Genetická výpověď mezaninu
Genetická výpověď mezaninu
I.
Stoupal žulovými schody. Pokládal kroky do paměti budovy. Do století a šestnácti let. Šlapal do tíhy bosých, co neměly na střevíce, ale především do obutých. Obutý člověk měl vždycky větší váhu a rychleji zakulatil hrany. Hezky prostředkem opotřebovával chladný kámen, kdežto u stěn si neopatrný poutník stále může nabít o ostré hřbety, nedotknuté lidskostí.
Kaťák se říkalo baráku se sály, kancelářemi a vůbec se zázemím pro šlechtění člověka. Jistě si zakladatelé nepředstavovali křížení hrachu knězem Mendelem, ale vyšší etiku – genetiku, seslanou na lidstvo samotným ředitelem všeho. Očekávali lesk ryzího zlata, ale přišel celofán. Z úctyhodného názvu Katolický dům, dehonestující Kaťák. Z opravdové kultury národního významu Myslivecký ples a lesklá stehna mažoretek. Mylně bohatí katolíci - bohabojní potomci násilím převrácených luteránů - věřili, že nepřijde předpovídatelný úpadek skvělých úmyslů. Městys, později povýšený na maloměsto, se nenechal vychýlit z vyjetých kolejí lidskosti a hradeb tisícihlavé skupiny. Prostě Kaťák a zmrzačený Orel, nejen ten habsburský.
„Stát!“ štěknul rozkaz z mezaninu. Chromák bleskově příkaz uposlechnul s nohou ještě nad schodem. Chvěl se ve slabé rovnováze operované nohy a přes rameno pátral po lampasech důstojnice. A byla tam! Stála vzpřímena s koštětem v poloze čestné stráže. Jestli mají hradní vojáčci nabito, chromák nevěděl, ale u uklízečky nepochyboval. Neváhala by střílet.
„Kampak!“ rozkázala odpověď otázkou žena ve věku čerstvé neplodnosti. Baba se zjevem, pro který by byla plodnost zbytečným plýtváním krve. Prostě chromákova vrstevnice s podobnými projevy opotřebení, odhadoval vzájemnou náklonnost na pudovém základu chromák.
„Za nejvyšší, prosit o finanční podporu vydání mé sbírky básní,“ vyklopil poslušně vyslýchaný, zadržený.
„Já jen, však víte, ztrácí se pak věci a chudák ženská, co uklízí. Víte, pane?“
Věděl, když propuštěný došlápnul na nejoblejší a nejlesklejší místo historie. Možná, uvažoval, zaoblená místa lidských schodů jsou trefným obrazem užitečnosti vzájemné pomoci. I lidské nutkání si pomáhat uhlazuje cestu vzhůru. Vede zpravidla stejnými, historií prověřenými místy postupu. Hezky prostředkem a ne při zdi. A čím je osoba těžší, tím víc působí a vytlačuje na hmat příjemné fleky. Člověk, který jde nabídnout pomoc, často musí po schodech, aby pomoc mohl přijmout. A lidé, co nejvíc pomáhají a je jim nejvíc pomáháno, sídlí v patrech, nebo hradech.
I on jde - musí k Paní stoupat vzhůru, aby požádal…, jenže on Paní, sídlící výš, pomáhat nebude. Nechce být kolaborantem s dobou, jakými jsou akademičtí básníci, vyšlapávající si oblé, vyleštěné schody vzájemných dobrodiní. Nechce podporovat kšefty, vedoucí k nespravedlnosti. Vedoucí k závisti, rasismu, revolucím, válkám, zničení Země. Ano, tohle všechno je důsledkem evolučního vštípení, že člověku se vzájemná pomoc vyplatí. Dobro i zlo je jedna matka. A lidstvo – člověk má tolik vrostlé pod kůží ono nenápadné pomůžeme si, že ani nepozná, kdy už není nestranným soudcem dobra, ale vykonavatelem křivdy.
