Způsob způsobilosti!
Způsob způsobilosti!
Chromák seděl naproti dvěma spokojeným pánům. Pánům, kteří mají tu moc rozhodnout o něm. O chromákovi.
Žadatel byl usazený nepohodlně, pravou nohu opřenou na špičce. Lýtko napnuté, a tak celou končetinou vibroval neukojitelný třes. Konečník - svěrač svíral nezadržitelnou atmosféru.
Svou těžko představitelnou sebeúctu vyklepávala chromákova pata do úředního linolea. Křivě genící třepající se tlačil svůj zbělelý palec do vlhké dlaně.
Naopak, Boha rovnější starosta se smál svému vtipu.
Hulvát, říkal si chromák. Vtip sice nevnímal, ale ten smích promlouval jasně. Takhle asi zní jeho hovna dopadající do výstřihu podřízené úřednice. Tak těžké bylo starostovo h. Tak nadřazené bylo politikovo h. Hulvátství. Sekretářka s přirozeným úsměvem zavřela dveře. Zůstaly za ní dva černé šálky.
Je zvláštní, jak charakter hrubosti a politika patří k sobě, přemítal chromák. Zeman, Topolánek, Paroubek, Kalousek. Vůdcové země - majetku, neomalenci. Jediný rozdíl mezi starostou a vrcholnou politikou je v inteligenci. Zatímco starosta si vystačí se selským rozumem, elita musí přece jen dosáhnout velikosti! Až dospělého prasete.
To všechno a ještě nářez nejistoty projížděl chromákem, když registroval servilní, hlasitý smích velitele strážníků. Vynucená bodrost se držela jeho tváře z posledních sil a hrozila spadnout do propasti upřímnosti. Ještě chvíli společensky udržel veselí a pak se chytnul stébla - chvějícího se žadatele.
„Tak ty bys chtěl být strážníkem?“ vysmíval se už nenuceně člověku - uchazeči.
„Ano,“ odpověděl vojensky chromák.
„Proč?“
„No,“ chromákovi do třesu přiskotačila i druhá noha, „strážník se moc nenadře, má slušný příjem,“ na rozdíl od popeláře, kopáče, rozšířil neslyšně myšlenku chromák, „a požívá jisté společenské úcty...“ vyšší než metař, hajzlbába…
Veliteli se zachvěly hvězdičky a zase přinutil tvář k falešnému šklebu. Barva hlasu ochotnicky přehrávala jeho gigantické pobavení.
„Cha, cha, tak ty si myslíš, cha, cha, že se strážník nenadře? Tak tos mě pobavil, čoveče! Proč si myslíš, že vyžadujeme fyzickou připravenost a perfektní zdraví?“ (Od popelářů, lesních dělníků i metařů), běželo - doslova zdrhalo – chromákovou hlavou. Pokrčil rameny, aby se vyhnul lhaní. Jen ztěžka ze svého ksichtu vymačkával malé vlez-doprdele.
„Letovický strážník se celej den nezastaví. Pracuje pod obrovským stresem. Den končí vyšťavenej…“ udělal velitelskou pauzu s významným pohledem na starostu, „takže tvá představa flákání je velkej vomyl. Sem raděj ani nelez! Takový zde nechcem!“
„Mám jiný kvality,“ namítal třesoucí se chromák.
„Třeba?“ sladili dvojhlas v pozici vlády vysocí muži.
„Inteligenci. Poctivost! Nestrannost!“ bodal za slova vykřičníky chromák.
Najednou se přestal třást. Pocítil psychopatické uspokojení z toho, jak svou žádost narazí na kůl, až si vytrhne páteř. Našel únik v ujištění se ve svém dobru a jedovatosti světa, kterou on nikdy nespolkne, a to ho hřálo a uklidňovalo.
„Třeba… Kdybych slyšel rozhovor svých kamarádů, a první by nadhodil ‚můžu ukrást s náklaďákem nějaký železo z Čé ká dé, šlo by to u vás udat? A kolik za ně dostanu?‘ Druhý by odpověděl: ,Přijde od železa. Je až pět druhů kvality a ceny.‘ Teď by se do toho vložil třetí – budoucí žena manažera kovošrotu. ,Ale to přece jen tak nejde?‘ ‚Počkej,‘ uklidňoval by ji druhý, budoucí manžel. ,Kolik si vezmeš, když mi dáš tu nejvyšší jakost?‘ zeptal by se první druhýho. ,Vidíš?‘ řekl by druhý k třetí - ke své budoucí manželce, ‚tady první není žádný blbec a ví, co a jak se má! Vím, s kým jednám!‘ uzavřel by druhý. Tak kdybych tohle slyšel, budu chtít tu trojici dostat k soudu, i kdyby druhý byl zde starosta a třetí byla jeho žena!“
Načež chromák teatrálně píchnul oči do starosty, že i hvězdy na ramenou strážníka musely vědět, kdo se okolo země točí. V tom chromáka napadl ještě jeden štulec a s uchechtnutím dodal:
„Vlastně starosta má teprve druhou ženu, a ne třetí.“
Doposud po dechu lapající strážník konečně spolknul nečekané sousto a pohrdavě seknul:
„Tak to by, myslím, stačilo! Do sboru strážníků města Letovice tě nechceme. Mrzáky a flákače neberem!“
„Nashledanou,“ rozloučil se zdvořile chromák. Odpověď nedostal. Jen slyšel nadávajícího strážníka, který odmítá neslušné lidi ve svém sboru.
