Vánoční obličeje
I.
Chromák potkal paní učitelku. Kdysi dávno „jeho“ slečnu učitelku - kantorku triviálního stupně. Potkal svou magistru prvních výronů semene, zapříčiněných třením březové tyče o vlhké stěny pochvy v liščím porostu. Byla to láska na druhou soulož. Sice chromákův bledý falus - mírně podprůměrný v průměru, průměru - nesliboval žádný výboj elektřiny, neboť jeho klacík byl dalece vzdálený tlustým ebonitovým tyčím, které musí nervy-rodidla učitelek na hadry škubat! Přesto i ona - paní učitelka prvňáků - nemusela hrát před Kašpárkem velké divadlo, protože jí chromák ukázal, jak se třít až k otřesu těla. Chromákova všímavost k mrdané byla víc než objem klacků z Konga.
Kulhavci se stal ze setkání s Šárkou Randulovou vánoční obyčej.
„Obyčej vidět kantorky obličej,“ rýmoval si nosný text.
Obyčej spatřit zjizvenou tvář. Vizáž brutálně poznamenanou puberťáckým akné. Musela tehdy vymáčknout snad celou hlavu! Tak hluboký brázdy by nepodebrala, ani kdyby se myla hnojem, uvažoval si.
Stačil jeden týden a z namyšlené žáby s vysokými nároky na mužský protějšek se stala nafoukaná slečna - slečna s nespravedlivě nízkými nároky ke svým budoucím milencům. Jen díky proběhlé armádě uhrů byla donucená vidět chromáka jako možného milence. Nebýt zjizvení hlavy nízkým očekáváním, neměla by sex s blbečkem ze špatné rodiny. Jen vysokého vysokoškoláka by připustila k navoněným pyskům.
A on - chromák - si je vědom, proč jinak hrdá žena si opřela svou koloběžku o nohu mrzáka. Rozzlobená osudem, řídítky prorazila otvor mezi chromákovým pátým a šestým žebrem. Ovládla ho tak, že pansky mohla točit řídítky prudce, až mrzáček nemohl pořádně dýchat. Dokázala s ním vytřít kdejakou špinavou louži. Očistit si boty. Osedlat jej místo plechové hračky. Zazvonit všem lidem na odiv.
„Jedu na svém blbci, slyšíte, jak dutě cinká?“ A sbor základky se smál jejímu vtipu. I sdružení přátelé školy se smáli a uskakovali z cesty, když slečna do koloběžky kopala.
„Jedů! Tradá! Tradá!“
Ale možná si to chromák jenom nalhává. Možná všechny, které miloval, byly hodné? Ne! odpověděl si. Každou dohnal k pohrdání. Ženy nemůžou být tolik zlé. Chyba bude v něm, v chromákovi. Bezpochyby!
II.
Ale vypadá dobře, hodnotí čtyřicítku v půlce její životnosti. Všechna ta hnisem spečená kůže nyní drží tvar. Není prostor na pytle ani na vrásky. Co v mládí mohlo hyzdit, věkem jí vrací krásu. Nestárne. Navíc, on ji miloval. Byla mu tou nejkrásnější ženou světa. Nekoroduje mu.
„Ahoj!“ pozdravil hlasitě ke spečeným líčkům. Nic - asi neslyšela, uvažoval. Řvát ovšem nebude. Utrhnul si igelit a otočil se od chleba k salátu. Celý pohyb mu byla za zády, když vcházela do útrob sámošky. Před banány se za paní učitelkou Randulovou ohlídnul. To, co viděl, bylo nejen zábavné, ale i vypovídající. Kantorka z prvního stupně nevěřícně zírala na zarostlého člověka v odrbané bundě. Její nos se krabatil. Ruce se jí rozestoupily s dlaněmi ven do pózy - co to má znamenat? Neznám tě? Zarostlý chromák v lůzrovské čepici a pelichající bundě se nahnul. Snažil se přiblížit svůj obličej co nejvíc k místu, kam se jeho bývalka dívala.
„Ahoj!“ vykřikl na zjizvenou lásku.
Konečně mrzáka uviděla a pochopila. To jinej hadrář ji prve zdravil. Chromáka – člověka, co nestojí za pohled, natož kamarádské ahoj, přece zná. Usmála se.
„Já jsem ale! Pak něco po mně chtěj… vidíš to!“ Plácla se s úsměvem do čela.
Pajda pokrčil hlavu v ramena, a protože se ani jeden neměl k tomu, vyjít si vstříc, zmizeli si v nezájmu. Se zájmem o regály.
Zvláštní, uvažoval. Dělá si srandu ze své zmatenosti, což je určitě posun. Jenže zmatená je z nechuti podívat se na lidi, kteří nevypadají. Vůbec nevypadají! Nevypadají na ahoj.
Chromák se s Randulovou seznámil v posilovně na malém městě. V posilovně s předvídatelným obsazením. Jeden kozel se strachem ze stárnutí. Jeden homosexuál. A zbytek? Zamindrákovaní jedinci ve všech možných odstínech méněcennosti.
