a very easy on the eyes which makes it much more enjoyable for me to come here and visit more often. Did you hire out a designer to create your theme? Outstanding work!
naříznuté varle
smrdí chudobným chtíčem
jen preference rozštěpí pysky
a mince polykají pochvy
automaty požitků
emoce sekají řezníci vzdechů
až zalknul mi ohryzek
chcípne suchem obnažené semeno
v dlani bez chlupu
neochutnám děti
co usmály se schopným
Uvadá zhas…
házím k slunci kruh
marně
poslední stéblo mi shnilo v dlaních
a plný boje zakusuji andělíčky
když nade mnou uzavřel se
čas
propadám se v hlubokou tmu
volám naději
prosím…
Krásný den-ráno alespoň Vám veselomyslní
ráno ve dne co jednou za čtyři roky jest
když minuty let minulých přetečou
jsou přísně hvězdáři svázané
i oni sami v polapení gravidity
stvoří další den
den který je navíc
a přitom nepřebývá.
_
Nejhorší dny jsou snad ty
kdy venku je vidět jaro
a přitom vládne zima
Morana a samota
nešťastná láska - neláska.
vše to co by se dalo a nejde.
_
Dneska jsem zase jednou chodil
nad krabicovým lékem ze Španěl.
vůle se zapletla v provazech
a jen tak, tak vyhrála na body
ale mnoho slunných kol
ve své zimě nevydrží
skončí KO a bez přípitků
po takové prohře bolí další dny
i jejich rány
mnohem, mnohem víc
V sobotu tatínek často vstával brzy
nešlo mu spát
a chystal synům snídani svým
med roztíral po krajíci
a když nás probouzel ze snů
usmíval se…
a já nečistil zuby nikdy
židlička mi studila rozpláclá stehna
nahý jsem zakusoval do sladkého zdraví od táty
pro mé dobro on stál přísný nade mnou
„to teda dojíš“
já musel poslouchat
dokut jsem nezvracel
po každé
jsme si vyjeli
na zahradu
s malým bráškou vytrhávat plevel
nebo ve škrpálech okopávat rebarboru
když zámek rozedral mlhu nad loukou v šeru
a cigaret - pauzíroval tatínek
dál rodina v hnoji tvořila úrodu
svorník
a táta rozdával přebytky známým milenkám tetám
všichni věděli o dobrém člověku
a ten se kočkoval s jejich dětmi často
nadšeny mi šeptaly potají pak
styděli se
„ víš jak ti vašeho tatínka závidím“
do dnes nesnáším med
dnes
strom
vsazený na prudký svah
ve stranu půlnoční
má kořeny v balvanech
porušeny
zdrceny
jednou
až podetnutý padne
jeho léta kruhy budou se číst
nespočtou se
dnes
tak krutě zhusta roky běží
rozechvělý paže k slunci pne
nedokáže mízu protáhnout
v květy
plody
až
jednou
strom
podetnutý padne
padne rukou známou
padne rukou cizí
padne sám
padne
v prach
Udusaná hlína
sem tam z vázy střep
a ucho hrnku
jinde žlutý drn zas
a na provázku polámaný bubeníček
tam kde po oprýskané omítce
běží po zbylých pěti
pavouk – sekáč…
na betonové skruži
rezavá pumpa
co při práci naříká
a k ní se vilně líše
naježená černá kočka
ničeho nedbá
hluboké studny
jenž dávno nevydala pitnou vodu.
hlasitě přede…
prohnilé dveře prádelny
kde vyvařuji prostěradla
skrytý závojem pekelné páry
upocený v podpaždí
snažím se cíchy vybělit
a pak po pavlačích
sousedům a slunci před oči
vystavuji zašlé skvrny krve
a tak…
v rohu plno harampádí
co se nesnaží předstírat
že není
a lidé okolo procházejí
hlavu vysoko vznešenou
bezděčně si přihodí
jen tak..
