Pátý jezdec Apokalypsy
Nastal čas sklizně
všeho co lidičkové sobě
v potu tváře
ohnuti bičem lepších zítřků
mamonem vlastního písečku
pro národ, rodinu, sebe
hnětli homo humusem
aby úroda jejich vyhřezla
ve sklizeň zářivou
živými nestravitelnou.
Plíseň prorostlá vesnicemi městy nekropolí
vypukla v den hřiby plodnicemi
dala světlo až přešel zrak
slepotu
aniž zvon stačil hlesnout
zabloudil a nevrátí se
stavený úderem věčného okamžiku.
Vychrtlé postavy
udržují monotónní řad
nedozírný
a kostmi již nechřestí
sekáči
nepřipouští žádné nýmandství
lhostejno sobě i druhých
postupují synchronně a precizně
sunou si holiny po strništi
v celtovině šedočerné
uniformou jest kápě
nad zběleným čelem
s pohledem hlubším věčnosti
prázdnoty a zmaru
vidí
jak dítě natahuje ruce
a matka už jej co chvíli chytí
zde světlým stínem
co by epitaf
vypálený v kameni.
Archa Chárona
pod tíhou stříbrných
bere vodu slanou
z
lánů hlava na hlavě
strniště krk na krku
a uchechtaný Satan
co rozkročmo nad Zemí
a pekelnými plameny
svoje počty si kulatí…
Ani zrno na zmar!