Ubožáci zvedali váhy, aby zakryli, že s těmi nejtěžšími břemeny si nevědí rady. Maskovali svůj strach ze života. Cenili zuby, zatínali svaly v zrcadlech. Ptali se „Kdo je na světě nejsilnější?“ a lačnili slyšet: „Ty jsi nejsilnější, krasavče! Všechno zvládneš! Nemáš problém, pokud celý život leží na linoleu v téhle místnosti.“
K lidem s malým sebevědomím patřila i spečená Randulová se sádelnatými kotníky. Přesto získala od mužského osazenstva přezdívku Hraběnka. Chromák její alias nechápal. Ani po několikaměsíčním chození nevnímal, že se projevuje povýšeně. Možná se k sobě hodili? Možná se jen chromák hodil k Hraběnce! Byl nevychovaný ve smyslu úcty - sebeúcty.
On totiž chromákův otec ponižoval matku a své syny. Matka si frustraci vybíjela na synech a babičce. Chromák s bratrem byli pubertálně zlí na babičku. Babička byla asi fajn? Prostě mrzáčka utvářely „zdravé“ rodinné vazby. Snad proto Hraběnčino pohrdání chromákem bylo pro něj normální. Čekal povýšenost od osob, které ho měly milovat. Jeho potřeba sebeobrany ležela až uprostřed tyranie.
III.
Podíval se na Randulovou přes regál zrajících mléčných výrobků. Vypadá opravdu dobře. Co kdyby zaflirtoval? Potěšil by ji zájmem? uvažoval, když ohmatával strupy brambor. Vzpomínal na malý dívčí pokoj bytu, kde starý inženýr a stará magistra vychovali inženýra a magistru. Hlasitě šoustali. A po srolování prezervativu se mu smála:
„IQ sto třicet čtyři? Ty? Neblbni, to bys měl jako brácha! To ty nemůžeš mít! Ani náhodou!“ oddechovala.
Vůbec, učitelský sbor je citlivý na předurčení člověka. A pokud základka už jednou ohodnotila dítě za blbce, pak z něj bude podřízený zaměstnanec, neschopný jakýchkoliv úspěchů. Jestliže byl žák nezvladatelný, bude z něj kriminálník, v lepším případě asociál. To je pro kantory přírodní zákon, podobný tělesu ponořenému do kapaliny. Platný vždy a za všech okolností. Kdyby pravidlo nefungovalo, svět by už nebyl světem spokojeným. Každé zpochybnění totiž znamená, že oni, pedagogové, pracovali špatně. Že by se ONI - kantoři - mohli i mýlit? Dokonce by mohli někomu zničit budoucnost, ale naštěstí platí: žák ponořený do kapaliny je nadlehčován silou, která se rovná žákovým schopnostem. Vykřičník! Kdo by chtěl nahrazovat veličinu dítěte za učitele, je nepřítel třídění lidí! Definice: žák ponořený do kapaliny bude nadlehčován silou učitelových schopností je nejen chybná, ale i na pětku do žákajdy s poznámkou! Rouhání! Na kriminál!
V takové morálce sborovny je jenom přirozené, že jedna starostlivá úča, dobrota sama, radí kolegyni – matce:
„Šárka prý chodí s chromákem? S mladým Nikdo Ještěmíň! Proč si nepodá raději inzerát?“
IV.
Mrzák si vzpomínal na čas, kdy byl šťastným Ještěmíň, a vyřadil nakopnutou ertepli. Ona jeho bývalá ruštinářka myslela radu jen a jenom dobře. Rozhořčení, že kdysi podprůměrný a nezvladatelný žák chodí s ženou jejího stavu, bylo rozhořčením oprávněným. I zahořela empatií k Randulovým. K dceři s matkou, které postihla živelná pohroma. Morová nákaza Nikdo Ještěmíň se musí vymýtit. Co kdyby se nakazila její dcera? No fuj! chápe chromák stavovský strach.
Zraňující podtext, že je Šárka zhnisáním škaredá, že ji nikdo v maloměstě nechce a musí se ukájet póvlem, který je hluboko pod její úrovní třídy, si neuvědomovala. Zato podtext o chromákovi s jeho maximální dehonestací byl cílený. Trefný.
Mrzáček zažil od Randulové několik ponížení, vycházejících z prvního přírodního učitelskýho zákona. Signifikantní - řekl by chromák, aby všem ukázal, že zná význam cizích slov, rádoby intelektuál v mindráku – signifikantní, nejpřesněji vypovídající zážitek, byl se hrou v šach.
Šachy Šárka Randulová uznávala. Hrál je závodně Randula - otec - inženýr, a proto byly měřítkem inteligence. A když v mysli spojila uznání vyšší inteligence šachového vítěze a první kantorský zákon, bylo jí jasno, kdo dá mat.
„Bursíka neporazíš! Premianta mé třídy ty v šachu nemůžeš nikdy porazit! Nikdy!“
Své přesvědčení opakovala i na školním výletě, před žáky. Před rodičovským doprovodem. Před řidičem autobusu. Byla si totálně jistá. A se sto procenty nemohl chromák hnout, ani kdyby... Ani kdyby přišla bolest?
Zraňovalo jej pohrdání od osoby, která měla mrzáčka milovat? Nepamatuje si. Dnes se na Šárku zlobí jenom trochu. Víc je nasranej na sebe. Na svoji ohebnou podřízenost, která nevyhnutelně vedla k jednostrannosti citů. K tyranii, která právo a spravedlnost nikdy nedokáže do sebe začlenit. Proč by diktatura měla chránit chromáky?