podprsenku zdobí pampelišky
sádrovou botu na spaní
zahnízdil vycpaný holub
co již dávno pozbyl letku…
uprostřed dvorku je mříž
a pod mříží kanál
stoka co plní řeky
a řeky putují k moři…
tak todlencto je můj dvůr
můj dvoreček…
Rodin
v blok skály
prohlédl hluboko víc než sousedé
kde pukliny jizví vzdech
měnil
tesal údery dlátem
a těžká slova padala v prach
kámen přivoněl potu
procitli
splav
široké paže rozpřáhnul
napnul v provazci svalů
a mezi břehy
zasténal
důvěrni mu naložili mnohé i víc
nestrhnul v proud životy
a nové stopy umožnil
v půdě
usmál se
…další…
už jediná mě chce
až do morků kostí
podrobit
_
podobat se
milá mi
souloží - bez vnitřností
,
živote
dal jsi mi mozek z pevnějších
citů a citlivostí přelil moře
i múzy ulíbaly chlouby v um
a pak
pak jsi mne Ďáble poslal žít
Bolesti
před kašpárkem se zlomíš
a lámeš maňáska
to ukazováček v hrudi
neudrží přímku
převrátí kouty úst
Sen o ráně
miliony kamínků uloupané břidlice a ruly vychladnuté
vaše ruce házely
ruce kterým jsem kdysi věřil a modlil se k objetí
opatrně jste házely aby kameny nezabily
abych v horizont šel pro další švih
špalírem vznešených rukou nad svoje starosti
jenž činily jizvy s radostí
a když jsem upadnul schoulený v embryo
ruce přestaly
tolik laskavé podepřely chromou nohu k cestě
vyčkaly třetí krok - teprve pak hrana rozsekla čelo
a do rytmu ruce tleskaly si vzájemně
propojily se svazkem potřeb
spojily klouby v praštění života…
_
měl jsem sen - kdy já na vybranou dostal
a zvolil bránu z milosti
Sen čtyřlístků
jak konejší kosy tah
víc než matky kolébání
k zemi padne prázdný klas
či otava otřásá si
rána rosy
v půdu padne čas
jak konejší kosy tah
rytmické se přiblížení
a roj-nic lidí tlačí patku k zemi
to šťastný čtyřlístek podetnut
matrikou sevřený zůstal
jen
motám krok - sjetý dnem posledních let odpočetí
rozdupávám lidské články vyhořelého paliva
po cestách prší hustější psů
_
toužím stvořit představení hodné umělců
prorazit největší lidskou buňku tou nejmenší z lidských
bičovat zaostalé
smát se
_
jsem unavený
chodidla obalená - koulí
Šalba ramen váhy
kilo zlata se nese lehčeji - světem
než kilo vyrvaného peří
z perutě
Zbytečný…
už nepůjdu na žádný pohřeb
a na který mne dovlečou
nebude živáčka
Šroub
tam kde závit baští železo
není matka
cha cha chamt Oidipus
Hluboko jsi zapadnul poutníku
zabloudil jsi v čarách zmatených
které číst Slunce nedokáže
světluško napájená touhou
proč svítíš na prdeli?
upřímněji se modlit ani nejde
ach bože
cos to vyvedl?
ty jsi ale zasraná piča
-ale ty nebudeš
nemůžeš být
toková svině nejde ani vymyslet
jen lidi
vychcípejte
pomalu a bolestně
do posledního
Hlavu jsem prostrčil dírou a uvíznul jsem v kohoutku, a tak na smrt jsem odsouzencem života s věncem okolo hlavy a bobkovým v týlu.
Neštěstí zrodu se stalo 13.5.1968 a už nemohu jinač, než jít světem v objetí. Lidé mě potkávají, kroutí hlavou, tou mou a povídají si o mě
„to je ten…“
Od doby krvavého čápa, stále pajdám, chůzí světa chromý a zpoza chtíče zploděnce, kradmo mžourám na svět rozparkem máminy sukně.