Vyšlápnul poslední stupeň a už byl básník na úrovni ekonomky a kulturní ředitelky maloměsta. Ale kdoví, jestli. Chromákova sbírka básní byla odmítnuta tolikrát, že musel nutně začít pochybovat o kvalitě svých slov. Co když všichni ti redaktoři s palcem namočeným ve smetaně tisku preferují jiné redaktory, akademiky s profesurou Bohem-mystiky, porotce literárních soutěží, prostě zabezpečené lidi, především pro kvalitu jejich poezie? Co když jsou nestrannými soudci dobra a nejsou vykonavateli křivdy? Už i pajdavcův patron Jůzl bere mrzákovu poezii s velkou rezervou nedokonalosti. Je snad ovlivněný množstvím odmítnutí, jako chromák? Jsou lidé svou podstatou víc spravedliví, než ochotní pomáhat? Co se člověku vyplácí, a tedy evolučně vštěpuje? Pochyboval. Pochyboval ze všech stran.
Pochyboval na chodbě mnoha otevřených dveří, kterou průvan neuchvátil. Vzduch stál. Pouze hlasy chvěly nehybností prostoru. Zaposlouchal se. Dvě ženy mluvily v místnosti ekonomky. Barvy hlasů byly jasné. Jeden namíchali na paletě nadřazenosti, druhý nanesl na tapetu mistr podřízení se.
Hlas ekonomky chromák znal. Znal jej na úrovni „Ahoj!“ „Ahoj!“
Ona kamarádka je pajdavcova vrstevnice narození, ale s jiným opotřebením těla. Snad jen dědičně řídký porost hlavy, který si vše vynahrazoval na holeních a stehnech (jež v dobách, kdy se vosk používal především na svíčky, mohl kulhavec uchváceně obdivovat) naznačoval opravdový věk. Přitom chromák deset let nepracuje, nemá děti, žije sám, nemusel se rozvádět, přesto je jeho známá vyžilostí o patnáct let čerstvější. Asi nenaplnění ničí lidskou vizáž víc, než naplňování s naplněním. Nebo snad i absence diplomacie má vliv na horší a horší kopie odumřelých buněk?
Stál - čekal na chodbě už několik minut. Nechtěl rušit, trhat myšlenky, trhat něčí práci. Sice nevnímal, o čem hovoří, ale barva podřízenosti a nadřazenosti dávala tušit - tvůrčí duch.
Bezděčně pozoroval paprsky proseté záclonou a skvrny světla na úředním koberci. Velká prázdná místnost přetékala vzduchem. Její prostor se rozléval do kulatého světa. Kancelář ředitelky kultury na malém městě neměla hranice. Působila. Působila i na brouka, který se rozhodl přelézt práh kanclu. Asi byl vábený světlem, procházejícím silonem. Toužil být pod sluncem - neohrabaně - stavěl se na zadní. Namáhavě zvedal své pancéřování z nehtů. Už hmatové chloupky předních nohou ucítily zlom ve zkosení prahu, ale na - vodě rovnou - plochu nedosáhnul. Zkusil se vyhoupnout, jenže nalakovaná, šikmá plocha odmítla všechny háčky a brouk lačnící světla se válel na krovkách. Hrabal nohama ve vzduchu. Chvíli mu trvalo, než zjistil, že se nehýbe. Něco nebylo v pořádku. Jeho zažitá zkušenost najednou nevedla vpřed. Chápal pomalu. Ještě několikrát zkontroloval, jestli řád věcí se nenavrací ke starému uspořádání. Ne a ne. Svět byl doslova vzhůru nohama. Pozvolna si začínal uvědomovat svoji polohu a zažívat si pohyby nožičkama, které setrvačností vedly k malému zhoupnutí. Už nekmital třemi vpřed a třemi vzad, ale všemi vpřed. Vychýlení se prohlubovalo. Chrobák zapojil krovky, a když vykoukla zranitelná křídla, přepadl na všech šest. Stál s napůl rozbaleným blankytem plných žil a pozoroval překážku - práh kanceláře. Možná zvažoval, jestli má vytasit z futrálu umění lítat. Jestli má investovat energii a riskovat náraz do pevných překážek. Nakonec se rozhodl svůj poklad schovat pod pancéřování z keratinu a pokusit se překročit práh kanceláře po svých.
„Já teď půjdu na oběd a pak se vydám na úřad, mám jednání. Takže kdyby přijel, budu zde až ve dvě. Jasný!“ ukončila kreativně rozhovor rozkazovací barva.
