Křídla samoty
Nic se neudálo.
ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu
hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“
zajeté, jako několik předešlých…
samota
Další den jako včerejší, předvčerejší, před…
Dnes přiletěla sýkorka
ten nejdrobnější druh
v čase
zjevila se spíš dopoledne, než ráno
gecla sebou na zábradlí loggie
aby se nakonec odvážila i dovnitř prostoru lodi
protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli
kde z opěradla
jedním okem bedlivě pozorovala
trup a dno mé lodi
a když zjistila, že nenajde potravu
změřila si mě
a frnkla
Přiletěla ve stejnou dobu jako včera
vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“
vzpomněl jsem si
že jako dítě jsem vydržel
celé krátké hodiny těsně za záclonou
a pohlcený tajil dech abych nepolekal
a zkamenělý pozoroval kosáky
hejna vrabců
i vzácnější koňadry a moje
laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic
přidávala jim i vyvařené kusy loje
a já pozoroval balet křídel
v teple
chráněný domovem
před mrazem
… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice
Dnes jsem sýkorku nezahlédl.
přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?
za dávných let mého capartoství
je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda
děda
vzpomínám
a vůbec kam se poděla máma s tátou?
když si vybavuji dobu otlačených kolen
uvidím babičku, dědu i tetu Alenku
ale kam se zmizeli rodiče?
vím že byli přítomni
okolo
ale ve vzpomínkách nejsou
nebo jsem je vytlačil za okraj rámu
proč?
Byl jsem nakupovat
nebylo mi vyhnutí
po týdnu jsem zase viděl ty lidi
cítil je
dokonce jsem se jich mohl i dotknout…
a lidé byli hladoví
očekávají totiž příchod lásky
a tak plnili nákupní vozíky
majíc nadosah
pokladnu
jenom zaplatit není třeba
já…
setkání s lidmi je mi stále bolestnější
neunesu poznání jak jsem chudý
chudý duchem
nebohatý charakterem
invalida láskou
uzamknu se
už nevylezu
Na sýkorku jsem si vzpomněl
přesto slunečnice nedonesl
lenoch…
Nic, prázdno…
Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí
obral jsem si libové
a zbylé
vystrčil na mráz
na dno
pod jedinou, plastovou židli
mé prostorné lodi
snad přiletí
Štědrý den
nepřiletěla
Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi
jestli neuvidím stopy po stravování
a tak stál jsem úplně nahý
v řízném vzduchu
beton mi pálil chodidla
chlad sevřel moje nepotřebná varlata
a já zkoumal mrtvé maso
žádné vpichy
nikdo se neživý
nikdo nepřilétá
Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ
z obav aby se ke mně nikdo nedostal
pozdě
neschopnost je dávno se mnou
marnost je zabydlená
Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku
navštěvuje mou loď?
pokusím se být ostražitější
Nastal unavený konec
roku
devítka vymázla osmičku
věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách
nekonečno ve smyčce
a stejně se nic se nezmění
sýkorku jsem nezahlédl
nedoufám
Dnes napadl sníh
snášel se ve vločkách
lehounce něžný
jako by nezatěžkán svědomím
kolik tvorů vyhasne
pro jeho studenou krásu
Najednou v podvečer se objevila
ona
Třepetavá
dosedla
rozvážně se rozhlédla na pokraji
a pak se pustila v dílo
dva klovy
jedna kontrola člověka
za sklem
obezřetná
snad byla sytá
když vzala křídla
Zase jsem ji nezahlédl
smutno mi
a večer přemýšlím
jak jí asi je
té drobné křehké
v temné mrazivé noci
dnes
najedla se hojně
má tepla dost v hrudi
nezmrzne
a čiperná unikne ťuhýku
i jeho háku
ve špižírně vyschlých schránek
ano snad
a možná
možná její dcery pra pra
budou hojně živy
tučnými červy
z mého srdce
jenž neuniknou bystrým drápkům
a červům bude nic platné panického úprku
v píďalkovité omega
konce života
počínající alfou
Žij Třepetalko!