Nic neumím a ani nechci umět a těch pár slov kterými se vyjadřuji, je nezbytnou nutností odpovídat všem pomatencům na otázky typu, proč konečně nevyžbluňknu zcela hlavičku o beton na tenhle nádherný svět, a tak já se musel naučit slova, abych nebyl vyrván z lůna štěstí a odvracet
„ne děkuji, ale zde v - no tady je líp než mezi vámi“
a občas i jazyk vypláznu na brouka a slynu pohodím v propast šlapek z moci se po kroku.
Tolik moje biografie.
potkal jsem fotra neodpověděl na pozdrav
zachází křehne
za chvíli bude bezbranný jako dítě
možná bych jej měl přece jen navštívit
a zmlátit jej pěstí až se pochčije
donutit jeho kolena na prahu hodiny klečet
vždyť si zaslouží…
napínal jsem lýtka pod čelem rodičů postele
syna slyšet mlít semeno na prázdno - jaké je?
první ženy v obrazu míhaly se cizí-tak blízké ve chvíli
reprodukovaný hlas
jalové zůstaly sny - jsoucné
obrázky madon v jedničkách i několik nul – dnes a stále
s masem nemnohé znám
modlím se
odkapávám slzy do koberce
Antidepresiva
budu žrát
-srát chcát-
proudem řeky Svitavy ryby spokojené - unášené
…
toalety moderních vlaků vědí že z člověka nic velkého nevypadne
konstruktér zastupuje vyšší prozřetelnost
pes barví cestou
dává najevo svou dominanci
pod ocasem se mu leskne Slunce
poměr varlat k tělu
k savci druhu
poměrů samic
schoulila bys v ručku slečny nejdrobnější
moji spermobanku skrovnou
kterou nejvyšší stavitel odsoudil
věřit - čestným slovům
v mezích pysků - bradavek pronášených
a splátkám
trhacího kalendáře
vykřičený na náměstích
vyhlašuji úpadek
můj sebraný hnis vydal se v broži
a číslo v sítích už je na čekané
básník Vlado Matuška 1968 –
dvojčata
jen vzdech v nekonečném proudění slov - mých atomů
všemohoucí
póz a bosonů
na pleši jest krůpěje pot a v něm odlesk boha
chirurg
skalpelem šermuje proti kose
na interně zdrogovaný Charón potácí se mezi břehy
uniformovaná sestra zadek umývá
šourek
někdy i krmí
už čeká dvojče
1968 –
na holeni bledla jizva
šroubů platina ohýbala chlapce kostí
mezi kohouty držel se madla
víc na východní polokouli seděl
a každá nerovnost o beton drncla houpáním
dřevění kouti kokrhali
senem se mísila vůně udusaného oleje
v půdě magacín
pod stropem na skobě sportovní kolo - duše unikly
-
trámy prošel oheň
černé pukliny žeravých strávila voda hospodáře
pantátovi zůstalo stavení - bytí rodina
kovárna zde bývala
vrabci vybírali mezi slepičáky
křídla zlodějská mohou i létat
pokud za vaťákem opřená vzduchovka
dnes muž mezi kohouty víc na západní polokouli
madlo prasklo
houpe se
v nerovnosti o beton
dřevo pařátů kokrhá
vybral jsem letákovou schránku
vykupujeme zlaté zuby
protézy …
před spaním často vynáším odpadkový koš
v noci chrápu a na radiátor klepe sousedka
prožívám nezvyklou intimnost muže a ženy pro mnohé známou
leží pode mnou
mezi námi beton v panelu
je starší o několik let a sama vychovala dceru
slečna vydechuje ještě o patro níž
na radiátor vyzvání v čas obědu
vyprázdnil jsem schránku se svým jménem
vykupujeme zlaté zuby protézy
snad zemřu jak unavené zvíře v chladu
_
dejte mne do rukou děfky
ještě ráno za zimní tmy ať roztřese své kůže kosti
unavené co obsloužila mnoho mužů
a od kořínků jí hnědne vytlačené Slunce v blond
děfce s malými prsy kde červené bradavky nesou otisky mastných palců
prsy honosící se formou databáze
dejte mne do dlaní do prstů kostnatých a nehtů do špičky broušených
aby můj popel zalezl
míchal se se spermatem těch co oblaženi byli
v antické pojítko malty
zaplaťte jí kočce za cestu od chrámu k veřejnému domu
ať mnou poutníkům kluzko posype
hned za pádem poslední vločky
na jaře ve spárech chodníků zase vyrostou pohnojené
pampelišky
hledal jsem v černobílých fotkách svůj úsměv
kde se zahazuješ má vraždo?