Nezpůsobilost nezpůsobilosti!
Chromák vešel do ordinace praktické lékařky. Zná ji od nástupu do práce. On, chromák, byl tehdy učeň a ona zaskakovala v obvodě. Ona vyloupnutě mladá, pohodlně opřená do křesla nevnímala učně – chromáka, když vešel. Zalíbeně hleděla do staniolu, ve kterém svírala tavenýho sejra. Ten se jí neposlušně vymykal, nedržel tvar a svinil ruce lékařky. Něžně přehmátla a on se poddal její vůli. Zjevně milenecký pár v objetí. Jen ona a sýr byli vesmírem. Slečna byla paní všehomíra a sýr byl ochotný se pro ni rozplynout na atomy. Ochotný proniknout pohárky do jejího těla. Sýrová vládkyně něžně vyhrnula pysky přes vystouplé kobylí zuby a skusem nechala v taveňáku rýhy. Pak opakovaně po kobylím způsobu se ohrnuly rty a chromák viděl mezi zuby lékařky kousky jídla. Taveňák byl i na rudých vysunutých dásních. A zůstal na nich přilepený, i když k pacientovi začala mluvit.
Ano, natrávený taveňák jest vzpomínkou - prahmotou, kterou si chromák pamatuje z prvního setkání. Měkké pulzující žrádlo v kobylích zubech, a až na druhém místě má chromák zasuto, že ona byla krásná. A je stále kouzelná. I vrásčitá má stálý šmrnc. Navíc, zubatý holky chromákovi nevadí. Možná pociťuje k nim i sympatie, ale ten sýr… Sýr vypovídá o doktorce mnoho.
Jsou lidé, kteří se věkem mírní ve svých charakterech, ale z jiných stárnou obludné karikatury. Nakonec z osobnosti trčí jeden rys, pro který nemůžete vidět už nic jinýho. Třeba vidíte jen díru v koleni anebo zlatý zuby.
Ale chromák nepřemýšlel, když vešel.
Jen někde vzadu, hluboko pod vědomím, ležel první obraz setkání. Obraz, kde celý vesmír je jen mladá praktička a kus požitku. Ano, požívat poživatinu je jsoucnem světa lékařky. Nedělitelný atom. Božská částice.
V současnosti se karikatura - kobylka doktorská nepřevlíká do pracovního postroje. Spolu se sestrou sedí za stolem v jednokroji. V jednokroji jdou na oběd a pak zase praktikují. Medicínu.
Není výjimkou, že se kobylka ani nepodívá na problém, se kterým pacoš přišel. Vyloženě trpí, když musí něco delšího vypsat. Jako by lidi přicházeli pro ni, aby ona mohla slušně, velmi slušně řehtat nad ovsem. Jenže oni pořád něco chtějí. Kdyby prostě jen byli jako odevzdaný taveňák a ona za ně měla plné pohárky chutí. Pak by si žila spokojeně i se svou prací, myslí si podvědomě chromák. Jenže tahle flegmatická a lenošná ženská má pro chromáka velký výhody. Třeba když ho stát chtěl potrestat, že je neúspěšný, a chtěl mu dělat ostudu na nucených pracech, to chromákovi byla kobyla dobrá. Sice se trochu vzpínala. Nechtěla se zapřáhnout, ale pak, když uviděla, že formulář je vyplněný a stačí se jen podepsat, nechala se k té dřině přesvědčit. Vzala pero a podepsala se.
Snad, uvažoval později chromák, ze stejnýho důvodu nevybírala ani poplatek třicet korun. Moc práce evidovat, i když stát zákonem nařizoval, ona se nezatěžovala. Zjevně má peněz dost a těch pár drobných oželí, říkal si. Možná by musela koupit počítač, smál se pro sebe. Který praktik dnes nemá počítač? Je ještě někdo krom staré kobyly sýrové?
I když? Co když! Co když chromák zaměňuje lenost za sociální cítění lékařky? Co když doktorce přišlo nehorázné vybírat třicet korun od starých dědů a babiček?
Nemyslím si, odpověděl si chromák. Takový člověk by byl velmi vzácný. A u vysokoškolsky vzdělaných, a u doktorů vůbec endemit. To spíš mnoho babiček zaměnilo lenost lékařky za dobré srdce. Empatii k starším. Zaměnilo lenivé za zdravé srdce, co bije pod vadnoucími prsy…
Osobnostní karikatura doktorky se projevila hned v otevřených dveřích. Bez dřiny - pozdravu uhodila otázkou, aby zvěděla, kolik hokny se valí do futer.
„Copak u nás chce pan Matuška!“ vmáčkla výstrahu do věty tázací. Chromákovi připomněla zvuk hadru, když jím hodí na zem strhaná uklízečka v mezipatře. Plesk a praskot, ohyb páteře až na špinavou podlahu, a on, chromák, musí projít kolem.
„Chtěl bych něco, co mi nedáte,“ odpověděl - měl stále na paměti zamítavý zdravotní posudek lékaře, když se před léty hlásil k policii.
„Tak sem nechoďte,“ namočila vzdělanou tvář do jedovaté polívky - špíny a dezinfekce. Hodila ji k chromákovi a chromákovi zaskočilo. Jak on, chromák, strašně nerad někoho obtěžuje. Bytostně nesnáší být na obtíž.