On, vylízaný patolízal, vyhazoval ze šachovnice premiantovy figurky co třetí tah. Ale stačilo jenom šeptnutí učitelky, a hned poslušně vedl krále-šaška do záhuby. Nač chránit podprůměrné žáky, kteří souhlasí, že budou vždy horší, podřízení premiantům? Má, co si zaslouží, chromák blbej!
V.
Neexistuje snad žádná profesní skupina lidí, která by víc přeceňovala vliv genetiky na dospělého člověka. Podle všech zaměstnanců základních škol je člověk dospělej už průnikem spermie do vajíčka. Výchova a prostředí mají minimální vliv. Pokud je žák jejich oblíbencem, pak prostě dostal do vínku inteligenci, píli, poslušnost, příjemný projev i vzezření. Dítě je premiantem dřív, než jej učitel na výsluní dosadí, nikdy obráceně. Dobrý učitel talentovaného žáka jen pozná - prosadí se svou kvalitou - a pak jej vede ke světlým zítřkům. Naopak ty zlobivé a hloupé se snaží marně vychovat, něco naučit. Kvalitní pedagog prostě své žáky roztřídí a dostane do nich maximum, co jde. A protože je všechno dané už orgasmem, kantor nechybuje, nemá odpovědnost za to, co z deváté třídy leze. Celá budova si nad tříděním osudů myje sterilní ruce.
Chromák si pamatuje zábavnou scénku pro všechny přihlížející - slyšící. Bylo mu dospělých třiadvacet let, když šel kolem nešťastného školníka, který olamoval zbytky skla z rozbitýho okna. Jakmile kulhavce uviděl, nečekaně ožil nadějí a zlostí. Na vzdálenost čtyřiceti metrů zařval na mrzáka:
„Cos dělal v noci, chromáku! Není to tvoje práce!?“ Nikdo Ještěmíň se uchechtnul a na tu vzdálenost vykřičel odpověď:
„Já mám alibi! Plánoval jsem atentát na prezidenta!“
Je nepochybné, i profesní deformace měla vliv na pohrdání učitelky Randulové chromákem. I ty nejkrutější skutky byly ovlivněné - ovlivněné chromákovou závislostí, bezzubostí k milované osobě. Dřel nahou sliznicí o rašpli lásky.
VI.
Mrzák byl hrudí ponořený v minulosti a ani nezaregistroval, že už došel k sekci maso. Přirazil k frontě, k Randulové tak natěsno, až se políbili nákupními košíky. Udělaly nejněžnější gesto naší doby. Podobenství zasnoubení. Spojení dvou nákupních košíků muže a ženy. Stává se z nich stejná třída s jednotnou finanční silou. Spojením ženy a muže v jeden konzumní prostor.
Jenže on, chromák, je prošlýho data a ještě se žárlivými sklony.
Co kdybych moji paní učitelku pohladil po zadku? uvažoval si. Rozevřel dlaň a přiblížil ji k masu vzdouvajícímu riflovinu. Zbytečně. Respektuje cizí prdele. Ovšem prdele, kterých si váží.
Pro něj, pro mrzáka, je jenom jediný chlap, který může beztrestně hladit hýždě ženy. A Šárka už světu představila správce s právem vlastnit. A proto prdel jeho učitelky může hníst jedině školní údržbář Slezák. Randulová se Slezákem mají společný nákupní košík. Nákupní koš je dnes právo i zákon na prdele.
Chromák si vzpomíná, jak kdysi žárlil na školníka, ale Randulová ho uklidnila: „Školník je puritán. Slezák si z něj dělá čurinu. To jsem byla opřená o katedru a něco jsem psala a Slezák mi pošeptal: ‚Dívej se, co se stane!‘ Potměšile se usmál a začal mne hladit po zadku, dokud si stimulace nevšimnul školník a neseřval nás: ‚Co kurva děláte? Dej tu ruku okamžitě z ní! Hnus!‘“
Přesto je Randulová jediná z žen, které miloval, jež se domnívá, že byla k chromákovi hnusná. Jediná tuší, že to, co prováděla chromákovi, by zničilo každý vztah.
„Hledám fakta mluvící pro Šárku. Hledám polehčující okolnosti. Já, tvrdý a neoblomný soudce všeho, co člověkem načichne,“ uchechtnul se úvaze, ale pokračoval.
Především Randulovou - i všechny milované - svou závislostí přinutil, aby se před ním nechala dráždit na genitáliích jiným mužem.
Žárlivý chromák si dovolil-neodpustil být divákem na volejbalové akci, kde měla Randulová pokaždé milence. Jednalo se o kámoše jejího bratra. Nesportoval. Poprvé se přijel ožrat, a od té doby jezdí šukat kamarádovu ségru. Ženáč přespával v bytě se sourozenci. Kulhavec hlídal i tam. Byl zase divákem. V bedně probíhalo mistrovství světa v kopané. A ještě jednou byl divákem - naproti v zorném úhlu s televizí si jeho milovaná nechávala stimulovat pičku. Sama něžně, bříšky prstů, dráždila ztopořený šulin. Bratr, Randula, se soustředil v rámci možností erotické situace na fotbalový přenos. Kromě hustě vtipnýho komentátora bylo slyšet zrychlený dech a ženáčova slova, která patřila víc chromákovi, než učitelce.
„Kašli na něj! Kdo by zde čuměl? Je to ubožák!“ a přitom dlouhán nahmatal jezdce od zipu v rozkroku Šárky.
„Já vím, je slaboch,“ odpovídala paní učitelka.
