poezie a povídky vlado matuška

Vítám všechny, co zabloudili!

Nemám velké uši. Oči modré. Kdysi pro mne láska znamenala oči. Dvakrát. Později se můj cit propadal do úplně jiných orgánů. Ano, mohu korektně prohlásit. Byl to mozek!
Červený šátek jsem už dávno odložil, přesto se může stát, že budete sežráni. Do poslední kosti ve vyhaslém ohništi.

Vstoupili jste na web, na němž publikuje své texty neúspěšný grafoman Vlado Matuška. Kdysi keramik co točil z hlíny a dnes je přisátým parazitem na vašich tepnách. Má společnice nezaměstnanost už je náctiletá. Ba už by mohla i plodit nenávist, modré nebe, zimu, lynč…
Nikoliv vlk, ale béééránek spásá jetel za vaším domem. Podívejte se z okna! Žeru rohy rohlíkům, patky Půlpecnům a kopyta satanům.
Jsem mizantropická ocelová špóna co vykolejila rychlovlak na sloupy betonového mostu. Jsem brzdný pedál náklaďáku ze Strossmayerova náměstí…

Především jsem. Když už…
Grafoman. Neúspěšný, neb tu a tam mi vyšla sbírka básní. Tam mi město Letovice přidalo, abych si ty žvásty mohl vydat sám. Jindy zase redaktor Tvaru či H_aluze otisknul mé povídky, nebo básně. Nu a nyní si můžete přečíst neotesané texty. Vydolované haldy hlušiny, kterou chudí redaktoři procházeli a trpělivě přebírali, jestli náhodou ten kámen nezahoří.

Posuďte, chcete-li, odejděte v pokoji.