Chromákovi proletělo hlavou, že ředitelka nebude mít čas a on se musí rychle vyřídit, aby nezdržoval.
„Dobrý den!“ oslovil chromáka zcela neznámý hlas. Ještě nikdy nezažil tak obrovskou a přitom přirozenou změnu v barvě. Ředitelka kultury na malém městě u ekonomky byl úplně jiný člověk, než ředitelka kultury malého města před neznámým člověkem. Tuhle barvu hlasu namíchal cukrář z tuku a sladidla.
„Trubcová. Přejete si?“
„Dobrý den. Já jsem Nikdo Ještěmíň.“ Nastala obtěžkaná pauza, ovšem bez porodu…
„Já jsem ten člověk, co vám před čtrnácti dny posílal elektronicky svoji sbírku básní…“
„Aha,“ prohodila citoslovce uvědomění si, koho má před sebou. Následně se žena z kanceláře prvního patra jemně uvolnila.
„Stejně tak i vaší úřednici,“ kývnul chromák hlavou k otevřeným dveřím své známé. Známé na úrovni „Ahoj!“ „Ahoj!“ A ty dveře se pomalu, samovolně zavíraly. Nezdá se mu to?
„S žádostí, jestli by kulturní oddělení města Letovice finančně nepodpořilo vydání…“
„Nepodpoříme!“ vyřkla snadno ortel šéfka kultury malého města a pozorovala na chromákovi potřebu upřesnění důvodů.
„Nelíbí se nám to. Dala jsem hlasovat a ne.“
„No, pokud starosta, se nemůžu divit…“
„Se starostou to nemá co dělat,“ odmítla chromákovu paranoidní tezi s výrazem, že pan starosta rozhoduje o daleko, dááleko podstatnějších věcech, než je pomíjivá poezie nýmanda.
„Tady s ženskýma jsme hlasovaly!“ upřesnila.
Chromák se možná bránil paranoidními představami o lidstvu, aby si nemusel přiznat, že píše sračky, ale dveře od kámošky - ekonomky se opravdu zvolna zavíraly. Už mezi futrem a zámkem zbývala malá skulinka světla. Klika se potichu zmáčkla a západka neslyšně uzavřela její prostor.
„Vy tam máte sem tam, občas nějaký ten jinotaj…“ pokračovala kulturní osoba v odůvodnění, jež se propadalo do rozběhnutých chromákových představ. Viděl šéfku, která žije v třicet kilometrů vzdáleným městě, jak shání letovický drby o kulhajícím Nikom Ještěmíň.
„Že několik let nic nedělá? Naposledy zametal ulice?“ drbala a ujasnila si, že jí chromák nikdy nepomůže, kdyby mu pomohla. A následně ji vidí v místnosti se svými úřednicemi. Plánuje demokratické hlasování o úrovni chromákových veršů.
„Poslala jsem vám mailem sbírku básní. Chci, abyste si z ní tu a tam něco přečetly a zítra hlasovaly, jestli se vám nelíbí. Mne osobně neoslovila, ale můžu se plést, takže chci i váš názor. Ale jak říkám, mně se vůbec, ale vůbec – no ne-e,“ a byla krytá, chytrá ředitelka z kanceláře v prvním patře na malém městě.
Inu, Kultura. Představa v chromákovi dozněla a brouk na prahu osvícení se zase převrátil a divil se, že ač hýbe nožičkama, on zůstává na místě. Něco podstatného bylo špatně.
„Kdybyste psal o přírodě, ale krásně. Já vím, múza by vám musela dát talent… No, kdybyste psal krásně a o přírodě…“
„Hašek tomu říká být medoser,“ vpadnul chromák do věty a do ksichtu úřednice. Ta tušila, že před ní stojí neschopný nýmand, ale takovýho blbce bez schopnosti jednání přece jenom nečekala.
„A já Jaroslavův medoser nikdy nebudu. Nikdy!“ křičel hlasitě už zády k ředitelce kultury na malém městě. Řval do pleskotu - aplausu bot, které jely po oblých vyleštěných hranách. Jel po vtisknuté paměti schodů. Tisíce lidí po více než sto let musely stoupat schodištěm vzhůru, aby on, básník, mohl sešupem sjet do mezaninu.