„Je to sračka. Rozepni mi poklopec. Vezmi ho do ruky,“ vyslovoval přání vysokoškolák. V bedně kopali Brazilci penaltu. Ronaldinho udeřil do míče a Randulová strčila jazyk do ženáče.
O poločase hry se chromák zvednul a sotva ze sebe vytlačil: „Půjdu dom.“
„Konečně vypadne!“ zajásal ženáč s podtóny opovržení a nasrání. Zajásal v bytě, který mu nepatřil, k člověku, jenž chodil s dívkou, co ji hněte prackou pod riflemi.
Mrzáček vypadnul.
VII.
„Přejete si maso?“
Chromák se podíval na svou negativně prohnutou dlaň, které odešel pozitiv. Zadek učitelky sexu zmizel za vepřovými paštikami.
„Mám vám uříznout párek jako obvykle?“
„Ne, děkuji,“ kysele se usmál mrzáček na prodavačku. „Čtvrt kila šunky nařezat bych chtěl.“ Řeznice vytáhla růžový blok z chladícího boxu. Ohrnula prezervativ a pohodila obnaženou hmotu na krájecí stroj. Před chromákem zůstal kus plastu s etiketou. Strojově separované maso vypalovalo se očima do chromákových nervů. Obarveno broučky, četl.
Proč všechny ženy, které miloval, skončily s naduřenými sliznicemi - obdělávané jiným chlapem přímo před pajdavcem? Čtyřikrát stejný hnusný prožitek už nemůže být náhoda! Většinou bylo vidět milované, s jakou radostí se rýpají v mokvající ráně. Mučily ho.
Vybírá si snad ženy, které jsou schopny té nejdrsnější psychické krutosti? Je masochistou? Ještě nedávno byl skálopevně přesvědčený, že ty, které ho milovaly, sám dožene k tyranii. Čtyřikrát není náhoda.
A to nezapočítává dva případy, kdy sám dráždil ženu před manželem. Ztratil zkušenostmi ohledy. Věděl, co mu lidi prováděli, bez výčitek. Bez empatie. Proč by si i on nenavlhčil prst před jejich muži? A ony mu dovolily být sadistou.
Navíc v dalším vztahu, kdy ho dobývala matka dvou dětí a on se k ní choval tvrdě. Choval se úplně obráceně, než k ženám milovaným. Nevšímavě, necitlivě, zraňoval ji s převahou macha. Přesto i ona podrobená skončila v předváděném gestu. Šukala se sousedem, chromákovi na odiv. Pak ovšem podle logiky nemohl své lásky přinutit k psychickému sadismu.
Možná, že ženy nejsou takové, jak chtějí vypadat.
Možná je vnímal lepší?
Možná všichni muži vidí v milenkách něžné pohlaví. Tak, jak je chtějí vidět?
Možná proto existují války?
„Páni!“ uvažoval chromák nad přesahem. Co když jsou války jen proto, že muži vidí ženy citlivější, jemnější a ohleduplnější? Předpokládají, že ty mírumilovné, vciťující se, něžné slečny a matky zadrží chlapácké ruce sahající po vidlích-samopalech. Čekají a čekají marně. Milenky i manželky chtějí krev! Chtějí spousty krve na vyteklý, ženský krámy!
Vášně
svaly mladíků napínají se
touhou údů
plodit – vraždit
naplní pochvu
nebo vytasí -z ní- zazní
dívky drží paže
Chromáka občas zavaluje pocit zbabělosti. Pocit neschopnýho ochránce stáda samic a svého rodu. Pocit neschopnýho obránce svýho semene.
To se pak propadá do sebeopovržení a vyskočí před ním obraz z filmu, kde parta mladíků, pod zástěrkou fotbalových fandů, ukazuje moc své tlupy. Vidí vlakové kupé, naproti milovanou holku, stimulovanou proti své vůli. Měl by ji podle všech zákonů evoluce bránit. Zamezit přístupu cizích spermií k vajíčkům. Měl by prokázat, že jenom on je hoden rozmnožit se s ní. Dokázat samici, že jeho potomci budou silní a dominantní. Dokázat ženě, že má vitalitu ochránit svůj materiál v potomcích před hordou tatarských nájezdníků. Utrhat Čingischánovým spermiím bičíky. Přetrhnout šroub DNA, který je přítomný v mnoha Evropanech. Jenže on je obyčejný moravský nevolník. K chacharům v kupé prosebně koktá: „Kluci, dobrý, vtipný, ale už jste kousíček za hranicí.“ Slova za hranicí nemohli slyšet, a přitom několik rukou je v kožichu jeho laně.
Střih noční můry – filmu, a Chromák vidí obraz, kdy se jim podaří utýct do bezpečí, a ta jeho mu vyčítá, a on poražený hledá úkryt v logice:
„Co jsem měl dělat? No co?“
„Něco! Prostě cokoliv, ale něco!“
A už ví, že není dost dobrý na lásku. Není dobrým mužem na šukání. Nemá dobrý semeno, aby z něj byly děti.
Ano, to rádoby slabé a něžné pohlaví chce vidět krev zemi zúrodňovat! Evolučně touží po válce, aby prověřilo své muže. Aby mateřsky rozpolcené mámy-bohyně vytřídily své potomstvo při nájezdu hord válečníků. Žena je mačkaná evolučním tlakem riskovat milované děti. Riskovat znásilnění nad mrtvolkami vlastních potomků. Samice požadují podvědomě prověření krve, i když nedohlédnou ke smrti těch, které by nikdy dobrovolně nedaly.