Kdysi chromák přemýšlel, co mu vlastně vadí, když obtěžuje lidi. Jestli mu náhodou nevadí jistý druh opovržení k člověku, který je nepodstatný – a tak vždycinky může jen otravovat. Dokonce i ochotnýho altruistu. A kdyby o to samé žádal toho stejnýho člověka hulvátský president? Každý by radostně švitořil, opravdově nadšený, že on má tu velkou čest, že on může posloužit. Jenže nějaký chromák?
Takže se ptal, nevadí-li snad jemu - chromákovi – ten projev o zbytečnosti chromákovy existence? Nevadí-li mu to skryté pohrdání?
Jenže on, pajdající, dělá skutky, ba psí kusy, které nesvědčí o čisté sebestřednosti. Například chromák si často stoupne ještě čtyři metry před přechodem, když jede auto. Nechce, aby řidič musel zastavit, když bude chromák přecházet.
A když jednou stál před silnicí a otevřeným okýnkem mu řidič nadával za to, že se zastavil několik metrů před přechodem?
Chromák zareagoval vylepšením svýho jednání. Nejen že se zastaví několik metrů před přechodem, ale začne se dívat po mracích, holubech na střeše a psích hovnech na chodníku. Všechno dělá jen proto, aby řidič jistě věděl, že chromák přecházet nebude, a aby řidič mohl bez nervů pokračovat v jízdě.
Pravda, někdy chromák pospíchá a využívá své přednosti. To pak nezřídka přidá do klusu, na rozdíl od mnohých, kteří si řidiče vychutnávají s hlavou vznešenou, nadřazenou na místě bílých žeber k přecházení.
Pocitu, že otravuje, si chromák s praktikující lékařkou užije dosyta. Až přejedeně. Je mu jako dítěti, které zvracelo, když ho před prací na zahradě nutil otec sníst chleba s medem. Pro jeho dobro! Zdravý med od tatínka. Chromák musel jíst, dokud se nepoblil.
Nesnáší chleba s medem.
Nesnáší plení záhonů.
Nesnášel, když musel brečet. Nesnášel, když přivolaná zdravotní sestra místo teplé náruče na chromáka křičela: „Co řveš, vždyť ti nic není!“ A po kontrole zadku nasraně zacvakla železné mříže dětské postýlky. „Opovaž se!“ dodala a hned běžela klábosit, nebo poslouchat noční rozhlas.
Chromák nesnáší, když je na obtíž. Jenže on musí do toho krajíce kousnout, i když se předem bojí. Žádný med!
„No jo. Jenže já už zaplatil sto padesát korun za potřebný dokumenty.“ Chromákův hlas zněl omluvně a velmi nejistě. Vykolejení kamufloval - nedostatečně - značnou hlasitostí projevu.
„Musel jsem úředně doložit, že jsem nikoho nezabil, a slíbit, že pokud zabiju, dám městu do čtrnácti dnů vědět. Pak úředně ověřit maturitu…“
„To vám nedám, pane Matuška!“ přerušila chromáka sýrová, doktorská kobylka.
„Já vím. Dala jste mi potvrzení, že nejsem schopný pracovat na nucených pracech. Ale recipročně to je obráceně,“ snažil se chromák rozumně argumentovat.
„Nejdřív mne doktor Blizna uschopnil, a teprve pak posudkový doktor u policie mě obvinil z neschopnosti služby policisty. Ještě mi dobrácky povídal, že to pro moje dobro. Služba policisty je prý fyzicky děsně náročná. Cha!“ Dokonce i necitlivými citoslovci se snažil chromák vysvětlovat, jen aby vypadal špatně systém a ne chromák.
„Tahat stromky v prudkým svahu, skákat k popelnicím ze stupátka ještě za jízdy, vláčet kontejnery plný skla. Tak na to jsem zdravej dost? A to jsem tehdy dělal sedmdesát - osmdesát kliků na jeden zátah,“ uzavíral fyzickou způsobilost chromák, a přitom si stihl uvědomit, že nechtěně nadsadil ono rozpětí o deset kliků. Dokonce se stačil mezi nádechem zastydět, a aniž by si špatného svědomí doktorka i zdravotní sestra všimly, znejistěný a rozporně ke svému cíli dodal:
„Tenkrát jsem byl nadupanej, dneska jsem sádlo. To je pravda!“
„Pane Matuška, já si myslím, že na to nemáte psychicky,“ přesměrovala doktorka důvody, když do dvou prstů vzala chromákovu zdravotní kartu. Scvakla ji konečky prstů - tenkou složku samotného chromáka, a pak ten odporný hnisavý bolák odstrčila dál od sebe. Jako by se právě střetla s tou nejhnusnější a nejpřenosnější chorobou na světě. Chromákova evidence slizce klouzala po lékařském stole. Klouzala od doktorky, která se do práce nikdy nepřevléká.
Chromák se vnímáním reakce úplně rozložil. Trefila ho přímo do achillovky. Bez šípu, zato slinou jedovatou. Trefila otevřenou jizvu levé nohy. Mokvající pochybnosti o sobě. O chromákových kvalitách. Může si sám sebe vážit? Proč se mít rád, když je povahou méněcenný? Když i jeho karta je ten nejodpornější hnus, se kterým se doktorka za celý život setkala? Kterého se odvážila dotknout jen okraji desinfikovaných hrábek, a jen proto, aby ho odstrčila od sebe co nejdál? On, chromák, je prostě zahnívající odpad z člověka! Zachvěl se.
Ještě nechtěl přijmout již vyřčený rozsudek.
