Šalba štít
za hrátky v paranoiích
oplocený
chráním bolístky své tmou bdím k jitřenkám
_
a slečna oplácí mi stejnou mincí vrub
za deset dvě drží - svírá
_
chlapec autíčko tlačí
tu a tam se veze
Infernum prosby života
Prolog: Několikanásobně prožitý příběh
Praha Hloubětín a mých šestnáct let
Sedím na lavičce a ke mně se blíží holub
Pajdá
na jednu stranu se v hloubku propadá
Křídlo vláčí jaksi pod sebou
letku namočenou v blátě
doufá v pohození drobků z mého rohlíku
touží po snadné energii v tvrdém boji se zraněním
ve své nesmlouvavé bitvě za holubí život
Vstávám a jdu mu vstříc
Rozmachuji se
a plným švihem do něj kopnu
Holoubek vyletí do vzduchu
Překlápí se jako nesouměrný kus molitanu
víří v prachovém peří
dopadá
a jako nesourodé klubko se valí po udusané zemi.
Staví se na své bolavé prsty
šmajdá divoce se snaží uniknout
pryč
pryč ode mě
Hlavičku na bok kloní
v jeho rudých panenkách otázka
‚proč?‘
Je smutný a vyděšený
‚Ach‘
je mi ho strašně líto
chtěl bych moc bych chtěl pomoci
a ze sebe je mi neskutečně zle
humus
Doháním jej
‚duch‘
Zaduní hrudníček o můj nárt
A zase zmítá ve vzduchu tělem
kodrcá po zemi
a ztěžka se staví na drápky
hlavička mu kýve v prázdném zobání
vole
tepe v překotném tempu bolavého srdce
oči řvou
‚nechápu?‘
Panicky prchá
Lidé kolem stojí ve strnulém úžasu
matky ruce propnuté nákupy
děti jim koukají za lokty
všichni fascinováni v ďábelském divadle
oči vypoulené
Chce se mi křičet
bliju ze sebe se
jak vůbec můžu trápit bezbranné stvoření
co tak zoufale bojuje o přežití
něco mnou probíhá
je mi hnusně
něco mě žene
to je nechutný
ve lbi žiletky
řežou mi duši
‘prásk‘
Odcházím na lavičku
Při chůzi se propadám v kratší nohu
(Holoubku mě mrzí moc …..
kanou slzy…..
…..do mne když žadoním o rohlík….
já tehdy a dál nakopávám sebe……
holoubku moc mě to mrzí!)
Křídla samoty
Nic se neudálo.
ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu
hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“
zajeté, jako několik předešlých…
samota
Další den jako včerejší, předvčerejší, před…
Dnes přiletěla sýkorka
ten nejdrobnější druh
v čase
zjevila se spíš dopoledne, než ráno
gecla sebou na zábradlí loggie
aby se nakonec odvážila i dovnitř prostoru lodi
protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli
kde z opěradla
jedním okem bedlivě pozorovala
trup a dno mé lodi
a když zjistila, že nenajde potravu
změřila si mě
a frnkla
Přiletěla ve stejnou dobu jako včera
vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“
vzpomněl jsem si
že jako dítě jsem vydržel
celé krátké hodiny těsně za záclonou
a pohlcený tajil dech abych nepolekal
a zkamenělý pozoroval kosáky
hejna vrabců
i vzácnější koňadry a moje
laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic
přidávala jim i vyvařené kusy loje
a já pozoroval balet křídel
v teple
chráněný domovem
před mrazem
… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice
Dnes jsem sýkorku nezahlédl.
přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?
za dávných let mého capartoství
je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda
děda
vzpomínám
a vůbec kam se poděla máma s tátou?
když si vybavuji dobu otlačených kolen
uvidím babičku, dědu i tetu Alenku
ale kam se zmizeli rodiče?
vím že byli přítomni
okolo
ale ve vzpomínkách nejsou
nebo jsem je vytlačil za okraj rámu
proč?