Další novější úprava:
Křídla samoty
Nic se neudálo.
ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu
hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“
zajeté, jako několik předešlých…
samota
Další den jako včerejší, předvčerejší, před…
Dnes přiletěla sýkorka
ten nejdrobnější druh
v čase
zjevila se spíš dopoledne než ráno
gecla sebou na zábradlí loggie
aby se nakonec odvážila i do vnitřního prostoru lodi
protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli
kde z opěradla
jedním okem bedlivě pozorovala
trup a dno mé lodi
a když zjistila, že nenajde potravu
změřila si mě
a frnkla
Přiletěla ve stejnou dobu jako včera
vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“
vzpomněl jsem si
že jako dítě jsem vydržel
celé krátké hodiny těsně za záclonou
a pohlcený tajil dech abych nepolekal
a zkamenělý pozoroval kosáky
hejna vrabců
i vzácnější koňadry a moje
laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic
přidávala jim i vyvařené kusy loje
a já pozoroval balet křídel
v teple
chráněný domovem
před mrazem
… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice
Dnes jsem sýkorku nezahlédl.
přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?
za dávných let mého capartoství
je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda
děda
vzpomínám
a vůbec kam se poděla máma s tátou?
když si vybavuji dobu otlačených kolen
uvidím babičku, dědu i tetu Alenku
ale kam se zmizeli rodiče?
vím že byli přítomni
okolo
ale ve vzpomínkách nejsou
nebo jsem je vytlačil za okraj rámu
proč?
Byl jsem nakupovat
nebylo mi vyhnutí
po týdnu jsem zase viděl ty lidi
cítil je
dokonce jsem se jich mohl i dotknout…
a lidé byli hladoví
očekávají totiž příchod lásky
a tak plnili nákupní vozíky
majíce nadosah
pokladnu
jenom zaplatit není třeba
já…
setkání s lidmi je mi stále bolestnější
neunesu poznání jak jsem chudý
chudý duchem
nebohatý charakterem
invalida láskou
uzamknu se
už nevylezu
Na sýkorku jsem si vzpomněl
přesto slunečnice nedonesl
lenoch…
Nic, prázdno…
Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí
obral jsem si libové
a zbylé
vystrčil na mráz
na dno
pod jedinou, plastovou židli
mé prostorné lodi
snad přiletí
Štědrý den
nepřiletěla
Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi
jestli neuvidím stopy po stravování
a tak stál jsem úplně nahý
v řízném vzduchu
beton mi pálil chodidla
chlad sevřel moje nepotřebná varlata
a já zkoumal mrtvé maso
žádné vpichy
nikdo se neživí
nikdo nepřilétá
Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ
z obav aby se ke mně nikdo nedostal
pozdě
neschopnost je dávno se mnou
marnost je zabydlená
Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku
navštěvuje mou loď?
pokusím se být ostražitější
Nastal unavený konec
roku
devítka vymázla osmičku
věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách
nekonečno ve smyčce
a stejně se nic se nezmění
sýkorku jsem nezahlédl
nedoufám
Dnes napadl sníh
snášel se ve vločkách
lehounce něžný
jako by nezatěžkán svědomím
kolik tvorů vyhasne
pro jeho studenou krásu
Najednou v podvečer se objevila
ona
Třepetavá
dosedla
rozvážně se rozhlédla na pokraji
a pak se pustila v dílo
dva klovy
jedna kontrola člověka
za sklem
obezřetná
snad byla sytá
když vzala křídla
Zase jsem ji nezahlédl
smutno mi
a večer přemýšlím
jak jí asi je
té drobné křehké
v temné mrazivé noci
dnes
najedla se hojně
má tepla dost v hrudi
nezmrzne
a čiperná unikne ťuhýku
i jeho háku
ve špižírně vyschlých schránek
ano snad
a možná
možná její dcery pra pra
budou hojně živy
tučnými červy
z mého srdce
jenž neuniknou bystrým drápkům
a červům bude nic platné panického úprku
v píďalkovité omega
konce života
počínající alfou
Žij Třepetalko!