Víc!
pod Petrovem po schodech sestupuje voda
spoutaná vůlí stavitele a betonem
láká bosé nohy -nejen ty od Boskovic-
nepočítej mince v ručičkách věže
uvolňuj šněrování tkaniček
brouzdejme se pro slunce v týle
všechno tohle architekt slibuje
všechno
a ani o papír víc
Bílá místa
dítě vyfukuje
bubliny měří rychlost vzduchu motýla
kdy ještě vůle
ryby plavou břichem k nebi
lidská směřují ke dnu
řád světa letí
Výdejna jízdenek
žena od zavřené zastávky
je děsně škaredá
že si nechala udělat děti blbcem
sedí za pivem
zírá - a když otevře hubu pak zloba a zlo
blbec se spokojeně usmívá
neustále
je šťastný
Úbytky
tma zatáhla se
stoupají proudy do sféry ztrát
nabíjí se zápory kladem
pouštím oponu víček před oslepením
jenže oranžovou krví žlutý blesk prošel
musí být ostré abych zahořel
věk je chlapec rozkročený nad ohništěm
jen zasyčí
had
sítnice děraví
vetché obrazy slepuje mozek k alegoriím z mládí
čerstvé zadky jsou - pořád jsou
jen mé ruce
zatracené nemohou hníst
nervy se rozpojily i tam – kde je prožitek prvních orgazmů?
necítím divokou šelmu
která by mne měla zardousit
Stud přichází s dopadem moci
musel jsem ustoupit z cesty
třída Masarykovy školy práce běžela
starší muž s ortézou na koleni hučel do hlavy dívky
„já se s tebou párat nebudu! dostaneš dvě hodiny a hotovo…“
její špeky pouštěly slzy studen
Vážka svědomí
u Kalibána servíroval Nadal
ze široké obrazovky kom-pulzuje obsese
křehká vážka naráží velkou hlavou do skla
opakuje se
„třeba je
- jí zde líp než ve vedru“ říkám si
arogantní akademik k lidem bere sklenici a vynáší
průhledná křídla
Dvě dopoledne v jednom letním
nad Křetinkou svěží listy dýchají
živí se
ve stráni borovice svými drápy marně
trhají vymetenou modř
všechno je
všechno je tak…
kdyby se mi nechtělo ještě spát
těžce zpátky jdu
i v průvanu řeky všechno zelené - čert uondal
asfalt v jižním svahu potí se
zalepuje moje kroky
naproti mně cizí žena soucitně se usmívá
zeptám se
„stojí nahoře smrtka?“
chlap z vodárny nastartoval křovinořez
Nobelova řeč
já dyslekťák četl jsem z kavárny Kalibán
Nobelova řeč Boha Dylana
pod vrbou Masarykova náměstí
tam kde někteří chtěli mýt hlavu Havla bezdomovec
sesunul se po slunci
na dlažbě vřel všemi údy
„pomóct, pomóct!“ v zahrádce křičela do krabiček moje generace
dva mladíci se sklonili
Rok rorkok rrokok poslední krok
obrací se pluh stále rychleji
sotva dozrál klas
zaselo se zrno
nestačím ani uválet vodu už se půda kypří až jednou
zbytečně bych plevy sel co ve varlatech
byl jsem vždy špatný hospodář
až kosa ovládne jaro ze zimy
...
ten den bylo na zmrzlého horko
z tranzistoráku dělal vlny Gott
teta se koupala pod splavem
na dně budoucí nádrže Křetínka
pak sedla na mašinu za fotra
jeli do porodnice
podívat se na mámu a zmetka
Ježíši Kriste neodpouštěj nás
jakož i já neodpouštím chyby svých otců
V letním - horkém odpoledni vyfouknu Gotta
věnuji všem
které jsem nepotkal