Byl jsem nakupovat
nebylo mi vyhnutí
po týdnu jsem zase viděl ty lidi
cítil je
dokonce jsem se jich mohl i dotknout…
a lidé byli hladoví
očekávají totiž příchod lásky
a tak plnili nákupní vozíky
majíc nadosah
pokladnu
jenom zaplatit není třeba
já…
setkání s lidmi je mi stále bolestnější
neunesu poznání jak jsem chudý
chudý duchem
nebohatý charakterem
invalida láskou
uzamknu se
už nevylezu
Na sýkorku jsem si vzpomněl
přesto slunečnice nedonesl
lenoch…
Nic, prázdno…
Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí
obral jsem si libové
a zbylé
vystrčil na mráz
na dno
pod jedinou, plastovou židli
mé prostorné lodi
snad přiletí
Štědrý den
nepřiletěla
Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi
jestli neuvidím stopy po stravování
a tak stál jsem úplně nahý
v řízném vzduchu
beton mi pálil chodidla
chlad sevřel moje nepotřebná varlata
a já zkoumal mrtvé maso
žádné vpichy
nikdo se neživý
nikdo nepřilétá
Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ
z obav aby se ke mně nikdo nedostal
pozdě
neschopnost je dávno se mnou
marnost je zabydlená
Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku
navštěvuje mou loď?
pokusím se být ostražitější
Nastal unavený konec
roku
devítka vymázla osmičku
věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách
nekonečno ve smyčce
a stejně se nic se nezmění
sýkorku jsem nezahlédl
nedoufám
Dnes napadl sníh
snášel se ve vločkách
lehounce něžný
jako by nezatěžkán svědomím
kolik tvorů vyhasne
pro jeho studenou krásu
Najednou v podvečer se objevila
ona
Třepetavá
dosedla
rozvážně se rozhlédla na pokraji
a pak se pustila v dílo
dva klovy
jedna kontrola člověka
za sklem
obezřetná
snad byla sytá
když vzala křídla
Zase jsem ji nezahlédl
smutno mi
a večer přemýšlím
jak jí asi je
té drobné křehké
v temné mrazivé noci
dnes
najedla se hojně
má tepla dost v hrudi
nezmrzne
a čiperná unikne ťuhýku
i jeho háku
ve špižírně vyschlých schránek
ano snad
a možná
možná její dcery pra pra
budou hojně živy
tučnými červy
z mého srdce
jenž neuniknou bystrým drápkům
a červům bude nic platné panického úprku
v píďalkovité omega
konce života
počínající alfou
Žij Třepetalko!
Další novější úprava:
Křídla samoty
Nic se neudálo.
ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu
hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“
zajeté, jako několik předešlých…
samota
Další den jako včerejší, předvčerejší, před…
Dnes přiletěla sýkorka
ten nejdrobnější druh
v čase
zjevila se spíš dopoledne než ráno
gecla sebou na zábradlí loggie
aby se nakonec odvážila i do vnitřního prostoru lodi
protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli
kde z opěradla
jedním okem bedlivě pozorovala
trup a dno mé lodi
a když zjistila, že nenajde potravu
změřila si mě
a frnkla
Přiletěla ve stejnou dobu jako včera
vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“
vzpomněl jsem si
že jako dítě jsem vydržel
celé krátké hodiny těsně za záclonou
a pohlcený tajil dech abych nepolekal
a zkamenělý pozoroval kosáky
hejna vrabců
i vzácnější koňadry a moje
laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic
přidávala jim i vyvařené kusy loje
a já pozoroval balet křídel
v teple
chráněný domovem
před mrazem
… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice
Dnes jsem sýkorku nezahlédl.
přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?
za dávných let mého capartoství
je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda
děda
vzpomínám
a vůbec kam se poděla máma s tátou?
když si vybavuji dobu otlačených kolen
uvidím babičku, dědu i tetu Alenku
ale kam se zmizeli rodiče?
vím že byli přítomni
okolo
ale ve vzpomínkách nejsou
nebo jsem je vytlačil za okraj rámu
proč?