Chromák totiž chápe, co by se stalo, kdyby se partě na bojovné výpravě, „fanouškům“, vzepřel. Dostal by přes hubu a milovaná několik výronů do pochvy. Přesto měl podle své dívky zakročit, aby dokázal svou sílu, i když by se jí samotné dostalo násilí. A čím víc by chromák bojoval a čím víc by riskoval zranění, zmrzačení, tím větší by byla jeho šance na potomky s milovanou. Ovšem, jen pokud by svou snahu nepřehnal a nezemřel, anebo zmrzačený už nemohl souložit. Navíc, ještě před sto lety bez antikoncepce a MUDr. andělíčkářek bylo dost pravděpodobné, že sperma některého nájezdníka se uchytí. Nezřídka zemědělští nevolníci museli svou energii vynakládat na vyvedení kukačky. Nebo nákladně vy-soutěžit jiné, nevytěžené vaječníky.
Sečteno a podtrženo. V kupéčku osahávaná dívka chtěla, aby se její milý zmrzačil a ona byla znásilněná. Byla lačná krve! A krve!
Možná chromák právě pochopil, proč jsou války. Proč ženy nezabrání mužům ve vraždění. Ženy totiž nejsou ženy, jak je muži vnímají, ale daleko horší matriarchy. Možná se mu právě rozpadá poslední iluze o dobrém lidstvu. Iluze o rozumném společenství lidoopů.
VIII.
„Ještě něco nařezat?“
Chromák se podíval do úsměvu něčí matky. Pohledem sklouznul na ruce, které chovaly. Na vystouplé kotníky prstů, pojící kosti ve schopnost uchopit, pracovat, piplat, podat, vyhonit a uříznout.
„Udělám si bouřku, dejte mi jelito. A víte co? Oddělte mi párek.“
„Já věděla, že si dáte říct,“ prohodila k chromákovi řeznice - podobná vyučené vědmě. Zahleděla se do mužových očí s neochabujícím, vlídným úsměvem. Obejmula ve své dlani maso semleté do vlastních střev a ledabyle, zažitě, ušmikla kus mrtvého buřtu.
„Ještě něco si přejete?“ podávala přes plexisklo pultu část poraženýho zvířete.
„Všechno. Musím něčím zaplatit,“ vysvětlil chromák stav marných požadavků ke své peněžence. Vysvětlil matce, ženě okolnost, která ji u chromáka vůbec nezajímala.
Kulhavec, stále zabraný do nového objevu, proč lidé válčí, se šoural k pokladně. Nevnímal. Jenom někde na konci promítacího plátna mozkových plen mžikla podprahová informace. Randulová! A skutečně, do samoobsluhy vešla Randulová - matka. Chromákova paní učitelka zpěvu, která ho několikrát tahem za kotlety vyvedla za dveře. Především, když pouštěla vinyly vážné hudby a chromák předváděl dirigenta. V rozmáchlých gestech poutal pozornost. Naopak nyní se snažil být neviditelný. Shrbený sledoval starší paní, jestli si všimne tváře, která kdysi znamenala nebezpečí pro život její dcery. Chromák čekal připravený slušně pozdravit a zpozoroval, že ta paní vůbec nestárne. Takže nejen jizvy, ale i genetická dispozice drží obličej jeho bývalky v mladistvém vzhledu. Už už se chystal vyrukovat s „dobrý den“, neboť emeritní kantorka pátravě těkala očima do prodejny, ale nakonec mohl spokojeně polknout slinu.
Podobně i matka Randulová kdysi ulehčeně polkla, když předurčením kvalitní dcera zapudila podprůměrného, asociálního chromáka. Snad si i začala dělat naděje, že nakonec bude holka s někým šťastná. A její vnoučata budou vybavená lepším genetickým materiálem, než by poskytnul mladík Ještěmíň. A Nikdo Ještěmíň - pajdavec by kantorkám všechno přál, jenže Slezák měl dceru z prvního manželství a druhé dítě mít nechtěl.
Oni dost možná i chromákovi spermoši jsou lenošní. Biče mají krátký, nechce se jim plavat, natož závodit. Nediví se jim. Kdo by se namáhal být první někde - dobývat se někam, kde ho vůbec nechtějí. Být cizím, nežádoucím vetřelcem, kterého chce všechno kolem vypudit. Zabít.
Ach jo, povzdechnul do sebe chromák. Svým bičíkovcům se nediví, ale sám buší hlavou do stěny, do obra, do buňky ženskosti, až mu zvoní mezi ušima. Kdepak lásky, on není žádný vítěz, ale nežádoucí chromák, co mlátí a tluče čelem do přijetí, až se mozek třese. Blbne, blbec!
Blbec!
IX.
Kulhajícímu ubožáčkovi nestačilo jedno vyhození z bytu, kdy příležitostný milenec milované zajásal „Konečně vypadne!“ Nestačilo mu sledovat ruku v trestném území. Faulovaný byl pajda, přesto šel pod sprchu, aby jiný mohl vsítit. Gól!
Gól je, že jenom závislák by chtěl lepit rozpuštěné prášky.