„Paní doktorko, on mne ten kriminálník za strážníka stejně nevezme. My se spolu moc nemusíme. Já mu vždycky dám najevo, co si vo něm myslím. Já byl u toho, když páchal kriminální čin.“
„Kriminální čin?“ uchechtla se doktorka, „ jaký?“
„No, první povídal: Já můžu ukrást z ČKD – nějaký železný šrot. Kolik za něj dostanu?
Druhej odpověděl, že jsou různý tarify jakosti.
První na to, kolik si vezmeš, když mi dáš tu nejlepší cenu?
Druhej shrnul, já věděl, že seš dobrej a chytrej člověk. Pak se dohodneme.“
Sestřička se smála, lékařka naopak projevila odpor, tentokrát ovšem ne k chromákovi, což pacienta povzbudilo. Přece jsou lidi horší než je on, chromák, a přesto zastávají společnosti nebezpečnější místa. Proto s vidinou malé hřejivé jiskry, někde daleko za stěnou studené přílivové vlny, pokračoval v argumentaci s nadějí, že on nebude úředně uznaným bolákem lidství.
„Navíc stejně budu muset udělat psychotesty.“
„A co na to říká váš psychiatr, pane Matuška?“ usmála se doktorka.
„Můj psycholog měl starost, jestli bych to uchodil. Možná brněnský strážníci nachoděj hodně, ale letovický si vozí prdele. Jináč neměl námitky.“
„Vy máte řidičák?“ hodila po chromákovi nevěřícný otazník vyzubená doktorka.
„Jo.“
„A vy jste někdy doopravdy řídil?“
„Jo, řídil. Sice už dlouho ne, kdo by taky v mé situaci živil auto, že jo?“
Zdravotní sestře cukla hlava smíchem. Doktorka odsunula chromákovu kartu ještě o kousek dál.
„Ne! Tohle já si na svědomí nevezmu!“
Jsem pro svět nebezpečnej, projelo chromákem. Úplně jej pohltil pocit vyloučenosti, vlastní špatnosti. Přijetí jen pro dobré stojí na cedulích lidstva. Pocit, který pajdavce deformuje už od doby kojence, když naprázdno hledal prs. Kdy jeho hřejivým tělem byla žárovka akvária. Kdy jeho řev byl pro lidi němým lapáním ryby. Kdy jedinou něžností byl dotek sterilní rukavice, aby mu utřel posraný hřbet. Pocit prázdnosti a zmaru, co jej hněte od doby, kterou si ani nepamatuje.
Chromák je špatný člověk! Nezaslouží si prs. Nezaslouží si roh hojnosti. Je ošemetný lidem natolik, že by neměl řídit auto. A možná lidé, doktorka, prs - roh hojnosti - mají pravdu. Je špatný, nebezpečný! mlel v sobě pořád dokola černou kávu chromák. A jako kdyby nestačilo, přitápěl myšlenky dál k varu.
Pozvolna. Říkal si, že on za šest let řízení dostal jenom dvě pokuty. Jednou jel o šest kilometrů rychleji v polích, ale za značkou vesnice, a jednou jel po půlnoci zákazem vjezdu, místem, který znal. Dopraváci tam čekali na místní. Cožpak, to by nic nebylo, pátral dál chromák ve svým svědomí.
Nejhorší průšvih s autem měl na keramickým jarmarku v Berouně. Přibral tehdy na stánek ještě konkurenční keramičku. Když šli spolu – vedle sebe spát, vypili sedmičku vína a chromák si vzal prášky na spaní. Byl unavený prací, řízením a v cizím prostředí by neusnul. Jak by asi zítra vypadal?
A taky vypadal! Ještě úplně zpitomělý musel vyjet z parkoviště, objet dokola berounský náměstí, vyložit rychle krabice u stánku a zase auto vrátit na parkoviště u hotelu. Kolegyně – konkurence šla nachystat stánek na příliv krabic a on, chromák, se proplétal lidmi, auto ke stropu naložené krabicemi, střepy. Prodíral se ostrým gulášem neskutečné energie, pulsující v lidech, přitom ještě ospalých - nepozorných rozumů. Když chromák objel půlku náměstí, kolona aut se definitivně zasekla. Stála několik minut.
Kdyby na něj u stánku nikdo nečekal? Kdyby nebyl ještě zblblý prášky na spaní? Kdyby jej nenapadlo objet kolonu mimo náměstí?
Nestalo by se to?
Rozhodně si uvědomoval nebezpečí, a protože byl omámený a nervózní, chtěl mít akci co nejdřív za sebou, zařadil zpátečku, podíval se do dvou postranních zrcátek a pořádně na to dupnul. Ozvala se rána a ani nevěděl, jak to, že tak rychle zastavil. Vyskočil z auta se strachem, kolik střepů rozmlátil, a ptal se okolních zděšených hlav, co se děje. „Máš tam kluka!“ křičela hrdelně z hlubokých chřtánů vyděšená masa. „Já ho neviděl,“ ukazoval chromák na plné auto krabic. „Musel stát úplně za mnou ve slepým bodě!“ Skoky obešel zbraň a uviděl asi jedenáctiletýho kluka zvedat se z dlažby. To už k chromákovi přiskočil chlap a napálil mu pěstí, a když se vzpřímil, dostal další… Hlava mu poslušně kývala souhlasem. Nebránil se. Zasloužil si.
Naštěstí krom odřeniny na koleni se chlapci nic nestalo. Teprve až třetí – druhý den postihl chromáka šok. Post-traumaťák. Celý se třásl. Ale nepoučil se!