Byl jsem nakupovat
nebylo mi vyhnutí
po týdnu jsem zase viděl ty lidi
cítil je
dokonce jsem se jich mohl i dotknout…
a lidé byli hladoví
očekávají totiž příchod lásky
a tak plnili nákupní vozíky
majíce nadosah
pokladnu
jenom zaplatit není třeba
já…
setkání s lidmi je mi stále bolestnější
neunesu poznání jak jsem chudý
chudý duchem
nebohatý charakterem
invalida láskou
uzamknu se
už nevylezu
Na sýkorku jsem si vzpomněl
přesto slunečnice nedonesl
lenoch…
Nic, prázdno…
Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí
obral jsem si libové
a zbylé
vystrčil na mráz
na dno
pod jedinou, plastovou židli
mé prostorné lodi
snad přiletí
Štědrý den
nepřiletěla
Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi
jestli neuvidím stopy po stravování
a tak stál jsem úplně nahý
v řízném vzduchu
beton mi pálil chodidla
chlad sevřel moje nepotřebná varlata
a já zkoumal mrtvé maso
žádné vpichy
nikdo se neživí
nikdo nepřilétá
Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ
z obav aby se ke mně nikdo nedostal
pozdě
neschopnost je dávno se mnou
marnost je zabydlená
Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku
navštěvuje mou loď?
pokusím se být ostražitější
Nastal unavený konec
roku
devítka vymázla osmičku
věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách
nekonečno ve smyčce
a stejně se nic se nezmění
sýkorku jsem nezahlédl
nedoufám
Dnes napadl sníh
snášel se ve vločkách
lehounce něžný
jako by nezatěžkán svědomím
kolik tvorů vyhasne
pro jeho studenou krásu
Najednou v podvečer se objevila
ona
Třepetavá
dosedla
rozvážně se rozhlédla na pokraji
a pak se pustila v dílo
dva klovy
jedna kontrola člověka
za sklem
obezřetná
snad byla sytá
když vzala křídla
Zase jsem ji nezahlédl
smutno mi
a večer přemýšlím
jak jí asi je
té drobné křehké
v temné mrazivé noci
dnes
najedla se hojně
má tepla dost v hrudi
nezmrzne
a čiperná unikne ťuhýku
i jeho háku
ve špižírně vyschlých schránek
ano snad
a možná
možná její dcery pra pra
budou hojně živy
tučnými červy
z mého srdce
jenž neuniknou bystrým drápkům
a červům bude nic platné panického úprku
v píďalkovité omega
konce života
počínající alfou
Žij Třepetalko!
Věčné téma
Dlouhý pohled za vlaštovkou posílám
bez razítka odbelhal mi
a světlo dnů se rychleji unaví
i pomíjivé slunce mi čte v prázdné dlani
prohlubuje věčné stíny
a dál tmavnou vrásky krajiny
dýchnou chladem v opoždění svitů
již započaly hloubit jámy
zaplatím masařkám zapůjčený prach
prý bohu
a matce děti uživím
Vyhaslý mlýn
zbytek vetché omítky
odráží slunce
v hlubokém úklonu
konce představení
okno beze skla závěsů
je pustou jizvou
zející hlubokým spánkem
bezzubých úst stařeckých
v chřtánu temnoty
schoulená kočka v útoku
svítí jen oči hada
k parapetu
kde vyšívá kos
trylky violy
jako by pěl naposled
volnosti švihu křídel
v náhonu se voda hromadí
zdolá vyšeptanou vrbu
a mlýnským kamenem nepohne
domleto
slyšet udusané ticho
opona
Plody černé země
(Ke dni matek)
Tys poslední vteřiny požehnána břichem druhého srdce
pes hyenový už čenichá slabost pochvy
stehna povolují
uštvaná jsi
a pilky řežou poštěvák s pysky
tam kde mlaskal pyj
hráz se bortí