kudy tě čerti nosí?
příbytek máš dávno nachystaný
podívej se na mne!
mačkám všemi otvory
vypadne něco?
mohu tlačit jak chci dítě nedokážu
slova slova slova
rozežhnout světlo otočit Zemí
jen slova co zhasnou po vypnutí
odříhnutí
líbla tě pod bradičku holka jedna
s nalitými prsy
břichem co protrhnout blánu světa
ráda
rezonuje ve zraněných
kde smysly prefabrikovaných necítí
na stejné okno
průjem
na poklopu od ráje
vykutálený knoflík šmátrá kde
nechal tesař díru
- vezmi si chlup žebráčku
zamrzlý stu den
na schodech od chrámu kolena provrtaná
měďáky vyhazuje
nad hlavy stříbrné co kuplíři obrousili - nos ohrnuje
nevoní mu
i list Boženy Němcové by nesebral
tolik bojí se žebrák
na srdéčku bubnuje - žeber rota
píšete
že jsem Váš program psaní mezi něčím a něčím - bavilo mne představovat si
- jsem drcený mezi rychlíkem z Prahy a osobákem do Letovic
co asi zbude z člověka když výhybky si usmyslí?
koleje zavedou v jeden čas povolná stehna?
která ocel vykostí?
řez nic
sevřou je ta nevtipná prsa vagónů
zaskřípou výš do fistule
po unikavý žmolek - lapený praskne
vysvlečou i páreček ze střev
jen kožka-před panty přibouchlé
- vybízím vás krásky v kozačkách
račte si špínu z bot odrolit
možná jsem jen prázdné místo na stole
to které vznikne po snědené polévce
čekající na talíř guláše
košer vepřového z ruky Květuše - otisk palce v keramice
čistý flek vypraný z hostů ze šťáv prasat
šedla špína před stavy smyčky
jsem vaše nenasytnost
hladina v žaludku co očekává kulatost a přísun nadýchaných knedlíků
co když jsem ještě titěrnější čas - část
pouhý požitek za douškem kávy
než mne spálí táhnutí filtrem
nebo
k vám se hodí zavřený Puškin - právě
a nachystaný Asimov
a já jsem obrovský prostor mezi nimi
reálnější než sousto spolknuté
klíčím – plodím – vadnu – hnojím
papír i tuha co si nevymýšlí
jsem parazitujícím uchem co své pavučiny v letokruzích spřádá smrti
jsem skořápkou co pamatuje
hladina po dopadu
i dlažební kostka
jsem
jsem velikášství?
pouhý hřbet
zasunutý mezi svazky
útlý
běda!
práší se na mne mrtvá kůže
obal co zpráchnivěl
roztoč
čekám otevření
i když obratli - mícha vyschla
plotýnka pokrytá vrstvou pudru
drhne
v prachu ze všech řití ze všech potomků jenž se mi nenarodí
jsem?
