poezie a povídky vlado matuška
Ze škytáře slov


Ze škytáře slov Vlado Matuška: smetiště

Ze škytáře slov



koho čas kyne dráž – váš nikoli-věk můj

odklepává hodnoty své

třikrát relativní je

s měřením na hmotě



čas ukusuje možnosti

servíruje marnosti





mít rád a mít rád je o několik rád rozdíl

není zlo jako zlo…





v kohoutku samá voda

klokotá

v hrdle žádné zrno neuvízlo

je slepička vařená











Ach bolesti

proč taháš za klouby

pohnout se bez vás bez tebe



taháš zápěstí na provaze

za pravdou slídíš mnoze



barokní sochy ukrývají pathos českým básním

snad i kradou



pánové v kloboucích zeměměří smrt

dívkám otázky se smějí



jak skřivan šlape ve zpěvu vzduch

vyplašený z hnízda

nad vším hemžením

dupe lidství nazývané zvěrstvem



brouček čtyř kol vše živé

jsi temná kámen



farář je hrdina



králíky přehodil přes plot

psa sníst nedokáže

uhořel



modlitbu k cihle pronést

zeď

a výstřel



červený kříž za volantem zvrací

jak vločka bere různý úhel



to spáry cihel

s cigaretou dýmící



tráva před kosou prosí

tráva před kosou





kdo svědomí nevydrží

nemůže být bohatý



už počítám místa kde jsem prožil

už nikdy nespatřím je

do smrti ještě zbývá koláče díl.



již dávno cukr zakvílel hrdličkám

a básník o čem píše

já zná pouze slova









vyvařuje slova (mocný nebo politik)



mocný je hlad člověka v zlata obručí

žrát a žrát

nad hlavy úsměv spokojeně pověsí

žrát a žrát

až praskne svět



rodí se děti s ukradenou historií

kdo by nahlížel



hlavou prorazil jsem hrudě stěnu

kdeže do zdí běžet – směšné bláznu



přišel den kdy se začal bát zrcadla (věk i promarnění i svědomí)

stydko je nad obrazy

jenž nevyplňují včera let











mají o štěrbinu plodnosti víc

víc mají o štěrbinu plodnosti



v letáku z boží vůle

maňásek ukolébán spotřeby košem

zavíráme oči vjemy

po kladně blízkosti







sejdeme se někdy na hřbitově

při cestě za našimi mrtvými

dívko marně toužená

ty co jsi mne odmítala s ú pětím vážnosti života





buničina rozlézá se duchem Vycpávka vata jako buňky které ještě nemají hodnotu

srdce zaplňuje buničina

rozumu přibývá buničiny

buňkujeme sebe - vycpáváme vatou chráníme spokojenost







kdysi se rodily děti domů

zase se budou rodit děti domů

dnes se nerodí děti domů





svobodo vodo nestálá

vodo neklidná

nad každým jedním se zavíráš

v mnoha vlnách potápíš archy knih



nasypat popel do úst

mrtvým nasypat popel do úst







přiznávám se k slabostí

sebe středu

a hoďte svým balvanem svědomí

-nemusím připomínat-

všichni jste bez viny



koule dělová kuřeti utrhla

nožku – pařát napořád

to toužilo vzlétnout kuře mezi kosy

kdys

neudělá zobákem snadný krok









formulář pro komentáře a názory k textu