a placenta i močák tvoří mapy v prachu
napájíš žíznivé ženo
úrodnou černozem
slizká tlačenka pleská o stůl z kamene
rozevřená zíráš na dítě v tvé vodě
hltané s divokou chutí
rozpárána
čekáš na druhý chod
odevzdaná
nasytíš za živa mnohé
za nehty rez
Báseň o naplnění
mě se líbí holky kostnatý
a že je zubatá nevadí mi
i pochvy vyhnilé
jen když obejme na vždy
a já vděčný jsem
nepusť mě již
má milovaná
ať neztrácím se
v pohledu hlubokém
něha…
Autová štvanice
Chrt
mnohokrát vyhoněný
jde po krku dnes
slintá v zubech
a oběť uštvaná
nedostane dechu
povoluje svěrače
zaživa
trhaná
masa výsek
ze slabin
Oči opilé čertem
Na hádance zahodím klíče
čáry z dlaní schovám si v klín
a plamennou cigánku napojím čertem
spolu soc. vymítáme
neštěstí
nad ubrusem s petrklíči hranatíme kostky
z rozdaných srdcí a pik
je žár nám i veselo
doufáme ještě v mnoho jar i zim
když tolik zavoní mi
buchtička černá
Pocta básnířce
Bojím se o svá perá
nestačí těm vašim
slabá jsou
promáchnou vzduchem
prázdná v přemetech
a letu pohlazení
na papíru jim slina došla
v slovech uzamčení
nachystaná ku líbaní
Kéž by…
Pohlednice do Země Slunce
Letovice oblast Pindula, přesněji Potůčky.
30.4. 2009
Dnes pro tebe nic vzácného
/usazena pod sluncem stále/
bosorky vzaly košťata a vymetly nebe
snad se bojí večerních srážek
jenom na krajích nepečlivky
jedny ušmudlaný
zanechaly oblaka
pro ty čarodějky sedím si tolik sám
/bojím se uhranutí/
hovím smutně na slunci žahne
když včela své nohy obalila pylem do kulata
je nenasytná nalétá na barvy života
asi hledá sladký nektar
a obletuje moje oči
až jsem z ní neposedný
od jehel
ptáci v milostném zpěvu
oznamují plodnost světa
a já si vzpomněl na sýkorku
milou mi jak jsem sypal slunečnice
pro starost o život
co vyšívá mezi melodií
snad asi
dýchá...
stromy nabraly čerstvé zeleně
ze země táhnou mízu až syčí
nástup jara je tolik tolik prudký
a než čas stačil doklopýtat Máje
třešně vyměnily květy za malé bobule
kdo bude líbat zítra…
budou rudé srdcovky
dozrají v létě…
právě se nedaleko smějí děti
a slyším tlapky o beton
divoce mlaskat
honí se čerství
jako už jaro bývá
uteče…
žnec nepoužívá již brousku
ach ten pokrok…
tolik pohlednice pro tebe
se širokým pohledem ty...
snad potěšilo
Básnířce
Snad kůže nesžehne
vás
pod údery přání
a ohnutí v kolena nedojde
za dnů žitých
v lůně
sta radostí
Dům dívky co píše básně
mám chuť se tam k tobě
k rodné cestě
stavení zastavení
boty nazout
a hledět
koutům
zvážit dech
. … ._
první slovo bylo prostřední
Slunce centruje Bůh
na pultech řezníci kážou výraz
výsek
krajní bystří - neuslyší
poslední
V perimetru
Já smutný čtvereček
neprošel kalibrem tváří
a jsoucnost kolečka děsí se hran
vyřadí zmetka z otvorů
koulí si cestou snadno
beze stop odporu
výrobních linek
lidského stroje dílem zapadnout
a roztaví odlišné jedno lití
bez tepla
Na hlavičce kaňka
Výkřiky očí podebraly
plijí v kolejiště životy
jen tmou se nadechnou
mezi stmíváním
dávno již
svou prací vykotlali domovy
jen za nehty rez
robě pohladí
_
v Pendolinu píší morálku do centů
zlomky hadů doktorských
za sklem vzneseni mentorují
a pod piják
parafují
prostý kape z bohatých per