Zůstali ve vztahu, ve vztahu - on miloval a sloužil, ona jím pohrdala. Mrdali se ještě roky. Chromák se pokoušel potlačit žárlivost. Nevtíral se na každou kantorskou akci. Dokonce se bavil Šárčinou koketností na dovolené.
Byly to tehdy jejich druhé společné prázdniny. I když prázdniny? Kdyby dokázali naplnit původ slova prázdniny prázdnem, vraceli by se z dovolené spokojenější. Snad by sedm dní i vydrželi, ale čtrnáct? Pro milostný pár - zřízením feudální, kdy inteligentní poddaný bez sebevědomí přesto touží po rovnosti - je čtrnáct dní to, co osmička na lopatkách. Sedm, šťastných sedm zvládli. Týden a pak end.
Sedávali čtrnáct nevyprázdněných dnů pod Olympem. Pod domem bohů tolik stejných člověku. Večeřeli a stmívající se hora symbolizovala marnivost všeho. Možná není nic marnivější než láska, bolest a ukradený pohled. A o pohled v zábavě šlo. Měli svoje místa. Když se Chromák díval za hlavu Randulové, viděl masiv z kamene. Kdežto Randulová za ksichtem chromáka hleděla na antický zadek zelináře. Na dvě dokonale sošné půlky Gréka, který přerovnával bedny citrusů. Nechala se unášet snědým propracovaným tělem diskobola s černými kadeřemi, padajícími pružně na lopatky a prsa. Pokaždé, když zelinář-atlet vyšel ze tmy krámku, chromákova slečna se rozzářila. Naopak okorala, pokud se vrátil do tmy za pokladnu plnou drachem. Upřímně se těšil hrou - kulhavec. Smál se na Randulovou a ona teatrálně koulela očima, aby se pak přidala ve smíchu. Podobné účinky na ně měl i majitel a číšník taverny, ve které měli tak krásný výhled.
„Taky je nádhernej, ale zelinář je syn Dia!“ svěřila se milenci, když popíjeli barevný nápoje se slunečníky. Veselili se každý na svůj způsob. Chromák byl rád, že jeho láska může zrakem ochutnávat domácí cizince.
Druhým turnusem se změnili sousedé v apartmánech. Hned první den uslyšeli dohadování se o zabouchnutých klíčích.
„Kdybys nechlastal, pamatoval by sis.“
„No jó, porád kvokáš, ale jak se dostanem dovnitř, neřekneš!“
Na což aktivní pajda hned musel odkulhat na pomoc.
„Dobrý den,“ pozdravil pár ve středních letech. „Jestli jste nezamykali dveře na verandu, já k vám přelezu a zevnitř otevřu.“
„S balkonovejma jsme nic nedělali,“ souhlasil obviněný z alkoholismu.
„Není to nebezpečný?“ zeptala se sousedka a strčila do muže.
„Já lezl po skalách,“ odbyl námitku chromák a už běžel přes apartmán k balkónu.
„Neměl bych jít já?“ nabídnul se podruhé postrčený muž.
„Já jsem zvyklej. Počkejte na chodbě,“ odrazil je mrzák chtivý pomáhat.
Manželé pocházeli z Osoblahy. On byl alkoholikem a ředitelem na základní škole s aprobací matematiky. Ona byla podřízenou, učitelkou českého jazyka. On chtěl často za tmy to - a to pak řev cikád přehlušilo podnapilé škemrání:
„Amóre, amóre, belisima belisima amóre,“ a rezolutní
„Slez mi z hrbu!“
Za chvilku, než by cvrček stačil družku ocvrkat, už se zase vznášelo k hvězdám nad Olympem škemrání „amóre“.
Nametený matematik měl chromákovo plné porozumění. Cítil velkou empatii - sám byl neuspokojitelného chtíče. Věděl, co je frustrace z nedostatku souloží. A na krámě je neměli.
X.
Tři dny druhýho turnusu utekly a pajdavci se zdálo, že i sousedy z druhé strany verandy zná. Zdravili se každý ráno, když chromák nakoupil čerstvý pečivo, zeleninu, sýry, uzeninu, uvařil čaj, namazal pečivo a vše nachystal venku na stole. Posadil se a tiše sledoval svoji princeznu, jestli něco nenaznačí královské probouzení. Při náznaku bdění milovanou políbil na zjizvenou tvář se slovy:
„Lásko, vstávat, snídaně je na stole.“
Na což Randulová otevřela plné rty a zavrčela:
„Nedávej mi pusu na tvář, víš, že to nemám ráda, kolikrát…“
„Ale mně jizvičky nevadí, když člověk miluje, pak drobné vady druhého jsou ty nejkrásnější, ty, co odlišují uniformní krásu…“
„Já si nepřeju, rozumíš?“ probudila se.
Šli snídat a to i sova Randulová pozdravila neakademické sousedy směrem k Aténám. A vtom, z ničeho nic, chromákovi sepnulo, kdo bydlí vedle. Nahnul se přes přepážku a zeptal se:
„Neznáme se?“
Než mohli manželé odpovědět, pajdavec upřesnil:
„Vy jste Postavilovi. S Martinem jsme se učili tahat z hlíny vázy. Dvakrát jsem u vás byl.
Vožralej.“
„No to je gól.“
„Ta náhoda!“
„Šárko, pojď, představím ti kámošovy rodiče.“
Rozjaření se bavili nad osudem.