ale to přece už bylo
před monitorem rozšklíblé piče já si honil šulina
na víku popelnice dětské papuče
za oknem oči zamlžuje dech
v zářivé vestě muž nedokáže napsat báseň
ach Jolano bože
konečně jsem prozřel v tuposti
a mlčet bych měl pro dobro lidu
jak vytříbený sluch váš
lížu paty v křeči
sarkastické
Jako mrtvý jazyk zní lino leum
jako mrtvý jazyk zní lino leum
vlní se mokrem pod nohama
kuchyně
brambory hrášek
do krásy prorostla krkovička
nakrmím /
všechna vás nakrmím má milovaná srdce co ležíte v žaludku
Na den
na den štědrý
daroval jsem si Napoleona
pod televizi
pět hvězd – tolik lásky jsem projevil
nad zvěřincem oheň strojí
/_
všechny mé jazyky
prošli jsme spolu světa kus
v botách
kulhali jsme
s ženami řeči
všechny mé Messaliny - Agrippiny
pod cizími šípy i zdrženlivé
kulhal jsem pro lásku chudý
čivou bohatý
s mřížemi mrzák od postýlky dětské
všechny mé jazyky
být tak jednou-jednou jedinkrát člověkem
milovaným ve stálosti
být jednou člověkem
_
nic nejsem
kdo jiný než já co kulhám životem
by ti rozumět měl
co hrbáč jsem zkřivený a je mi vidět pod levou paži
úkosem
kdo by chtěl políbit obejmout pohladit královského zmetka
záviděli jsme i plyšovým ovečkám
rozumím ti Richarde
ti co bez hrbu na zádech zasloužili si prs naplněný
ukojení
za štítí se psychopatům
vrátit všem
osolit špetku
otevřít za rohem do masa
a zahrabat obal člověka dokud ještě nevypustil
na náměstí Svobody
pajdáš přede mnou holoubku - na temeni lysinu
fasády - hlavy trnové koruny mají
parapety bodce
neodpočineš si – pajdáš hluboko přede mnou
bo já kulhám za tebou
co když jsou všichni lidé nespokojení a jenom já jsem bolestí vnímavější
ve strmé křivce vyletěl vzhůru
je přetažený
na pádové rychlosti
za tebou nemohu
Za ušima
když budu uhlazený
tak budu pohlazený
magnetická litero
jenže píšu od průseru
bez metafor
prostě seru
boule v tlustém střevu
Kauf země
osahat práci znamená pochopit
do schodů stoupat
tajné schránky
abys přečetl pro analfabety
letáky ne
nejčtenější knihy
Kaufland
špinavé ruce od tiskařské černě
otáčím závisti minci před sídlem okázalým
art - podnikatelské baroko
- jsem chytřejší
jsem talentovanější
jsem kreativnější
on vlastní reklamní společnost Art
bydlí si v baroku s mobilem na uchu
mít strýčky na hladině pod vodou to neumím
/_
z jedné stany lžíce
z druhé jazyk
do patnácti stovek sunu přeházené kosti
stravuji se
pes co honí svůj ocas
patník nevidí
lízané a nelízané myši
inkubátor
uniformovaná žena navlékla otisky do gumy
každým mým posráním vrcholí něha
stojím v bludišti
vylízané myši se nebojí
hledí za roh s perspektivou
učí se
a nacházejí
stojím posraný v bludišti
hledám sevření blízkosti
zatracený jsem
zase odmítnutí – smazání
že by všichni všude znali mne psychopata?
spíš to je prostě můj život
zasedl si na mých varlatech
hoví si
do měkkého hemeroidy vytlačuje
opuštěný pes sere na chodník kde se mu zachce
pokud má z čeho
jdou mi na ruku sociální dávky
hezky a přímo
jen chodníků málo
kde si ze sraček ulevit
kde se kočky hladí
neexistuje dost velký patos aby vyjádřil depresi
neexistuje dost deprese aby obsáhla pocit opuštěného mláděte
na černé zemi
před mordou hyeny
palcem od nohy šidí se
když byla matka na zámku pod zámkem Šebetov
neměla jediný šedivý vlas
jen přivázané ruce aby si nevyškrábala živou kost
aby neutekla – nevěděla by že volnost vede k smrti
neznala mne syna a konečně ani manžela
bavila se jako malý chlapec - já v ozdravovně
skřípala zuby
náhle propadala prášky v zlověstný smích
kvartálně jsem schránku jménem matka plnil sladkostmi
myslel jsem na všechny kazy které se lepily
kterých se už nikdo nikdy nedotkne
nedovedou kanálky nerv k pocitu
k bolesti