Asi se nemohl poučit, protože byl často pod stresem z neustálýho nedostatku peněz. Úplné přepracovanosti. Z beznadějné situace a z absence vidiny, že by za jeho vypětí přišla někdy nějaká odměna. Třeba dovolená u moře.
Ale i kdyby měl na odpočinek dost chechtáků a mohl si třikrát zaplatit jednu dovolenou… tedy zaplatit náklady na cestu a ubytování. Zaplatit nájem dílny plus sociální pojištění po dobu své nepřítomnosti. A protože nebyl placený zaměstnanec, po dobu dovolené nedostane žádný plat. Dovolená jsou pro soukromníka náklady na třetí. A i kdyby si ten obrovský luxus mohl dovolit, stejně neměl s kým si vyrazit. Navíc nebyla žádná vyhlídka, že by si mohl nějakou ženu opatřit. Byl chudý. Byl hrnčířem na hrnci. Kdyby pošetile objednával holkám na baru, hrozilo by mu, že nebude mít za co koupit hlínu, plyn na výpal, benzín na rozvoz. Pokud by dokázal ustát finanční tlak, který vyvolává sbližování se se ženou, kde užene čas, aby mohl s milenkou trávit zamilovaný chvilky?
Prostě chromák byl bez šancí na sex, na milenku, na lásku, na rodinu. Byl v pasti se špekem u čumáku. Voněl. Rozkládal se. Ale míchu měl zlomenou, údy mrtvé. Mohl se za kráskami otáčet. Mohl být potřebný lásky, ale v moři si nemocné údy nesmočí.
A tak si chromák našel pseudo-odměnu.
Vždycky po deseti až dvaceti dnech, kdy jeho pracovní doba obsahovala soboty i neděle. Kdy jeho pracovní doba se pohybovala od deseti po osmnáct hodin. Kdy nezřídka převlékl naruby svůj den. Kdy už nedokázal spát, protože přepracované tělo nedokáže usnout. Kdy semlel poslední zrno energie, odměnil se a uvolnil se. Ožral se jak to prase. Prase!
Často i dva tři dny po sobě, a pak s výčitkami svědomí znovu zatnul zuby v marné snaze vytvořit si sysla se škraněmi, až zase nemohl usnout, když v jedenáct dopoledne přišel z dílny.
Pohroma byla jen otázkou času. Musela nevyhnutelně přijít. Jednou mu dojde energie v době, kdy se nebude moct uvolnit. A protože neštěstí chodí po horách, přišlo to s prvním večerem, co se udržel listopadový sníh a kupil se v závějích. Unavený chromák si potřeboval pustit žilou – alkohol, a přitom musel druhý den jet instalovat výstavu. Čekal jej Drahanský hřbet po cestě do Frýdku Místku. Uvolnil uzávěr vodky, a každý panák, co si nalil, byl posledním. A každý panák, co do sebe kopl, byl kopancem předposledním. Zastavil se až po třech a půl deci. Natáhnul se nalitej jako mořská houba po hodině hrubek v pravopisu. Natáhnul se unavenej jako Orwellův kůň z Farmy před jatkama. Hodiny tikaly, ale nezabral. Budík začal vzbuzovat v chromákovi panickou hrůzu, až si vzal prášek na spaní. Probral se za pět hodin, bylo něco po desáté dopoledne, s hlavou blbější o padesát IQ bodů. Slaboduchý je slabé přirovnání. Ke všemu venku zmlkla krajina pod peřinou sněhu. Jenže veřejně ohlášená výstava začíná už zítra. Frýdeckomístecká drbna zvala na nějakýho umělce - chromáka. Musel vyrazit.
Šel se klouzat.
V jedné vesnici na Drahanské vrchovině se chromák děsně chechtal, že z auta jsou sáňky. Místo aby odbočil, prosmýkal křižovatku rovně. Pobavený se vrátil a pokračoval v parodii na odpovědnost.
Zrovna ve chvíli, kdy se díval na tachometr a ukazatel vypaloval třicet pět kiláků v hodině, chromák dostal smyk. Otupělá, nesoudná hlava první vybočení své prdele ustála, jenže druhé s ním hodilo do protějšího příkopu. Z krabic na zadním sedadle vyletěl kávový hrnek a rozmlátil čelní sklo. Sotva chromák pocítil chladný vzduch a vystřízlivění, nějaký dobrý chlap v terénní čtyřkolce chromáka vytáhnul. K údolí Hané už měl blíž než k Boskovské brázdě. Rozhodnul se pokračovat. Za několik stovek metrů jen tak tak dokázal zařadit své sáňky do kolony nehybných aut. Víc než hodinu se poslušně čekalo, než ledové sklo zhrubne.
U Müllerů v prostějovské prodejně keramiky přebrali zboží. Ač byly krabice probalené papírem, a v autě seskládané natěsno, skoro všechna keramika měla skryté praskliny. Chromákovy hrnečky už nezvonily. Chromákovy hrnečky nemocně chraptily.
V den neinstalace výstavy podnikatel - chromák vyhodil za čtyřicet pět tisíc keramiky a patnáct tisíc za opravu auta. Od toho dne byl konec chromákova hliněného tvoření. Sice ještě několik měsíců se všechno pod rukama drolilo v marném hrnčířském boji. Ve skutečnosti tečkou u vykřičníku trápení byl už den alkoholu, prášků, sněhu, únavy a jízdy autem.