Na předposlední večer si všichni koupili organizovanou zábavu. Místní lačným jinozemcům nabízeli imitaci domácí kultury. Přípitek rakije a snědýho, břichatýho chlápka v roli Onassise zdejší pláže. Snad se střídají, uvažoval chromák, protože každý večer s jiným zájezdem by hra na Onassise byla nejsmrtelnějším zaměstnáním na světě.
Večer sotva začal, a už falešný rejdař objímá pravou blondýnu Postavilovou. Jen zablýskal zlatým zubem v úsměvu, a hned nesou k moravskému stolu další rundu. Jedním lokem pálenka zmizí v ohnivých hrdlech. Milionář bere plnokrevnou blondýnu kolem ramen. Zlato probleskne směrem ke kapele a hudba začne pomalu přešlapovat, had se prodlužuje o další články Čížků. Rytmus se zrychluje. Z těch, co stačí, sálá živočišnost. První středozemci odpadají. Několik světlejších korálků padá na židle, ale teprve s hromadným koncem se had svléknul z kůže. Naporcovaný sedí u stolů a polyká omamný jed z pohárků. Chromákův stůl je nepřetržitě v oblibě Onassise a dostává největší - smrtelný dávky. Ředitel základní školy se nešetří a snaží se spolustolovníky ochránit před otravou. Marně. Učitelka češtiny, ale především Postavilová, jsou nadšené zájmem opálených Řeků. Manželé nebrání ženám. Sebejistý Postavil, vysoký fešák se slušnou inteligencí, srší spokojeným vtipem, jaký mohou mít právě jen vysocí krasavci se slušnou inteligencí. Šárka Randulová se k němu naklání, směje se, podívá se na-protivu stolu a k chromákovi prohodí:
„Postavil je úžasnej!“ A dál zvoní zábavou.
„Postavil je vtipnej,“ směje se.
„Postavil…“ řehtá.
„Postavil je - já z něj nebudu,“ cení řezáky k pajdovi.
„Ten Postavil,“ a hodila oči v sloup.
Chromák se podíval na hodinky. Za půldruhé hodiny mu láska čtyřicetkrát dala najevo obdiv k
„Postavil nemá chybu!“
Už moc dlouho postavilování nevydrží. Ne, on se musí zapřít. Ale snad i chromák má nějaký čárky hodný obdivu, které Šárka nevidí?
„Slyšíš Postavila?“
Prohrává se svou malostí. Nedokáže donekonečna zabránit kypějící zlosti. Vždyť on by měl být její milý. Měl?
Dal si tenkrát časový limit jednu hodinu. Pokud nepřestane, musí už z principu vybuchnout. Musí dát najevo, že existují hranice v projevu jejího okouzlení mužem odvedle.
„Nikdy jsem nepotkala tak vtipnýho a pohodovýho chlapa, jako je Postavil! Je tolerantní a nad věcí!“ vmetla Šarka Randulová nejen obdiv, ale i pohrdavé srovnání s chromákem, chromákovi do uší – přímo pod kladivo na kovadlinku. A už se zase chechtala a k mrzáčkovi mimoděk dodávala:
„Postavil, byl; Postavil je; Postavil, bude i za hodinu. Postavil, Postavil…“
Chromák se postavil a zařval teatrálně tak, aby byla ostuda:
„Drž už hubu!“
Pajda - ubožákem byl. Je. A bude.
Má jedinou obranu, se kterou může proti milované vyrukovat. Brání se strojenou zlobou s ostudou!
Po mužné scéně i nějakou chlapskou slzu uronil. Bylo mu líto nevydařenýho večera. Pokažené zvláštní noci, svátku, příležitosti být na sebe pozorní a uctiví. Být párem se vší ohleduplností. A ano, se vší láskou! Místo toho mladík pláče. Béčí. Jsou dva naproti sobě, dva proti sobě nasupení. Žena je tvrdá a on, mladík, cítí lítost. Vzdor se ostře pne uprostřed veselí. Zarputilost! Zarputilost v centru reje je hodně únavná. Krade energii a po určité době musí uvolnit prostor umírněnosti. Ani člověk vyživovaný přímo do křečových žil zarputilost dlouho nevydrží. Ba dokonce ani jemná Randulová neměla sílu dál prohazovat provokativní
„Postavil.“
A jelikož citový závislák chtěl zachraňovat, co zbývalo - co zbývalo z večera - na lásku neměl nárok, snažil se vydržet už jenom v mírnosti. Nakonec učitelka prvního stupně kývla na devátou výzvu k tanci. Po mužných slzičkách, po hysterickým výstupu chromák při tanci vedl, kupodivu.
S chromákem se musí špatně tancovat, a on to ví. Zná několik případných přirovnání. Zlý tanečník - špatný milenec, nebo muž bez osobnosti.
Ženy se při tanci s pajdavcem necítí pohodlně. Jenže mohlo být Šárce ještě hůř.
Snad pro chromákovu kratší nohu, snad pro chromákovu snahu vést živě, nebo jenom proto, že parket byl miliony tanci už dokonale vyhlazený… Prostě Randulová třikrát vykopla špičky bot do vzduchu, aby prdelí mlaskla o zem. Žuchla hlasitěji, než reproduktor ploužil. Nedokázal ji v pádu zachytit. Nevyhnuli se vpádu do pozornosti. Dav lidí je rentgenoval. Chromák se sklonil ke své lásce a podával jí ruku.