„Tak vyřízeno?“ ptala se hrdá stráž s nabitým hadrem na koštěti.
Jestlipak tahle uklízečka taky hlasovala? smál se uvnitř chromák. Rozhodně svým údělem má k poezii blíž, než veškerý střední stav, plný ochoty pomáhat. Kdysi, před autorským čtením na Žižkově, jeden chlápek hlásal:
„Kdo nevybírá popelnice, není podle mě básník!“
„Pak jsem blízko!“ chlubil se chromák. „Dělal jsem popeláře.“ A kupodivu, i po čtení pán se svérázným názorem chromáka chválil, že byl nejlepší. A nejen on, ale většina posluchačů se v soudu přidala. Jenže po tisících odmítnutí pochybuje. Třeba opravdu píše slabě a všichni ti středostavovští akademici poplatní době, kteří mají prostředky na vydání své sbírky, jsou zahrnováni dotacemi zaslouženě. Jsou prostě lepší.
„To byla rychlost!“ doprovodila konstatováním uklízečka chromákův sešup, když dopadnul na rohožku budovy Katolický dům - mažoretky dostanou nové třpytky a turné po chorvatských ostrovech.
Zůstali si s uklízečkou dlužni pozdrav.
II.
Na šachový trénink se občas chodil dívat i někdejší chromákův kámoš Petřín. Bývali si těmi nejlepší parťáky. Už v první třídě je spojila výstřednost a talent. Nadání malovat a kecat. Dokázali hodiny tvořit příběh, tak, aby opakovaně ústil v šílenost. Stáli třeba na ulici, smáli se až do křečí v břiše. Lidi kolem chodili a věděli, že ti dva nejsou normální. A jestliže zaslechli kousek příběhu, děkovali všemohoucímu, že psychopati jsou malými chlapci a nemají žádnou sílu. Ano, bývali největší kámoši, ale deviantem zůstal jenom chromák. Naopak Petřín je velice platným členem společnosti. Možná měl v sobě dědičně dané, že ze šílenství vyroste, páč starej Petřín, akademický malíř, dával provizi krajskýmu náčelníkovi sboru národní bezpečnosti a ten Petřínovi sháněl kšefty. Jenže i chromákův otec byl společensky platným člověkem. Totalitní automechanik musel umět pomáhat. Možná mladýho Petřína umravnila skutečnost, že jeho fotr byl čtyři roky poslancem? Jednou mladej přijmul službu, podruhé začal sám přemýšlet, jak by někomu pomohl, potřetí musel vykoumat, jak někoho vyšachovat, aby sám zaujal… a už byl schopným, platným člověkem.
Chromák se na tréninku s mladým Petřínem o vtipnou historku s přírodou, Trubcovou a medoserem Haškovým, podělil.
„Abych sbírku vydal, zbývá mi už jen Kulturní nadace města,“ zakončil vyprávění chromák.
„No, to by šlo,“ odpověděl Petřín přemýšlivě a po pauze dodal: „Já v tý nadaci sedím. Kdo by mi pomohl tě prosadit? Přeučil je rozumnej a vždycky hlasuje se mnou, když mu řeknu. Podej si žádost a nezapomeň žádat víc! Oni nikdy nedají tolik, na kolik je žádost. Oni s tím počítají, že si každý napíše víc, a každý si píše víc, protože počítá, že nedostane všechno.“
„Klasickej lidskej hnus!“ vyseknul ze sebe chromák svý pocity.
„Jakejpak hnus?“ odporoval Petřín. „Je to jenom hra, jako licitovaný mariáš.“
„Není!“ nedal se Petřínovým smíchem přinutit k bagatelizaci chromák. „Licitace je součástí pravidel.“
„Ale nadhodnocení dotace taky!“
„Ne! Za morální jednání lidstvo deklaruje opak. A teď mi, Petříne, vysvětli, jak je možný, že v kartách vyhrávám a v životě jsem bitej víc, než plesnivý žito?“
Petřín bezradně rozhodil rukama.
„Hele, Petříne, nic jsem ti neříkal! Klidně hlasuj proti, já tě stejně dám do povídky. Ale hlavně. Já chci. Já už chci zemřít jako poctivej blbec!“
A třeba pouze psal slaboduchý sračky.