Jistě, každému normálnímu člověku, co se má rád, by nalezené důkazy stačily, ovšem ne tak chromákovi. Pokračoval hledáním v paměti, aby se usvědčil. Z čeho? Z neviny? Z viny?
Jednou chromáka fotr vytočil tak, že ještě za půl hodiny řídil agresivně čtyřicítkou, předjížděl a vyjetá kolej ve sněhu ho sevřela a nepustila, dokud přední kolo nebrnklo o příkop. Dál musí přidat ke zlu i zkušenost, kterak chromákova milenka do něj několik hodin hučela, jak má chromák řídit. Pohrdala jím jako řidičem. Pohrdala jím jako málo mužným mužem. Když poněkolikáté slyšel „tak už ho předjeď“, začal autobus předjíždět. V protisměru se objevilo auto a nemohlo to, to. To! Vyjít. Chromák šlápnul na brzdu a jen tak tak se dokázal na mokrém listí zařadit zpátky do kolony. Ano, nechal se vytočit shazováním, aby udělal chybu. Sice se chromák alibisticky domnívá, že většina řidičů by tuhle kritickou situaci nezvládla. Jenže většina řidičů by se do ní nedostala. Neměli by milenku, která pohrdá milencovým nedostatkem testosteronu. Většina řidičů v dětství poznala pocit bezpečí a lásky. Většina řidičů má ráda sebe sama. Většina řidičů se nehodnotí jenom přes volanty druhých!
Je zvláštní, kolik svědomí dokáže prozkoumat člověk za jednu sekundu, uvědomil si, když zase začal vnímat neuspokojivou situaci v ordinaci. Nebo to jenom on si zatěžuje hlavu po každém soudu a odsouzení? V každém případě on nesmí zapomenout ještě pět jízd v opilosti, do tří kilometrů, pozdě v noci, kdy Letovice jsou od lidí vymetené. Navíc on, chromák, v opilosti není agresivní a nemá sklon machrovat. Omlouval si prohřešky v bitvě sám se sebou.
On, chromák, se vůbec neprojevoval při řízení agresivně. A krom všech vypočítaných pochybení se vždycky snažil dodržovat pravidla. Myslel v provozu na další lidi. Snažil se jim co nejvíc vyhovět. Snažil se a dokázal předvídat situace. Takhle jednou začátkem září nepřejel malého školáčka, který běžel po chodníku a najednou udělal vpravo bok.
Tak jak? Už vystřílel všechny náboje do svého stínu? osahával chromák zející díry světla, ohmatával všechny svoje řidičské patologie. Asi by většina lidí usoudila, že jsem nebezpečný řidič, nebezpečný člověk. Blázen, co nemá mít možnost ovládat smrtící stroj!
Na druhou stranu, co můj otec? rozebíral donekonečna chromák osvojenou méněcennost. Otec, který nejednou hrdě a hlasitě prohlašoval, že on je úplně normální, čímž zároveň často naznačoval, že chromák nebo jeho matka jsou magoři. Tak chromákův úplně normální otec jezdil opilý z Boskovic co každý měsíc. Když jej někdo předjel, nasral se a snažil se mu potupu oplatit. Cítil se za volantem jak mistr světa. Nadával všem okolo.
A co řidiči, kteří jsou viditelně neobratní? S některými se chromák vyloženě bál. Jiný mladík, s kterým dvakrát jel prodávat střepy, švihal kilometry vesnicemi stejně, jako mimo ně. Chromákův brácha na Českomoravské vysočině, na silnici první třídy, při mínus třech a za vydatnýho deště pálil klidně stovkou. Jenže.
Jenže všechno to jsou přijatelný prohřešky, kdežto on, chromák, je méněcenný magor, který se řídí jen a jenom přes mínění druhých. A proto chromáka ortel doktorky – společensky to uznávané osoby – velmi zaněcuje. Proto se musí dál snažit jemu vtíranou bolest a ponížení zmírnit. Musí dál zbaběle bojovat.
„Podívejte se,“ chromákův hlas zněl panicky, „já donesu od cvokaře potvrzení, že jsem v pohodě, ale přihláška se musí podat zítra.“
„Tak až to donesete…“
„Povídám, že uzavírka je zítra!“ začal chromákův hlas přeskakovat v podráždění.
„Měl jste času. Už měsíc hlásí o vyběrovým řízení…“
„Já to slyšel poprvé v pondělí!“ odsekl chromák. „Já každej den nečekám, co bude letovská trouba hlásit.“
„Pane Matuška, já dobře vím, co jste zač. Známe se za ta léta dobře.“
Chromáka dostal další šok své očekávané špatnosti. Jeho mysl začala divoce skákat, hledala pevnou skobu, na které by svou sebeúctu mohl, alespoň společensky, oběsit.
„To se teda neznáme!“ odsekl. Prolítl svoji paměť a nic nenašel. Jestli byl někde ožralej a nepamatuje si?
„Bydlela jste naproti v bytovce. To je všechno.“
Doktorka zlostně sevřela kobylí zuby.
„Podle mě na tohle místo psychicky zdaleka nemáte! Vždyť se dívejte, jak se chováte!“
„Snad jen, co vám doktor Blizna nakecal!“ nešlo chromákovi z hlavy, z jakého důvodu může ta kobyla myslet, že chromáka zná dobře. Blizna byl předešlý chromákův praktik, ale i předchozí pan domácí, když chromák podnikal s keramikou. Blizna byl a je děsně na prachy, a když chromák skončil s podnikáním – tedy i s nájmem, začal mu Blizna z pozice lékaře dělat naschvály. A když o naschválech a chamtivosti Bliznovi řekl, řval na chromáka: „Ty seš sračka, Vlado! Děsná sračka!“ Prostě se nerozešli zrovna v dobrém, když si chromák sbalil kartu a šel o doktora dál.