„Běž do hajzlu!“ sykla na štáckrypla, který nebyl ani na vojně. Chromák se otočil na patě a toužil uniknout. Marně! Popravčí četa už stála seřazená a jen čekala na povel hraběnky.
„Do hajzlu s ním!“
Prásk. Hromadný hrob všech zamilovaných mužů, mužů s malou hodností na ramenou, by se opravdu mohl podobat obrovskýmu hajzlu.
Poslední den pod Olympem lidských svárů, bojů, pádů se pan Postavil s ředitelem Oldřichem dohodli na partii šachů. Chromák vytasil své magnetické figury, aby gentlemani mohli s nimi strategicky tahat.
Soupeři pečlivě vyrovnali své pindíky do výchozího postavení. Položili svá propocená těla do písku a pustili se do sebe jako dva psi.
V půlce jednoho z klání, které kladlo důraz na poziční hru, si blbec chromák dovolil kibicovat. Rádoby poradil tomu úžasnýmu Postavilovi.
„Co posunout svou dámu na c6?“
„Pole kryje nepřátelský střelec! Pch,“ odfrknul si pohrdlivě kibicovaný.
„Já přehlídnul,“ omlouval se a hned si duchem nadával, že nabíjí ostré do zbraně, která míří na něj.
„TEN JE NEPŘEHLÉDNUTELNÝ!“ vytknul mladíkovi nepozornost šikovný Postavil. Jeho hlas důrazem připomínal učitele, který před plnou třídou ukazuje žákům troubu. Ukazuje na slaboduchý článek classy. A měl pravdu. Černý střelec byl nepřehlédnutelný. I chromák viděl, jak na polích černý střelec panuje. Jen na chvíli zapomněl na to, co už jednou zamítnul, a zamítnuté navrhnul. Mozek je nedokonalý a závěry opakovaně nutí otevírat. Prověřovat spolehlivost závěru nervové-závitové cesty.
Když ředitel školy vedl čtyři nula, zeptal se chromáka:
„Nechceš si se mnou zahrát? S tebou se mi hra líbila víc!“
„Ne! Nejsem až tak velký masochista,“ odmítl pajda výzvu.
V Brně na letišti se s Osoblažskými loučili. Přáli si, jak to tak bývá. Někdo formálně, jiný vložil opravdovější zájem. Ovšem paní ředitelová se překonala. Tiskla ruku kolegyni Randulové a s opravdovou empatií a starostí o schopnou a slušnou ženu promlouvala Šárce do života.
„No ty!“ Usmála se.
„Jsi ještě mladá a máš hodně času. Můžeš si všechno rozmyslet. Pořádně si všechno projdi! Věřím ti!“
Pajda na kantorky zíral a měl pocit, že neexistuje. Neexistuje fyzicky? Kdepak. Mentálně pro ně opravdu nebyl. Jenže on stál při vědomí, hned po podané paži, trčel vedle. Držel jejich dva těžký kufry a malá osobní zavazadla. Nepohnul se, ač byl pohnutý. Ani koutkem úst necuknul, ubožák. Držel a držel.
XI.
Přátelská a kolegiální rada ženy slečně Šárce dopadla na úrodnou půdu. Jistěže bez přesvědčení, že nevzdělaný chromák z rodiny bez titulu, bez sebevědomí, inteligence, perspektivy není pro hraběnku Randulovou dost dobrý, by jedna rada nezaplatila celý rozchod. Ale když ke všemu dostala státní byt, pak se s chromákem rozešla. Měla ještě čas. A s bytem vhodným k přesvědčování vleže jistě najde lepšího chlapa! Přál by jí…
Bohužel, čas byl hraběnce k hovnu. Druh Slezák v tanci vést umí, ale dítě nechce. A protože už čas Randulová nemá, je možné použít sloveso v čase minulém. Děti nechtěl!
XII.
„Budete platit hotově?“ zeptala se svobodná matka, sedící za pokladnou samoobsluhy.
„Platím hotově,“ potvrdil chromák styl transakce.
Položil na posuvný pás Boženu Němcovou. Pokladní mu vrátila několik mincí pannami vzhůru. Přerovnal ze svého koše položky a hodil si jídlo - jedinou připomínku Vánoc - na hřbet. Těla obratlů se posunula, chromák se ohnul. Podíval se ještě do střev samoobsluhy. Pohledem zůstal na tváři paní učitelky z prvního stupně. Spojili se, spojili se už jen na okamžik vnímání se navzájem. Chromák výrazně artikuloval rty. Hluchoněmě zavolal
„Máš zde mamku.“
„Já vím,“ neslyšel odpovědět plné rty. Líbí se mu a ona to cítí. Umí stále v chromákovi přečíst všechno, co by mohla využít k moci nad ním. Usmívá se. Je s chromákem spokojená. Je spokojená, že jenom na chvilku může v chromákovi nahmatat a uchopit jeho obdiv. Na chviličku. Ještě pajda - citový závislák - udělá krok a odkulhá, až do příštích Vánoc. Celý rok se nepotkají. Naštěstí! Naštěstí se může spokojeně usmívat.
Chromák se vydal domů s přesvědčením, že svět je jenom tolik špatný, kolik je špatná ta nejjemnější z žen. Vydal se domů s přesvědčením, že obličej jeho učitelky sexu z prvního stupně nestárne. Mířil ke svému domovu se čtyřmi blízkými stěnami. A žádnou válkou.