poezie a povídky vlado matuška
Jsou obrazy, které stříbrem neprošiješ

Jsou obrazy, které stříbrem neprošiješ

Chromákovi nevadí smrt. Přesněji: chromákovi nevadí smrt jiných lidí. Ať si zemře, kdo chce, pokud mrtvolou nebude on sám. Jeho smrt by mu vadila. Přesněji: procesu umírání se bojí.

Jak asi je pakoni, když mu na krku plandá lvice? Bulvy vyvalený. Zírá na blížící se smečku. Jeho dech uzavírají špičáky v hrdle. Žerou první sousto a jeho kopyta stále dupou v prachu savany. Co cítí lachtan v usměvavé mordě kosatky, když se stává živým míčem na hraní? Má mozek vypínač bolesti v nezvratném konci? Rozezná mozek člověka beznaděj situace a zabrání jinak užitečnému stresu? Možná?

Možná dokonce rozehraje loutkové divadlo. Udělá si poslední piknik s raušem. Vždyť už si neužije, tak proč to nerozpálit? A pořádně! Nádherný světelný tunely, slibující nepředstavitelnou manu. A do toho sladký hlas koketné kurvy, zkřížené s duchovním, který láká: „Pojď! Sem. Tady je přijetí a láska. Všeho do sytosti.“ Prostě lajny koksu a zlatý brko v nosu. Koloušek s bílým tygříkem skotačí na kapkách rosy. Nad nimi duha se svítáním. Zázraky! U každé paty, u každé barvy velký hrnec plný smetany. Víly mají bílé vousy.

A pak přijde nevyhnutelný konec. Poslední molekuly kyslíku se spálí v kůře mozkové za sen motýlích křídel na zavřených panenkách. „Ale to by bylo až moc krásný,“ nevěří chromák. „Proč by život svůj konec měnil v pohodu, když svou existenci - existenci života - postavil na boji? Kdepak,“ myslí si, „většina umírání v přírodě je vybuzená do extrémů. Neskutečná bolest zoufalci přikazuje: Zbav se příčiny! Bojuj! A prorvané povodně hormonů vymrští stres na hranici prasknutí šlach.“ Ne, on se umírání bojí, ale z ostatních chromákova krev neteče.



I proto rád sleduje dokumenty, kde se vymasené kosti různě proplétají. Mají kolena kolem krků. Paže objímají hrudníček. Varlata na neznámých a studených zadnicích. Nevadí mu patrové hromady propletenců. Připomínají mu kočku v příkopu, kterou před týdnem přejelo auto. Bledé, prohýbané, změklé údy. Jako šulini. Chladní. Zaražení. Jen čekají, až ožijí generací masařek. Navíc chromáka baví ono posouvání človíčků po mapách. Líbí se mu zabíjení od stolu. Je přeci lidským samcem. I když sociálně vyloučeným, přesto strategicky inteligentním. Jistá část chromákovy osobnosti odpovídá vůdci tlupy, a tak válečný dokumenty budí v psychopatovi instinkt lovce. Kápa. Alfa samce, sice s malými varlaty, ale schopností vést souvěrce k vítězné řeži. Dokázal by svým primátům rozšířit životní prostor a dobýt ty nejlepší plantáže banánů.



Avšak poslední dobou se psychopatovou myslí vrací jeden poutavý záběr. Poutavý je svou výpovědní hodnotou, nikoli krásou.

Na obrubníku sedí dvě děti. Pod zadky jim zatíká podzim. Jejich oblečení zaspalo dobu. Mají na sobě ještě červnové hadříky z doby osvobození nacisty. Kolem procházející lidé mají hlavu dívky u kolenou, chlapcovu v holeních. Boty jsou hezké. Žádná lůza. Vilnius.

Chlapec a dívka k sobě patří. Zbyli si na tom světě netečných. Jsou pokřivení v tenkých končetinách. Jsou pokřivení ve vyžilé tváři. Jen na chvilky se odváží zvednout zrak vzhůru. K lidem. Úkosem mžiknou. Bez prosby. Už mají jistotu o člověku. Nikdo se neohne. Nikdo se nezastaví. Nikdo nevnímá to umělecké dílo.

Expresionizmus výpovědi. Dětské tváře nechápou, co se najednou změnilo. Proč ublížili mamince? Čím si zasloužili vyvržení? Jsme špinaví! Jsme špatní! Výrazy, které Vilnius mistrně smíchal se zimou, hladem a bolestí.

Když chromák viděl záběry poprvé, doufal, že se objeví ruka kameramana z UFA a podá dětem kousky chleba. Psychopat čekal a čekal, čekal marně. Uznalý honorář se neobjevil. A možná dobře tak. Jen by prodloužil jejich ohromenou, ochromenou, ohromnou bolest. Třeba na ně čekalo přijetí, láska, jídlo a teplo umírání. Loutkové divadlo a žádní kolemjdoucí. Třeba.



Chromák už několik let chápe, jak gumová - pružná je lidská norma. Pohybuje se nejen ve velkém rozsahu, ale navíc je lepkavější pavučiny. Stačí poryv větru, a to, co bylo nepřijatelné, stává se všedním. Společensky méněcenné dítě je nehodné pohledu.

Ovšem víc by kulhavce zajímalo, jestli by on, psychopat, jako dospělý Litevec roku 1941 také překročil tu bídu. Nakolik by se přizpůsobil nové morálce? Je dostatečně se společností v rozporu? Je dost psychopatem, aby se kostřičkám pokusil pomoct? Vždyť dnes s odvrácenou hlavou míjí bezdomovce.



Snad ano.