Po vyslovení podezření chromák viděl na doktorce, že se mýlí. Uviděl v tváři kobylky zážeh prozření. Jako by řehtala „Ty jsi paranoidní, Matuško!“ a pak následovalo velké zadostiučinění a sebeuspokojení.
Se šklebem oponovala:
„Né, co si myslíte? Nic jsme si neříkali. Vy máte představy!“ uchechtla se.
Zatím v chromákovi proběhla sebereflexe. Teď je paranoidní tím, že si myslí, že doktorka si myslí, že chromák je paranoidní.
„Prostě váš psychický stav se neslučuje s prací strážníka!“ dodala zubatá s výrazem zkušené herky. Usmála se jiskřivými endorfiny. Usmála se z velkého uspokojení z dobře odvedené práce. Právě zachránila několik životů před nebezpečným psychopatem se zbraní v ruce.
„Ale Vítek Holub byl ještě větší rapl než já, a dělal strážníka několik let!“ nešlo pořád chromákovi do hlavy, odkud jej zubatá zná dobře. Došelť tak
sebezpytem až k základní škole, kterou - po vyslovené dehonestaci spolužáka -zavrhnul. V té době i ona byla ještě nevzdělaná k pohodlnému výdělku bez pracovní úboru. Následně si chromák vzpomněl, jak zamilovaný v nočních mrazech stával venku a hleděl vzhůru do oken nedostupné ženy. Že by?
Ne, ale k úsudku - soudu o chromákově podřadnosti a nebezpečnosti mohla dojít z mnoha činů i řečí.
„Něco takovýho si já na svědomí prostě nevezmu!“ už nedočkavá po několikáté chtěla uzavřít a odsunula chromákovu kartu. Jistě naposledy, protože dál byla jen ošoupaná podlaha. Další opovržení - stvrzení chromákových nekvalit - jej přitisklo k poslednímu domnělému obranému bodu.
„Nechcete si přečíst moji povídku?“ vypálil nepochopitelně, vědom si, že psát umí, že píše vždy o něčem, a že není hloupý. Zvláště ty texty, které pojednávají o roztřídění lidí do cel, ve kterých jsou jedinci společensky zavření, by se v projednávané kauze hodily.
„Ani nechci,“ smála se doktorka. Ale nesmála se na něj, smála se jemu. Jemu, duševně slabému.
„Nebavilo by vás to?“ zeptal se stísněný hlas.
„Myslím, že nebavilo!“ uchechtla se pobaveně, a nyní se chromákovi smála už i sestřička.
„Můj cvokař vám zavolá a zítra mi dáte potvrzení!“ křičel chromák, když sbíral ze stolu dokumenty o maturitě a beztrestnosti. Tedy podvědomě se domníval, že sbírá svoje listiny, protože jeho hlava myslila jen na to, že neumí nic, je blbej, je blbej, je blbej a každej si do něho může kopnout. Kopnout do chromé hlavy, kdy se mu - komukoli - zlíbí.
Ono je zdánlivě paradoxní, že společnost a i jednotliví lidé rozlišují, do koho je radost si praštit, a komu se stejnou prožitou slastí pomohou, třeba nastoupit do vlaku. On chromák se domnívá, že lidské potěšení z kopance do zraněného člověka a stejné potěšení z pomoci nemocnému má základ v dávné evoluci. Síla lidské tlupy totiž záležela na jejich počtu. Početnější snadněji ubránili území s banány. Početnější skupina dokáže zahnat i nebezpečné dravce. Proto pomoct fyzicky zraněnému vyvolává v člověku příjemné pocity. Je odměňován v mozku vyplavenou chemikálií za to, že jeho tlupa bude početnější – mocnější.
Naopak, duševně odlišný je pro tlupu nebezpečný. Tlupa ani jedinec nedokážou odhadnout chování odlišného. Neví, jak s ním spolupracovat v boji o moc v tlupě. I o moc mezi tlupami. V krizových situacích se na něj nemůže spolehnout. Nevědí, co odlišný udělá, a proto jej drží v odstupu. Nerozdělují se s ním, nepomáhají mu, nespolupracují s odlišným - výjimečným. Navíc odlišný může v sobě nést špatné a nezdravé geny, a ty je dobré odstranit.
Ano, kopnutí si do odlišného nebo psychicky zraněného vyvolá v člověku stejně příjemnou radost, jako když jinému pomůže.
„Ne, nedám!“ stála za svým uspokojená doktorka.
„Jak to, že nedáte?“
„Nedám!“
„Co?“
„Vzal jste si kartu!“
„Aha.“ Chromák vrátil zdravotní kartu na stůl.
„Vidíte, co děláte? Vidíte, jaký jste!“
Na neprůstřelné argumenty a zahnaný do kouta sebepohrdání nemohl už nic říct. Vyměnili si zdvořilostní „nashledanou“, a dvě způsobilé zdravotnice od nezpůsobilého chromáka oddělily vypolstrované, slovům neprodyšné dveře.
Za několik dní šel chromák pro velké snídaňové hrnky, které vytočil u paní Třešňové pro redaktora H_aluze Tomáše Čadu. Když si s Třešňovou povídali, co za poslední měsíc zažili, chromák se musel pochlubit. Chromák vyprávěl...
„Teprve za pár dní mi docvaklo! Pravděpodobně nejpodstatnější důvod, proč jsem dobrozdání nedostal, je ten, že ordinaci má bez počítače, bez psacího stroje. A já navíc přišel bez předtištěného formuláře! No dovedete si představit tu dřinu, kterou by musela ta ženská podstoupit? Ale teď si to s ní vyřídím. Vytmavím, vybarvím ji v povídce! Se bude divit! Kdyby vyšla.“ Zasmál se své malosti chromák.
„Jenže já k ní chci být stejně férovej, paní Třešňová. Víte, jak jste povídala o svý mrtvici a jak prý hned přijela, když dcera zavolala. Možná, když jde do tuhýho, je kobyla koněm na svém místě. Možná…“
„Ale, pane Matuška,“ reagovala Třešňová, „ona ta situace nebyla kdoví jak vypjatá. Sýrová jen řekla, tak to je do nemocnice, a to je všechno. Dcera mě pořád přesvědčuje, abych od ní odešla. Je zdraví nebezpečná!“
„Každý jsme,“ snažil se chromák pochopením doktorku spravedlivě odlehčit. „Víte, člověk je od přírody lenošný. Vždycky zvažuje, kolik energie vynaloží, a co za vynaloženou energii dostane. Lenost je evolučně vytvořená vlastnost. Predátor si musí rozmyslet každý útok. S každým neúspěchem klesá šance, že se nažere. Sil mu ubývá, až chcípne hladem. I taková gazela si musí rozmyslet, jestli už má utíkat, nebo ještě může stát. Vyrazí-li předčasně a útok přijde, až bude unavená, bude právě ona - ač nelenošná - sežrána. Nejlíp na tom jsou gazely, co se kvalitně nažerou, a přitom toho nemusí přehnaně vyběhat. Člověk je od evoluce lenoch a zvažuje, co za co. Vyplatí se mi?
Když jsem dělal v komunálních službách, tam jistej Širokej pořád špekuloval, jak by udělal co nejmíň práce. Když se postavil na hromadu tlející trávy k zabodnutým vidlím a pokuřoval, usmíval se. Bylo na něm vidět, jak je šťastný z pocitu, že s prací hezky vydupává. Nervový systém jej odměňoval dopaminem za to, že hromada hnijící trávy mu vydrží do konce směny. Myslím, že jej práce v komunálních službách velmi bavila, právě pro ten dopamin. Bavilo jej přemýšlet.
Třeba řidič kukabusu občas prohlásil, že támhle by ještě mohli naložit kontejner, ale jeho plat mu to nedovoluje. O vedoucích se zase mluvilo v souvislosti s okrádání městskýho podniku. Inu, každý pečlivě zvažuje, aby nebyl chycený a sežraný, aniž by si uvědomoval, proč. Ale taky, aby měl dost energie – peněz na únik ze spárů.
Stejně činí i kobyla doktorská, jen má štěstí, že dokázala vystudovat. Kdyby ona byla na mém místě, dívala by se skrze prsty na sebe. Neměla by šanci. Na nějaké lince by ji svinským krokem vyhodili. Ale léčit a mít se dobře může. Titul jí umožňuje nic nedělat a přitom být společensky vysoko. Kdežto já, šest let nepracující chromák, jsem póvl. A proč? Jsem jinej. Jsem nebezpečnej, že volant v mých rukách je vražedná zbraň.“
Chromák neochotně spolknul slinu, čehož dobrák Třešňová využila k útěše.
„Přitom, pane Matuška, když vidíte za volantem ty dědky, co se sotva klepou?“ přidala si čiperná žena okolo sedmdesáti let věku.
Inu, kdo by byl tak bez srdce? uvažoval chromák už potichu. Kdo by byl tak nesoucitný a bezohledný, aby starému člověku řekl, že už je starý, neschopný, méněcenný, že je v provozu nebezpečný? Něco takovýho si přece člověk nezaslouží. Musíme mít k jeho životu úctu.
Ale chromák? Odlišný kulhající? Pajda na mozek - magor si zaslouží ťafku, jen mu naložte a pak se divte, když…
On chromák chápe slečnu Olgu Hepnarovou. Ví, proč udělala s nákladákem ještě jedno kolo, když se jí zdálo na zastávce málo lidí. Pak sjednotila jednotlivce v tlačence. Chápe i Číňany, kteří si se společností vyřizovali účty v mateřských školkách. Na malých stolech ředili krví krupičnou kaši a vyhozením mozku ze sotva ztvrdlých kostí lebečních vydlabali číše. Potřísnili kalhoty krtečka.
Rozhodně on, chromák, je rozumem a životní zkušeností mizantrop. Jenže chlapec od mala, od prcka se sádrovou botou na spaní, někde hluboko uvnitř má ty hnusný lidi rád. Bohužel. Chromák! Žaloval si pro sebe, když balili do krabice poslední vytočený střep.
Za dva měsíce kobyla doktorská kandidovala do městského zastupitelstva ve stejné straně se starostou. To jest s oním kriminálníkem. A světe div se, kriminálník byl zas zvolený za prvního občana Letovic.
Každým nadechnutím všichni zvažujeme, kolik odměny získáme z vynaložené námahy. Ovšem každý si může dovolit jiné nastavení prahu bolesti.